Čisté srdce diváka má právo odmítnout nečistou tvorbu umělce

ČISTÉ  SRDCE  DIVÁKA  MÁ  PRÁVO  ODMÍTNOUT  NEČISTÉ  SRDCE  TVŮRCE; 

I  NEVIDITELNÝ  SVĚT  JE  POLARIZOVANÝ  A  PŮSOBÍ  PODLE  NAŠICH  TUŽEB

Při vší pokoře, nutné k pochopení věcí, které nás přesahují, včetně například děl velikánů klasické hudby či výtvarného umění, je zároveň nutné mít i odvahu si přiznat, že to či ono, zejména ze soudobé tvorby,  na nás působí disharmonicky, pustošivě, skličujícně, depresivně, že v tom či onom vidíme či tušíme hrubost, pýchu, sprostotu…

Hodně se psalo o provokující pražské výstavě Decadence Now! Byla s uznáním označována jako úspěšně šokující, skandální. Prý se jí to dařilo, zněly pochvaly. Vyumělkovaná, sofistická, účelová posuzovací kritéria povznáší často úpadek na vyšší rovinu. Leckterá moderní díla mají už jen jedinou ambici – pobuřovat „měšťáka“.  Zdá se ale, že opakované prolamování tabu, která byla beztak mnohokrát prolomena, jsou už jen bezradnou ale tím agresivnější marketingovou strategií. Chce to i naši odvahu k narovnání se a odmítnutí nečistot a padělků.

Měšťák (kdo to vůbec je?) má být šokován. Jinak řečeno: komu se to nelíbí, kdo hnus označí jako hnus, stupiditu jako stupiditu, je onen šokovaný „měšťák“. U některého tvůrce je to častá finta: případného kritika dehonestovat a diskvalifikovat předem nějakou pohrdající nálepkou. Dva příklady použití obdobného principu v „duchovních“ kruzích: jistý psycho-servisák na začátku svých přednášek tvrdil, že obyčejně jsou mezi posluchači jeden či dva jaksi „posedlí ďáblem“, tedy pozor na ně. Tím si pojistil, že kterýkoliv nesouhlasící kritik bude obecenstvem hned „rozpoznán“ – Vida, to je on, právě se projevil. – Když v devadesátých letech gradovala jedna šamanská dáma svá vystoupení výzvou divákům k uvolněnému davovému objímání se každého s každým, předem ocejchovala a ostrakizovala ty, kteří se nepodvolí, za strašné suchary, stažené a škrobené egoisty, bojící se o sebe, prostě ubožáky a vyvrhele. Tedy nastavila diktát davové „lásky“ na povel. Takoví pak na své odpůrce promítají své vlastní démony, své nepřiznané negace.

A tak vůči mnohému z moderního umění leckdy nechceme být „měšťáci“, staromilci, škarohlídi, puritáni, a uvažujeme poslušně a stádově, že když je to či ono vystaveno, odvysíláno v televizi, když to dostalo nějakou cenu atd., asi na tom „něco je“. Často na tom je jen chytrácký snobismus arogantní sebeprezentace, většinou podpořen lobbující kritikou a organizátory.

A skrytý původ toho? Z určitého úhlu pohledu je následující: Protože Bůh, Ten, Který nás nekonečně přesahuje a proto by měl být pokorně uctíván, byl ze směřování většiny umění dnes vymýcen, byl nahrazen bezskrupulózní inflací ega. Byl stažen z nebeských (duchovních, morálních) výšin do člověka, člověk sám sebe zbožštil. Naše nynější profánní kultura je prosáklá oním grandiózním narcismem a bojem o umělecká teritoria. Vše se smí a proto mnohdy jediným imponujícím momentem díla je další posunutí hranic. Bůh, shozený z Prazákladu všech hodnot, které k němu mají směřovat, byl usídlen do vzdorné pýchy, byl hypertrofován do sebestředného lidského postoje, že vše je dovoleno, že vše se může a to bez následků. Excesy hulvátů na silnicích, excesy některých politiků (které jsme si sami zvolili) a excesy uměleckých šklebů a zrůdností mají stejný základ.

Porovnejme si dnešní zrůdnost v umění s některými díly Hieronyma Bosche. Jako jediný ve své době zobrazoval i ďábelaskou stránku světa. Vlastně on představuje asi první hlubší průnik duše vědomé do malířství. Trpěl zlem světa a proto jako člověk zasvěcený na ně upozorňoval a  vystihoval ho do hloubky. I to je zapotřebí, pokud se to dělá takto, pak se světu dostává zas o trošičku víc osvětlení (poznání) zla a to se snáze rozeznává, je na něj víc vidět. Všimněme si ale věci podstatné: Bosch je v mnohém podobný části dnešního umění. Rozdíl je přesto propastný: Bosch ze svého zasvěcení a čistoty pojednával o pekelném protipólu. Dnes tento pekelný protipól napadlo, že bude sám tvořit. Část umění spadla až tam a svět zla a nízkosti zpupně zobrazuje sám sebe. A ještě sebevědomě vykřikuje, že to je umění. Asi jako kdyby fekálie řvala, že je chlebem.

Trocha logického myšlení ale postačí, abychom si uvědomili, že zrůdnosti některého umění vytvářejí v nitru jeho konzumentů obrovské psychické i duchovní bloky a škody. Pozřeme-li do žaludku cosi nepoživatelného, zkaženého, smradlavého, jedovatého, žaludek se s tím musí nějak vyrovnat, a učiní to sice bolavě, ale brzy. S nitrem je to jiné. Pokud jsou negativní díla přijímána bez jasného bdělého odmítnutí, působí dusivě, děsivě, agresivně, přeslazeně (podle povahy) v podvědomí dál. Naše případné duchovní obsahy se nám tím rychleji vytrácejí, zase upadáme do nízkých nálad, nahony vzdálených naladění ke skutečné modlitbě či meditaci. Morfické rezonanční pole totiž působí všude: je rozdíl, sedneme-li si v poklidu pod lípu či jen na zahrádku a rovnáme-li si pod její korunou myšlenky a city, nebo necháme-li do sebe proudit vyzařování zrůdnosti. I naše psýcha totiž potřebuje svoji hygienu, svoji správnou životosprávu, obnovu vyššími hodnotami krásy, dobra a pravdy. Jinak chřadneme, živoříme. Vždy nám při nasměrování pomáhá ten svět hodnot, kterým se poctivě věnujeme: upsání se ďáblu (například v umění) přináší přitažlivost a odplatu ďábelskou (promítá se i do našich povah a osudů). Láska k vyšším hodnotám, a třeba i k Bohu, kterého nepoznáváme, přináší pomoc a posilu od tohoto Cíle. I neviditelný svět je totiž polarizovaný, i v něm se odehrávají boje dobra a zla mezi bytostmi božskými a odbojnými, a tak i z něho proudí vlivy – kdo chce kam, pomohou mu tam.