ZDROJE PRAVDY PRO DĚTI - DĚTI JAKO POSLOVÉ Z JINÉHO SVĚTA - I "OBYČEJNÉ" DĚTI JSOU ZÁZRAČNÉ

ZDROJE PRAVDY PRO DĚTI - DĚTI JAKO POSLOVÉ Z JINÉHO SVĚTA nebo I "OBYČEJNÉ" DĚTI JSOU ZÁZRAČNÉ

            I rodiče "obyčejných" dětí, tedy nejen "indigových", o kterých píše S. Woitinas v knize Indigové děti, se mohou od svého dítěte ledacos cenného naučit, co nenajdou ve vědeckých pojednáních. Mohou ale i dát dítěti víc, než sami tuší. Je však třeba zapomenout na "výchovné" metody našich rodičů (čest výjimkám) a začít jinak. Komu je vzdálené se seznámit s principy výchovy podle Rudolfa Steinera, může sáhnout i po knihách jednodušších, třeba po Anastasii od V. Megreho, kde jsou názorné příklady zcela jiné, skutečné výchovy. Anastasie svým jemným a přece logickým stylem například připomíná.

            Začněme hračkami. Rozkochaně se usmívající rodiče dají nemluvněti jako klenot řinčící a pískající předměty - hračky. Ale proč? Nemluvně bude ještě dlouho třískat a pískat, než pochopí jejich smysl. Potom titíž usmívající se rodiče budou dítě svazovat nějakými hadry - jak nepohodlné. Bude se snažit vysvobodit, ale marně a jediný způsob protestu je křik, protestní křik, rozhořčení, prosba o pomoc. Dítě, podobné dosud svou svobodou, čistotou a bezúhonností andělu,  se stává žebrákem, otrokem, prosícím o almužnu. Dostává ale jen samé výplody umělého světa. Jako blaho - nová hračka, nové šaty, šišlají na něj a tím se k němu mimovolně chovají jako k nedokonalé bytosti.

            I ve škole dítě poučují hlavně o hodnotách umělého světa. Existence přírody se scvrkává na tupé odříkávání čeledí, druhů, vyjmenování čtyř žaludků krávy, posloupnost geologických epoch... Jednoduchá otázka - v čem je smysl života? - zůstává nepoložena a neřešena. A on je v pravdě, radosti, lásce. Devítileté dítě vychované přírodním způsobem má víc možností v chápání vesmíru, než vědecké ústavy zevní vědy. Pro toho, kdo začal včas, to je v dětství poznávat podstatu vesmíru, pro toho by bylo mimoškolní zvládnutí matematiky, fyziky, chemie maličkostí. Pokud se mu bude chtít a bude považovat za nutné projevit se v oblasti nějaké vědy, pak lehce převýší ostatní. To je poznatek, dokazovaný právě ve waldorfských školách. A že nic takového nelze v podmínkách našeho uspěchaného přetechnizovaného světa? Ale ano.  Anastasie dává jednoduchý a následovatelný příklad na modelové situaci.

            Rodiče přijíždějí se svým tříletým dítětem na chalupu a vezou s sebou jeho oblíbené hračky. Tohle se nemá dělat. Je možné ho zaujmout jinou a zajímavější prací, než nesmyslná a navíc škodlivá komunikace s uměle stvořenými předměty. Napřed ho poproste, aby vám pomohlo, ale udělejte to úplně seriózně, bez šišlání, protože vám skutečně pomůže. Při vysazování ho poproste, aby podrželo semínka připravená k setí nebo uhrabalo záhonek nebo ať samo položí semínko do připravené jamky. Při tom mu říkejte, co děláte, například takto: "Položíme semínko do půdy a zasypeme ho zeminou. Když sluníčko bude svítit a nahřeje půdu, semínku se udělá teplo a začne růst, bude chtít uvidět sluníčko a vykoukne ze země zelený klíček, takovýhle." Při tom je třeba ukázat nějakou bylinku. "Pokud se to klíčku bude líbit, poroste a bude větší a může se proměnit v takový strom nebo menší. A ještě chci, aby ten strom nám zrodil chutné plody a ty je budeš jíst, jestli se ti zlíbí."

            Pokaždé, když přijíždíte s dítětem na chalupu nebo se ráno probudí, nejprve mu nabídněte podívat se, zdali se neobjevil klíček. Pokud se ukázal výhonek, zaradujte se. Při vysazování sazenic je také nutné vysvětlit dítěti, co děláte. Jestli ji nechtěně zlomí, vezměte do rukou zlomenou sazenici a řekněte: "Myslím, že tato nebude žít a nezrodí nám plod, protože je porušená, ale zkusme to." A zároveň s ostatními zasaďte alespoň jednu zlomenou. Za několik dnů, když opět přijdete s dítětem k záhonku s již upevněnými rajčaty, ukažte mu zlomenou uvadlou rostlinku a připomeňte mu to, že se zlomila při vysazování. Při tom nemluvte s dítětem, jako byste ho poučovali. Mluvte s ním jako rovný s rovným. Ve vašem vědomí se má uložit, že vás v některých věcech převyšuje, například čistotou úmyslu. Ono je anděl. Povede-li se vám toto pochopit, budete moci jednat nadále již intuitivně a skutečně vedle vás bude člověkem, který vás udělá šťastným.

            Když budete spát pod hvězdným nebem, vezměte s sebou i dítě, položte ho vedle sebe, ať se také podívá na hvězdné nebe, ale v žádném případě mu nevysvětlujte názvy planet, ani to, jak rozumíte jejich původu a předurčení, protože to sami neznáte a dogmata, která existují ve vašem mozku budou jenom odvádět dítě od pravdy. Jeho podvědomí zná pravdu a ona přejde do jeho vědomí sama. Vy jenom můžete říci, že se vám líbí dívat se na svítící hvězdy a zeptejte se dítěte, jaká hvězda se mu líbí nejvíc. Vůbec je velmi důležité umět dávat dítěti otázky. Příští rok lze dítěti nabídnout vlastní záhonek, dát možnost ozdobit ho, dělat na něm vše, co bude chtít. V žádném případě násilně nenutit dělat na něm něco nebo opravovat to, co dítě udělá. Lze se jen ptát, co chce. Pomoci je možné jen tehdy, když se zeptáte a dítě souhlasí pracovat společně s vámi. Když budete vysévat obilniny, dovolte mu hodit semena na záhon vlastní rukou. Dítě pak začne samo myslet, analyzovat a v jeho mozku se probudí buňky, které budou pracovat po celý život. Právě ony ho udělají rozumnějším, talentovanějším ve srovnání s těmi, u koho tyto buňky spí. Kontakt, který dítě naváže se svou planetou, mu dá možnost přijímat stále nové a nové informace. To vše bude přijímat jeho podvědomí a předávat vědomí ve formě nových myšlenek a nápadů. Čistota samostatných úmyslů udělá dítě šťastným. 

            Nabízí se zde srovnání tohoto Anastasiina přirozeného poznatku s waldorfským školstvím, kde děti mohou samy vypěstovat obilí. Nejprve zorají vlastnoručně kousek pozemku, osejí, čekají na klíčení, pozorují růst, pak obilí sklidí, vymlátí, rozemelou a upečou chléb, který si sní. Kolik desítek hodin suché teorie se takto nahradí, a navíc má dítě vztah k praxi, úctu k práci a jejím výsledkům, pozná nenásilně spolupráci s přírodou i návaznost různých řemesel od zemědělství až po pekařství.

            Naše školství z doby Marie Terezie, "zdokonalené" tupým převzetím sovětského stalinistického modelu a nyní bezuzdnou "svobodou", sebevědomím, by potřebovalo nejen ozdravující a osvěžující injekci, ale spíš celé zbourat a začít v poctivějším stylu. Ale s jakými lidmi? Opět povzdech jako za socialismu - Nejsou lidi. Bohužel mnozí jsou ještě typickými produkty socialismu. Mnozí z těch, co učili dřív, obzvláště straníci, zasévají do dětí modifikované pojetí marx-leninismu, i když tomu tak neříkají. Ale zdroje pravdy by měly být, tak jako mnohdy za socialismu, alespoň v rodinách,  v našich domácnostech. Kromě kritiky navenek je nutná a možná i snaha uvnitř.