V 50. letech minulého století proběhla komunistickým tiskem hrdinná zpráva. Jakýsi stavební kolektiv se po vzoru sovětských stavbařů rozhodl betonovat i při deseti, patnácti pod nulou. Co jim kdo bude nařizovat a říkat, že se nesmí betonovat pod mínus dvou stupních. (Odůvodnění zákazu vycházelo logicky ze skutečnosti, že voda se v nezaschlém betonu při mrazu nepatrně roztáhne a beton se časem rozsype.) Tedy udatně betonovali, mráz nemráz. A máme tu podobný princip myšlení. I když covidem onemocní i malé procento těch, kdo se chránili, drtivá většina těch, kdo onemocněli, jsou popírači. Všimněme si, že vztah ke covidu je u nich i projevem vztahu k životu: mysleli si, že tím nějak proplují, i když popřeli logiku i etiku a žili bezohledně vůči okolí. Nepropluli. Nepřeju jim to, ale dostali lekci – poslední. Snad si z ní přenesou v podvědomí nějakou etickou esenci pro příště. Přiznám se, že při pohledu na internetu na ty popírače, dusící se pod ventilátorem apod., jsem na rozpacích, má-li mně jich být líto. Riskovali ze svobodného rozhodnutí, mohli a měli vědět, jak mohou skončit. Líto je mi jich samozřejmě pro stav jejich duše – pro jejich zatvrzelost a pýchu. Modlit se za ně? Můžeme spíš za to, aby se z této lekce co nejrychleji poučili pro budoucnost – tak jako většinu z nás stíhají leckteré jiné výchovné lekce tam, kde jsme byli svéhlaví, které nás mají v něčem zastavit, poučit… Frajeřina či riskování v autě, při šplhání na hory apod. jsou z astrality, z vášně, je to samozřejmě špatné. Jsou ale většinu dílem momentálního selhání. Ale: vědomě opakované, ba často vzpurné dlouhodobé ignorování známého a popsaného nebezpečí, ba ohrožování druhých je svobodné rozhodnutí z vědomého já, tedy vina jaksi „plnohodnotná“.
Četl jsem někde hezky znějící doporučení „zjemňovat hrany soudů“. Jistě. Někdy to je třeba. Nyní ale jde o ohleduplnost, opatrnost, o počty nakažených, trpících, mrtvých. To nejsou něčí „soudy“, ale realita. A zde není co „zjemňovat“. Denně můžeme číst podobné zprávy, jako je tato: Jeden z antirouškařů, kteří se začátkem listopadu dostali do potyčky s policisty v nákupním centru ve slovenských Piešťanech, má covid a je ve vážném stavu v nemocnici. Podle deníku Sme leží v bojnické nemocnici a je napojený na kyslík. Jistě, i očkovaný může někoho nakazit, ale menší náloží a je méně rizikový. Když očkovaný nakazí očkovaného, neskončí v nemocnici.
Halasné holedbání některých šoumenů, hovořících o duchovnu, že se jich covid nedotkne, anebo že jím právě procházejí a skoro nic jim není, mohou vítězně budit dojem, že to je tak patrně vždycky. Mohou pak těm naivnějším a méně přemýšlivým způsobit velké životní komplikace. Možná mají navyklou potřebu se i nyní nějak úspěšně a zajímavě prezentovat. Jejich nakažlivá sebejistota může podceňovat i nakažlivost virem. Při udatném brojení proti strachu někdy smetou i nutnou opatrnost. Vylévají z vaničky i dítě.
Pečlivě čtu i argumenty (pokud se to tak dá nazvat) pro neočkování. I přes jejich sofistické zastírání podstaty věci jsem nabyl přesvědčení, že i sebeduchovněji vypadající protiočkovací agitace zůstává stejně jen neetickou planou slovní ekvilibristikou těch, které někdo nazval černými pasažery. Vnášejí mezi lidi zbytečnou kakofonii. Jak napsal Martin Fendrych – svobodu si vykládají jako 'já - lhostejný, já - nejchytřejší'. Svoboda jednotlivce se ale neočkováním nabourává do svobody druhého, do jeho práva na život. Žádný z jejich argumentů nemá tu sílu, aby popřel etické pravidlo lásky k bližnímu, což zahrnuje i odpovědnost. Opět je tu tříbení, zkoušky a jednoduchý ukazatel, kdo je kdo.
Přítel Jiří J. k tomu napsal: „Samostatné názory, často rozporuplné, prostě patří k vývoji duše vědomé. Jen bych si představoval, že samostatnost nebude na úkor ostatních. Musí v tom být i zodpovědnost, např. ve smyslu „nechci se nechat očkovat a vím, že tedy do určitých zaměstnání nemohu jít a že případnou léčbu si budu platit sám a že do nemocnice mě ani nevezmou - tedy když jsem tak alternativní, budu se muset i z covidu dostat sám nebo pomocí alternativních metod.“
Například nemocnice v … je už zase zablokovaná, normální plánované operace + kožní + ortopedie + rehabilitace atd. nefungují, protože personál je na covidových odděleních, kde je většina pacientů neočkovaných. Tedy na jejich úkor se nepomáhá nemocným s rakovinou, atd. atd.“
To není děsení a hrocení, ale realita, kterou je dobré poznat, abychom se k ní uměli postavit – duchovně i prakticky, v zájmu svém i druhých. Je třeba chránit citlivé, ohrožené. Ignoranti si podepisují svůj ortel sami. Nejde tu jen o „názor“, ale projevuje se u nich celková netečnost, nesounáležitost s lidmi, tedy egocentrismus, egoismus. Vím, že v jisté waldorfské školce není ani jeden z učitelů očkovaný a začali postupně marodit. Jedna učitelka měla covid před rokem a teď ho má zase.
Umírají i těhotné ženy. Viz například:
Není ale třeba něco svádět na svévolný zlomyslný covid, ten je jen následkem něčeho, zkouškou, zrcadlem, pro někoho i podnětem. Jak už jsem nedávno psal, nedbá-li motorista pravidel a rozbije se, potrestá se sám. O potřebě ukázněnosti a ohleduplnosti už nikomu nepoví. Totéž u covidu. A nedbá-li člověk vůči druhým, tím hůř i pro jeho budoucnost. Čím ohrožujeme druhé, tím budeme jednou muset projít, byť v jiné době a podobě, abychom si osvojili víc soucítění. Je až paradoxní, jak někteří, kdo se vehementně hlásí ke křesťanství, tedy k lásce k bližnímu, zde prokazují opak. Ba člen Anthroposofické společnosti napsal, že při nynějších opatřeních jsme teď bez Krista, jen s Ahrimanem. Vidím to naopak tak, že Krista ignorují ti, kdo bezohledně ohrožují druhé. Právě dodržování opatření je křesťanským prvkem.
Podobně jsem četl kdesi nadšené juchání, jak v nějaké společnosti se stýkají bez ochrany a aniž by se ptali, kdo je očkovaný a kdo ne. Vypadalo to skoro jako agitka pro lásku k bližnímu. Jenže – co když je to opačně? Prý se řídí podle pocitů. I city musí ale být vedeny moudře a zodpovědně. Známý je po přečtení označil za magory. I když nepoužívám silné výrazivo (no, aspoň při psaní ne), proti tomuto označení bych nebyl. Nejde o to jimi pohrdat, ale pojmenovat věci správně a chránit se před jejich nezodpovědností.
Z mailu Martina Dohnala: „Čím si doktoři zasloužili, že už druhý rok je na ně obrovský nápor, protože část populace je u nás tupá, bezohledná a furiantská a nebude nic dodržovat ani se očkovat. Ten covid ve vší nahotě ukázal, jak je omezená inteligence řady lidí, jaká je tu eroze myšlení, případně jak se projevují nehezké vlastnosti, jako pýcha a paličatost, např. u prof. Pirka, který by asi covid zlehčoval i nad hrobem. Někteří říkají, že na just nebudou opatření dodržovat a nenechají se očkovat, když se na ně tlačí. Kde je nějaká inteligence, soudnost a ohleduplnost? Uznale koukám třeba na Německo, které mi bylo svou chladností vždy spíše vzdálené, jak jsou tam lidé disciplinovaní a slušní, také tam mají osmkrát méně nákaz než zde v tomto našem chlívečku.“
Japonci od začátku disciplinovaně nosí roušky, ba i ve vedrech. A nikdo si nestěžuje, že je mu v roušce horko, pro spoustu z nich je to skutečně jedno ze základních hygienických opatření. Jistě, že máme důvody pro únavu i pro kritiku ledasčeho. Jsou ale i důvody k zastavení se, k sebezpytování v jiné situaci, k přemýšlení, čím jsme si tuto situaci jako lidstvo a možná i jako jedinci zavinili. I důvody k hlubšímu vědomí sounáležitosti, k prosbám, k vysílání sil přepracovaným lékařům a sestřičkám, k hlubšímu rozeznávání pravdy a demagogie, k úvahám o lidské důstojnosti i pokoře, k prohloubení modlitby za lidstvo.
2024 ©