Úvodem tři charakteristické drobnosti: Kdysi mi Táňa Fischerová líčila, kterak ji navštívila redaktorka bulvárního listu a opakovaně se ji snažila vmanévrovat do souhlasu s  vymyšleným tvrzením, že má poměr s Janem Kačerem. Oba tehdy uváděli známé Adventní koncerty, byl by to náramně peprný titulek snad rovnou na přední stranu.

V českém muzikálu o Janě z Arku (nevidím jediný logický důvod Francouzku Jeanne poněmčovat na Johanku, když máme český překlad - Janu) se hlavní hrdince připsala milostná avantýra s důstojníkem. Inu, bez erotiky ani ránu. Lucii Bílé, která ji zpívala, to patrně bytostně vyhovovalo. Jak je bolavé, když ti nejnižší vláčejí svým vlastním bahnem ty nejvyšší.

V LN byla kdysi otisknuta zkušenost novináře, který si při vstupu do třídy bohosloveckého semináře všiml, že o přestávce čte přes polovinu budoucích kněží Blesk. Ostatně, některá kázání se skutečně od stylu Blesku příliš neliší.

A což teprve okultní bulvár, cetky na otvírání čaker, nabytí jasnovidu, odblokovávání od čehokoli snadno a rychle, „energetické“ přitažení si peněz, partnera či čehokoliv raz dva - ten by stál za samostatný článek.

Našel jsem v útrobách počítače dva starší materiály, velice trefně líčící současný bulvár, nebo přesněji – stav a spoluzodpovědnost i nás samých, kteří to kupujeme a spoluutváříme ono bulváru příznivé společenské klima. (Snad mi oba autoři prominou, že to sem přetiskuji bez jejich souhlasu.)

Zábava, kšeft a past

Lu-Kuňk-Quack

Časopisy určené široké veřejnosti se podobají jeden druhému jako vejce vejci. Z obálky každého z nich hledí mediálně známá tvář. Nejčastěji vídáme herce, zpěváky, moderátory, modelky, občas populární spisovatele, výtvarníky… A uvnitř si o nich můžeme přečíst, co si o čem myslí, co dělají, co cítí… Proč?

Vydavatelé se shodují v tom, že mediálně profláknuté obličeje přitahují největší pozornost. Čím větší notorik (v pravém smyslu toho slova), tím lépe. Psychologové to odůvodňují potřebou lidí ztotožňovat se se svými idoly. Jak si však vysvětlit, že herci a zpěváci jsou idoly dospělých lidí? Znamená to, že lidská společnost je nezralá, trvale zapouzdřená v pubertálním věku? Nejspíš ano. Kdyby si reprezentant veřejnosti nemohl přečíst o lidech, kteří mu lezou prostřednictvím televize až do obýváku a navozují iluzi, že jsou jeho dobrými známými, asi by byl frustrován. Týden co týden, měsíc co měsíc proto chrlí periodika další a další xichty, aby uspokojila lačný dav. A zdá se, že ani jednu stranu to nehodlá omrzet.

Vydavatelům těchto periodik jde sotva kdy o něco jiného než o kšeft (výjimky ale existují). Čím notoričtější tvář, o níž je zároveň známo, že si střeží své soukromí, časopis lákavě nabídne (nejlépe zjistí-li o ní, že krade, pěstuje sodomii, chlastá…), tím víc potenciálních čtenářů zaujme a tím větší náklad si bude moci dovolit. Čím většího nákladu dosáhne, tím zajímavějším médiem se stane pro firmy, které chtějí inzerovat své výrobky a služby. A čím víc dobře placených reklam se na stránkách časopisu objeví, tím větší zisk vydavateli přinese. A kolo se roztáčí…

Čtenář těchto časopisů jeví podivuhodnou resistenci vůči kontaminaci informacemi. Je jako houba – vsaje všechno, nebo spíš: všechno jím proteče jako rourou. Jak jinak si vysvětlit, že se ještě žádný čtenář nezbláznil? A nezbláznil?

Nejčastějším předmětem stížností a povzdechů mezi lidmi bývá nedostatek peněz a času. Skoro každý tvrdí, že se mu obojího nebo aspoň jednoho nedostává. A přitom si mnozí libují v kratochvilném čtení – tedy čtení určeném pro ukrácení dlouhé chvíle, utracení času, kterého je zbytečně moc. Není tohle bláznovství závislosti?

Všechna média, která oslovují širokou veřejnost (a zejména ta bulvární), tvrdí, že poskytují čtenářům (divákům) jen to, co chtějí. Kdyby čtenář (divák) nechtěl násilí, sex a další rajcovnosti, nenabízela by je ani média. Jenže médium, které chce táhnout, musí být vždy o krok napřed, ukazovat směr: „Nechtěl bys, konzumente, ještě něco lepšího, brutálnějšího, odvázanějšího? Určitě ano – tady to máš.“ Do jaké propasti a pasti nás jednou tahle hra zavede?

Na všechnu lidskou činnost je dobré alespoň občas pohlédnout s odstupem – z hlediska věčnosti nahlédnout smysl či nesmysl každého konání. Širokoveřejnostní média viděná in specia aeternitatis zcela propadají. Co komu přinesou? Vydavateli peníze = marnost. Čtenáři ukrácení chvíle, potěšení, pocit, že je v mumraji světa plnohodnotně „in“… = překážku či dokonce past na cestě k podstatnému. Zdá se, že se tady naplňuje biblické rčení: „Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná.“ (Kazatel 3, 19)

Všichni vysílají signály, nikdo nic nesděluje /kráceno/

Michal Janata

Bulvár ztratil svou nevinnost ve chvíli, kdy se mu podařilo ovládnout pole veškerého společenského života tak dokonale, jako se to téměř nepodařilo ani totalitním režimům. Jeho zdánlivá neideologičnost na jedné straně svádí k určité shovívavosti vůči němu, ale jeho společenská invazivnost už nabyla takového rázu, že znepokojení je na místě. Bulvár okupuje již delší dobu ty společenské oblasti, do nichž měl dříve přístup zapovězen. Na společenské scéně se dnes objevují renomovaní vědci i obskurní dámičky z polosvěta tak pospolu, až to nemůže nevnukat dojem, že jde o jeden svět. Kvůli této hromadné lobotomii neoperativními, nefyziologickými prostředky se snižuje intelektuální úroveň populace, což je jistě nekvantifikovatelný jev, ale tato nesnadnost statistického vyjádření ještě nediskvalifikuje zjištění opírající se o až příliš hmatatelné indicie. Prostý člověk z lidu v 19. století neměl k dispozici tak širokou základnu fakt z nejrůznějších oblastí, jakou má dnešní „illiteratus“, nicméně jeho mysl se upínala k religiózním námětům, v jakkoli simplifikované verzi. Matrikový katolík přelomu 19. a 20. století  si nejspíš osvojil jen barvotiskovou formu křesťanství, nicméně byla to alespoň v nejzředěnější formě jistá podoba vztahování se k celku světa. Jistě si nemá cenu činit iluze o velkorysosti jeho intelektuálních zájmů, ale byl alespoň ochoten čas od času zamyslet se nad něčím jiným než nad tím, jaké šaty má ta která celebrita. Dnešní „neučený“ člověk má všechny předpoklady a hlavně podmínky k tomu, aby si mohl myslet, že zvládl jistou sumu vědění, jež byla nedostupná jeho plebejským předkům. Zeptali-li bychom se ho na starozákonní či novozákonní reálie, obstál by podstatně hůře než jeho předek ještě před sto lety. Jeho předek měl totiž na rozdíl od něho, byť matné, ale pevné povědomí o kulturní, civilizační a lidské váze náboženství, filozofie, vědy i umění. Hmotně byl svět předka dnešních televizních konzumentů daleko užší a chudší, ale duchovně a duševně byl na tom podstatně lépe. Rozdíl mezi barbarem, tedy tím, kdo je němý, a nebarbarem tkví v tom, že barbar neví, co ho obklopuje a čím je formován. Venkovský člověk rozuměl svému světu nepoměrně lépe než dnešní obyvatel města, který nemá základní povědomost ani tom, jak je městský organismus učleněn a jak funguje. 

Aby média vyhověla poptávce mas, které propadají čím dál hlubšímu barbarství, jsou nucena zcela programově komolit jazyk, aby se přizpůsobila těm, jimž stavba vět činí potíže. Věty se zkracují, respektive mění se v holé, syntakticky nesmírně redukované, znakové soustavy, jež jsou svou strukturou velmi podobné městským informačním systémům. Odtud obliba komiksových grafů v novinách, titulků v televizních zprávách, jež svou stupiditou lákají k hořkému humoru. Věty a literární útvary se zkracují nikoli za účelem kondenzace, ale naopak proto, aby se nakonec staly zcela bezobsažnými. Nakonec si člověk, jenž svolí podstoupit četbu novin či sledování televize, musí připadat jako v jednom gigantickém klubu oligofreniků. Dnes už snad pouze odborná periodika používají syntakticky a jinak strukturovanou tvorbu vět. Ne nadarmo je dnes tak konjunkturálním slovem signál, zejména mezi politiky. Věty, vyslovené na obrazovkách a napsané v novinách jsou pouze holá zvuková návěstí, signály. Všichni vysílají (signály, co jiného), nikdo nic nesděluje. Nežijeme v éře informační exploze, ale imploze, vhroucení informací, tedy slov, jež sdělují a zároveň sdělováním formují, v éře informační nouze, krajní informační selektivity. Závažné je nežádoucí, nezávažné je svou bezobsažností adeptem na titulní stránku... Veřejnoprávní sféra s odvoláním na hrůzu před osvětou pomáhá úspěšně nastavovat co nejnižší laťku vkusu a všude se jako implicitní imperativ vzývá princip nejmenšího společného jmenovatele. Max Weber tvrdil, že jakýkoli společenský systém je třeba posuzovat podle toho, jakému mentálnímu typu dává přednost. Dnešek přeje podprůměru... Zábavní průmysl, dnes jedno z nejvlivnějších odvětví, poskytuje myriády příkladů toho, že proslulost je stavěna nikoli na talentu či společensky využitelných přednostech neřkuli ctnostech (areté má obzvlášť odpudivý zvuk v uších dnešních arbiterů), ale na pouhé okolnosti známosti. Všem známá tvář, byť to byla a často také je, nejposlednější šlapka (hetéry a kurtizány jsou již na vymření), musí být ovšem nejprve uvedena do oběhu. O tom, kdo bude do oběhu uveden rozhodují vlivné týmy tvůrců zábavy či vládci obrovských zábavně-průmyslových impérií... Zábava rozhodně neslouží jen k rozptýlení stále více stresovaných zaměstnanců, ale i k ryze politickému ovlivňování, byť leckdy „pouze“ podprahovému. Nechtějí české politické elity napojené na ruskou sféru vlivu do Evropské unie? Sdělí to skečem Báry Štěpánové o „tupých“ bruselských úřednících.  Divák, jenž se nerozhoduje na základě znalosti historie utváření společné Evropy, se pak rozhodne na základě údajně nevinného skeče populární bavičky. Příkladů politického ovlivňování bych mohl snést desítky či stovky, jejich výčet by byl nesmírně dlouhý. V tomto kontextu se pak naskýtá otázka, zda publikum je opravdu tak tupé, že snese například Petra Novotného, nebo je této inertní mase Novotný násilně oktrojován. Tento normalizační bavič má na poli spojení politické agitky a zábavy nesmírně bohaté zkušenosti a dlouhou (a trochu temnou) minulost. Je otázka, proč dnes není emblematickým humorem  inteligentní zábava V+ W jako ve 30. letech minulého století (a to šlo o humor často plakátově agitačně politický), ani poetický smích S+Š, jako tomu bylo v 60. letech.

Mašinérie zábavy především úspěšně boří dosavadní společenská tabu. V talk shows může vystupovat masový vrah jako televizní hrdina a vražda v přímém přenosu již také nestraší pouze v hlavách útlocitných kritiků dnešní spouště, ale usazuje se na obrazovkách stejně snadno jako televizní diváci ve svých fotelech. Zábavní průmysl je dnes normotvorný v míře dříve nevídané a proto se její pokleslost nepromítne zdaleka jen do nižších společenských pater. Dnes jsou entertainizovány dokonce i vědecké časopisy. Mají vědci zapotřebí hrát roli infantilních idiotů?...

Je svědecky doložitelné, že některá bulvární média zcela záměrně fabrikují lži, jen aby zvýšila svoji moc. Sám jsem byl svědkem toho, že ze známého českého herce se rozhodnutím jedné šmokové dryáčnice stal homosexuál, jenž v očích čtenářek vyměnil partnerku za partnera. Právem rozezlený herec se bránil a hrozil žalobou, takže jako satisfakci byl pak o dvě čísla dále zobrazen na titulní straně s partnerkou – pochopitelně bez omluvy a vysvětlení. Stejně jsem byl svědkem toho, jak příbuzná jednoho známého českého spisovatele byla týden co týden instruována, aby ve svých příbězích líčila ženy jako oběti a muže jako grázly.  Pěšáci bulváru jsou rovněž vinni, přestože často přicházejí o seriózní zaměstnání (a z existenční nouze pak končí v bulvárním suterénu) paradoxně v důsledku působení stejných mechanismů, jež roztáčejí kola lží a hlouposti bulváru. Ale skutečnými viníky jsou vlastníci (dnes spíše celé týmy než jednotlivci) těchto impérií a státy, jejichž zákony nedovedou čelit nebezpečnému narůstání jejich moci. Anebo je vinno publikum, tedy z valné většiny ženy, jež tuto mediální stoku konzumuje? A kde je toho příčina?

Jistě je ošemetné redukovat spletitou tkáň příčin na jediný kauzální model, nicméně jeden základní rys mezi řadou dalších je vystopovatelný od Francouzské revoluce. Tím ovšem nelze dospět lineárně ke zjištění, že příčinou je Francouzská revoluce. Ta je spíše projevem jisté proměny, detekovatelné právě od přelomu 18. a 19. století. Století dítěte, jak nazval 18. století protestantský teolog Karl Barth ve svých Dějinách protestantské teologie 19. století, přineslo kult mládí a výkonnosti, infantocentrismus, který dítěti přisoudil autonomii, což je jistě pozitivní rys, ale zároveň degradoval dospělost ve smyslu duševního, a tím spíše duchovního dozrávání, na něco společensky nežádoucího. Huizingovský pojem puerilismu vystihuje onu skutečnost, v níž převládající model dospělosti je založen na krajní neochotě stárnout. Historické příčiny negativního chápání stáří, jimž se mezi mnoha jinými historiky věnoval například Richard van Dülmen, jsou příliš složité, než aby se daly vtěsnat ve formě krátkého exkursu do časopisecké statě. Proto je nutné od nich odhlédnout. Důležitý je v této souvislosti výsledek: od 18. století se stáří jako dřívější hodnota nemalé společenské relevance přepolovává postupně ve svůj opak. Dnes je stáří stigma se zcela konkrétními projevy společenské segregace, z nichž ta nejzjevnější je věková diskriminace v zaměstnání. Být Romem či člověkem ve zranitelné věkové kategorii 45 – 60 (spodní hranice je často 35 let podle znění inzerátů) je v důsledcích stejné. To je však jen začátek projevů věkové segregace, která podle rychlosti trendu jen těžko může nevyústit v „konečné řešení“.

Kult mládí je iluzí bezčasovosti. Souvisí s demografickou krizí, s odmítáním  pokračovat ve svých dětech. Kult dítěte, jenž zrodil kult mládí paradoxně požírá sám sebe. Mít dítě je ve stále větší míře obecně sdílená přítěž. Naopak, dnešní dospělí jsou si dětmi sami sobě. Odtud tolik infantility, skotačivé pseudoextatičnosti. S tím souvisí tolik dnes rozšířený narcismus. Sebevzhlíživost nicoty. Být si sám sobě sympatický již není ironická figura jako u Tristana Tzary, je to nejrozšířenější postoj mladých žen a mladých mužů. Jejich sebevědomí – bezvědomí sebe sama silně nadhodnocujícící - je stejně jako u jejich svazáckých předchůdců založeno na naprosté nepovědomosti o složitosti světa. Tato bezvědomost se vtěluje do newspeaku všech těch signálů, super, je to o tom a pohod. Frekvenční slovník mladých manažerů by nám patrně poodhalil více o této mentální mutaci, složené z nepřekonatelného sebevědomí ve smyslu sebenadhodnocování a stejně nepřekonatelné abdikace na jakýkoli úsudek. Tento sebestravující se narcismus, který je současnou společností stále více ceněn, vede ke společensky nebezpečné ztrátě mezigenerační, ale i každé jiné  solidarity, jež stojí na předpokladu, že stáří druhých je rovněž mým stářím v budoucnu, respektive, že stáří je vepsáno v mládí, jehož půvab i přednosti by nebyly bez svého protějšku.

Bulvár přinesl model světa, který vyhovuje širokým vrstvám populace: je to svět, v němž se nestárne (hvězdy podstupují plastické operace, aby ukázaly moc farmaceutického a kosmetického průmyslu nad časem), v němž chybí čas. Je to eleatský vesmír, v němž kolem zbožněných hvězd rotují myriády planet jejich vyznavačů, z nichž většinu tvoří ženy..Toto arkadické bezčasí vysvětluje tak masovou oblibu bulváru u stále se rozšiřujícího množství čtenářů či spíše čtenářek. Bulvár ženám poskytuje iluzi nestárnoucího půvabu a snad proto ony tvoří jeho čtenářské podloží. Aby tato fikce bezčasového světa mohla být přijata, musí zde existovat rozsáhlá masa lidí, u nichž je potlačena či možná dokonce vůbec nerozvinuta schopnost rozlišovat mezi fikcí a skutečností, mezi signans a signatum, obstarožně strukturalisticky řečeno mezi vrstvou značící a značenou. Tvrdí-li ale někteří intelektuálové, že slova nejsou podložena žádnou skutečností, jak mohou na tom být masy konzumentů gigantického obrazového univerza, v němž se to hemží hvězdami, jejichž jedinou předností je, že se někdo chopil výroby jejich slávy. Tento nový typ slávy totiž poprvé v dějinách není založen na skutečných kvalitách. Podmínkou  dnešní mediální proslulosti je nicotnost. Důvody dnešní slávy  jsou tak nicotné, že předměty zbožnění jsou čím dál duševně matnější a nenadanější jedinci. A vstupenkou do tohoto hvězdného pekla (pro jiné nebe) je jediné: podprůměrnost a nulový talent. Jinými prostředky a k jiným účelům se naplnilo komunistické desideratum, že umění mohou dělat všichni. Proč ne, ale za cenu toho, že nejde o umění, ale o paskvil. Ale aby nebylo zjevné, že jde o císařovy nové šaty, mísí se svět nicek s těmi, kdo ještě něco umějí, kdo ztělesňují kontinuitu s minulým světem, v němž talent měl společenskou váhu. Dnes by se osobnosti Bismarckova formátu do politiky nedostaly, protože intelekt a politické nadání dnes váží podstatně méně než pestrobarevná kravata...  Umění se přiblížilo lidem skutečně na dosah a Jan Kozák, Ivan Skála a Donát Šajner si jistě mnou v rudém ráji ruce. Ani komunismus nedokázal být tak masový, lidový a podbízivý jako tato krajně nebezpečná bulvarokracie s podlidskou tváří. Spasit se však nelze ani nalevo, ani napravo, protože jen málokterá doba kdy trpěla tak žalostným nedostatkem politické imaginace jako naše současnost.

Úhlavním nepřítelem je člověk, který si dovolil zestárnout, aniž by své stáří maskoval, jako to dělají hvězdy...  Bulvár již... není nevinnou úlitbou nízké inteligenci, jíž se lze vyhnout, ale nebezpečně všudypřítomným budováním zjednodušeného světa,  v němž je vše tragické, co patří k životu, stigmatizováno jako to, co musí být odstraněno...  Bulvár je dnes tím, čím byla NSDAP v povýmarském Německu a tím, čím byly komunistické strany všude na světě, krajně destruktivním hybatelem nebezpečných společenských mutací, na jejichž konci stojí senecida, vyvražďování těch, kteří přesáhli povolenou věkovou hranici... Nebylo snad výmarské Německo dostatečně varující už předtím, než se institucionalizovala vyhlazovací moc? A nepřeceňujeme dnes příliš nevinnost bulváru, stejně jako jsme onou nevinností opřádali i komunismus a nacismus? Mlčení za nacismu jistě bylo jiné než za komunismu. Nacismus dodával ze svých vlastních institucionálních zdrojů rezistenci sám proti sobě. Wehrmacht byl nejčetnějším rezervoárem rezistence proti nacionálně socialistickému režimu.  Jakmile povýmarský stát vzal za svůj rasový bulvár hnutí (tedy strany, která je postavena na neexistenci konkurenčních stran), pak to nemohlo než ústit do pekelných bran Osvětimi a tisíce dalších infern. Také krutá vyhlazovací mašinérie, jež sežehla miliony Židů, měla na svém počátku virtuální svět, v němž židovský plutokrat dusil árijského dělníka. A kdo vzal tehdy dostatečně vážně šířící se vlny souhlasu s touto virtuální fikcí, jež měla tak tragické důsledky? Žid, jehož obraz stvořil nacismus, nejen nikdy neexistoval, ale ani existovat nemohl. Monstrózní virtualita tohoto obrazu údajného zla uvedla na scénu antropologicky sociální fikci,.jež se zhmotnila v masových transportech, evidencích, jež bohužel příliš ochotně poskytovaly svým vrahům židovské obce a nakonec v táborech, jež svou industrializací smrti předčily nelidskostí dokonce i své někdejší vzory: sovětské gulagy... Slyšíme snad slova znepokojení nad Hitlerovými politickými vizemi, vyslovenými v Mein Kampf, ještě než se tato slova stala skutkem? Ticho se rozprostírá nad světem, který se měl stát výstrahou...

Humanistické intelektuální těkání legitimovalo pozdější změť témat, jež se usazují na stránkách tisku už v 19. století. Curiositas si razila cestu k nejširším vrstvám a k největšímu spektru témat. Nic už jí nemohlo stát v cestě. Touze po senzaci se podřídily i právní principy. Dnešní bulvár není zveřejňováním tajného, zpřístupňováním společensky nedostupných výšin jako tomu bylo po celé 19. a ještě v polovině 20. století. Dnešní bulvár je propracovaná utopie, ovšem bez budoucnostní dimenze, utopie přítomnosti, je to kvazináboženství s miliony vyznavačů a stovkou velekněží, s bohy a bohyněmi, jejichž kvazisakrálno zakládá pouhá známost, neokoukanost, neutuchající zbožnění. Tato idolatrie je tím nejnebezpečnějším modlářstvím, protože se uctívá podle pravidla, čím nicotnější, tím božštější. Propast vzniklá smrtí Boha vyplnila kvazireligiozita toho nejhoršího řádu. Novopohanství nacismu, sekulární společenská eschatologie komunismu a bulvární extatičnost dneška tvoří triádu civilizační destruktivity 20. a 21. století.