Přežijeme svůj strach? - MNOHO POVYKU PRO NIC
V počátcích vlakové dopravy vědci tvrdili a varovali, že lidský organismus nesnese bez těžkých následků větší rychlost než 32 km/h.
Při počátcích veřejné letecké přepravy pasažérů se tvrdilo, že v letadle se zvrací a proto se pasažerům rozdávaly pytlíky. Ti zdárně zvraceli ostošest. Pak noví výrobci podobných letadel v zájmu prodejnosti tvrdili, že v jejich letadlech se nezvrací. Tedy se se zvracením nadšeně přestalo. Někteří citlivější (nebo jen domněle), když se dozvědí, že mají cítit nějaké energie (záření, účinky apod.), tak je najednou cítí. (Objektivní je, pokud někteří něco cítí, aniž by byli předem upozorněni, ale to jsou spíš výjimky.)
Mnohé z toho, co jíme, je jistě nezdravé, ale kdybychom měli naslouchat úplně každému povyku, onemocněli bychom na podvýživu. Před lety začala móda geopatogenních zón a kdo věděl, že na nich leží, byl nešťastník. V asi 50. - 60. se tvrdilo, že zářivky působí do pár let úplné zplešatění a zblbnutí (pracoval jsem pod nimi denně přes 20 let – nevím, jak to mám se zblbnutím, ale vlasů mám jako před zářivkami, ne-li dokonce víc). Smrtelné působení televizních obrazovek. V poslední době – jakési záhadné „práškování“ z motorů velkých letadel, letících ve výšce 10 a více kilometrů. „Pravda“ o vodě, „pravda“ o mléce, „pravda“ o čárových kódech – ó hrůzo, jak je možné, že ještě žijem? Už jsme měli dávno několikanásobně zhynout.
Jak je vidět, tělo si poradí s mnohým, to by se průměrný věk u nás tak rapidně v posledních letech nezvyšoval (i když je to i z jiných příčin). Stejně nejvíc škodíme sami sobě svým nesprávným myšlením, které plodí nejvíc chorob. Místo toho si někdy až křečovitě hlídáme panáka před úhonami zvenčí, ale ničíme si ho špatností uvnitř.
Tažení proti radaru je zástupné: je místo toho, abychom sami něco kladného tvořili. Je to něco efektního, kde si i my můžem připadat vlastenečtí (když vlast jinak ruinujeme), a mocní – jaké blaho moci šlapat vládě na paty. Jenže i to, zda nás někdo napadne, závisí na našich národních karmických dispozicích, jejichž jsme součástí. Je i ukájením komplexu české malosti – hurá, jak snadno lze teď nějakými obstrukcemi dát té největší velmoci najevo naši důležitost. Je to syndrom vrátných, kteří každému příchozímu ukážou, zač je toho loket chtít vstoupit do budovy. Za komunistů jsme byli v mnohem horších vojenských rizicích a většina těch, co dnes udatně protestují, netečně mlčela. Jestli tu bude nějaký radar, je dost irelevantní. Mnozí se statečně vezou na vlně tohoto lacině efektního protestu, aby si sami před sebou zas jednou ukázali svoji uvědomělost, která v řadě jiných věcí, které můžem ve svém prostředí ovlivnit, spí. Boj proti radaru je asi jako kdybychom bojovali proti elektřině zavedené do naší domácnosti (může nás přece snadno zabít) nebo proti benzinu v autě či naftě v autobuse (může vybuchnout). I zde záleží na běhu našeho osudu od minulosti. Černobyl vybuchl, protože – jak dobře vysvětluje Lazarev - na Ukrajině byla po desetiletí nastřádaná hluboká nenávist a to by bylo vedlo po uvolnění k těžkým národnostním střetům, takže poklop nastřádané zlosti (i když měla své historicky závažné důvody) vybuchl nad elektrárnou. Bylo to odbyto jednorázově. Záleží na národu, čím žije, jak je čestný, pravdivý apod. – pak ho buď postihne velká pohroma, i kdyby neměl jedinou jadernou elektrárnu nebo obranný radar, anebo naopak může „sedět na sopce“ a nemá-li to v karmě, pak se jeho drobná běžná karma vybíjí drobnými běžnými potížemi. Proto vidím různé halasné protikampaně jako vydávání energie zbytečným směrem.
Budeme muset ještě procházet v budoucnu horšími okolnostmi a tak různá ta záření (ať opravdová nebo jen vypanikařená) jsou jen začátek. Možná že někteří potřebují pro svůj vývoj na čas i nějaké takovéto veřejné boje proti něčemu, ale pokud to nedělají zcela neosobně a s nezaujatým nadhledem, tedy pokud do toho zapojují emoce, tak jen ztrácejí čas a ničemu nepomáhají, i kdyby rozjeli řadu kampaní, které by snad měly i vnější výsledek, jevící se jako „úspěch“.
2024 ©