Ve středisku Diakonie, kde jsem pracoval, se pečovalo nejen o seniory, ale i klienty středního věku s postižením. Často se k nim v duchu vracím. Byli různí. Někteří to vzdali a jejich niterný život současně ochabl. Zpasivněli, jako by se trochu uspali. Další zahořkli. Nemnozí obtíže tiše přijali, jako by někde v hlubinách cítili, že si je kdysi sami vybrali. Ale i jiní: Vzpomínám na jednoho nepohyblivého, jehož pevná vůle byla imponující. Tvrdil sebejistě až halasně, že bude zase běhat. Pyšnil se tím už dopředu. Cvičil, dřel, byl obdivován.
Postupně jsem pochopil, že to je jen jedna stránka. Ale že mu asi chybí nejprve pokorné přijetí údělu, byť je jakkoli těžký, a teprve poté ta pořádná snaha o uzdravení. Myslím, že jeho vůle byla vybičování ega. Jistě že sebelitování by byla zas jiná podoba ega. A nicnedělání by byla shnilost. Ale je tu právě ta další úzká stezka - (u)dělat vše potřebné, ale s oním postojem – Prosím o pomoc, ale ne má, ale Tvá vůle se staň, Pane Bože. Duchovní poznání všech dob zná hierarchii Trůnů, Duchů Vůle a Moci (jeden z devíti stupňů vyšších bytostí). Jejich inspirace je vždy možné čerpat (i kdybychom se obraceli "jen" k Bohu - jsou jeho součástí). Dávají velikou posilu, ale právě až poté, když se učíme těžkosti brát s nadějnou pokornou modlitbou, a zároveň neosobně jednat. Jejich síly vůle, kterými nás mohou posilovat, jsou pak bezpečně účinné, protože je tam právě ono - Je-li to boží Vůle. (A samozřejmě, jako všechny jiné hierarchie, působí i když o nich nevíme, pokud se poctivě a pokorně o něco snažíme.)
Na opačné straně jsou odbojní, tzv. abnormální duchové vůle, právě ti, co nás inspirují egoisticky - to tvrdé světácké „já musím", „já chci", „já zvítězím“, „já to vybojuji“, podobně jako u špatně chápaného new-age-pozitivního myšlení jen jako fígle vítězit nad okolnostmi. Kdysi mi pomohlo to Drtikolovo: Dělám jako bych nedělal. - Nebo: Dělat správně, ale výsledek odevzdat Pánu. To je ve všech pravých učeních.
U onoho klienta to patrně fungovalo tak, že jeho velká vůle, ač asi z ega, mohla na čas, tedy dočasně "vítězit" nad nemocí. Trochu se jeho stav lepšil. Karma nemusí uhodit vždy hned tvrdě. Pokud se člověku situace zlepší a podaří se mu opravdově pokorně poděkovat, pak to bude v pořádku. Ale slýcháme například i o těch slavných světových případech, kdy obdivujeme něčí vůli (například nějaký obrnář prošel pěšky několik zemí, jiný postižený jel tisíce kilometrů na kole, nechal se točit štábem filmařů a byl to světový hit o "nezlomné vůli" apod.) - proč ne, je to obdivuhodné - ale byla v tom také tichá vděčnost a pokora? Těžko. Jednorázové vítězství ega pro budoucnost karmicky nepomůže. „Ne s každým vítězem zpívají andělé“ (M. Procházková). Jako malého kluka mne bavilo přehrazovat potůčky a pozorovat, kudy si voda najde jinou cestu. Najde si ji vždy, pokud kalná voda nevyschne. Pokud nemocný při částečném zlepšení nezpokorní a jeho ego se naopak vybičovává a oslavuje sebe, tak se sice ona karma může dát jiným "řečištěm", ale neustoupí natrvalo a jednou ho to čeká v jiné době a podobě stejně. Anebo to bylo zlepšení na zkoušku, karma vyčkává. Domnívám se a pozoruji, že se karma dá napoprvé odsunout – ne vždy a ne úplně, je to podmíněné. Pokud člověk jásá z úspěchu jen svým nižším já, asi jako když se díváme na rozjařené (často ne zrovna inteligentní) výrazy zvítězivších sportovců, nebo zvedá palec (zalyká se slastí - jsem pán světa, jsem „super“), pak je jeho budoucí situace vratká. A pokud při neúspěchu zatínáme bojovně pěst se současným zvířecím skřekem a zlostným pohledem (viz též záběry sportovců), zaděláváme si rovněž na další zauzlení osudu. Řeč těla je někdy výmluvná i v projevu kvality duše.
Jako se říká, že moudřejší ustoupí (a hloupější to samozřejmě vyhraje), ani vyšší vůle Světového vedení se nám neplete průběžně do života, ale dala nám dvoje: svobodnou vůli a zákon vyrovnání, karmy. Jinak bychom se nevyvíjeli. Někomu chybí slušnost či charakter, jinému zrak či nohy. Ti druzí jsou postižení tělesně. Jejich postižení si všimneme hned. Ti první jsou postižení hodnotově a mnohdy si toho všimneme až časem. Karmicky jsou na tom hůř.
Proč je taková populační exploze v zaostalých zemích Afriky a Asie? Inu, je to jednoduché. Naše vyspělá hygiena a zdravotnictví euroamerické civilizace téměř nebo zcela zlikvidovala řadu chorob jako obrnu, černý kašel, tbc aj., i životních svízelů (žízeň, hlad, špínu…). Jenže – co když někdo právě touto chorobou či chudobou potřebuje karmicky projít, aby se něco špatného odnaučil a dobrého naučil? Vybere si zrození (neboť to si před dalším sestupem na zem volíme sami a bez egoismu)tam, kde ještě zlikvidována nebyla. Ale i v našich zemích - i lékaři, ba i tzv. „alternativci“ pomáhají natrvalo jen tam, kde je to karmicky dovoleno. Někdy i „vítězná medicína“ bezmocně složí zbraně a my jsme vydáni moudrému výchovnému karmickému řízení. Pak je to jen na našich niterných kvalitách. Je vždy lepší snažit se o odstranění toho, co vede k chorobám, než „hasit“ následky. Naše náprava bývá buď dobrovolná – předem – bez následků. Nebo vynucená – později a bolavě.
Dr. Steiner viděl v utrpení osudovou pomoc pro vývoj a očistu lidského Já. V tom může nemocnému pomoci i okolí. Vůle jednoho může pomoci druhému se uzdravit, třeba modlitbou a meditací za něho, aby dokázal přijmout světlo, jež potřebuje. Další udržení zdraví po vyléčení bude úkolem pro vyléčeného i jeho okolí. Třeba rodiče, kteří jsou ochotni vydat se na cestu za cenu oběti, vykonají tím i cestu k záchraně dítěte. Je pak léčeno dítě i oni. Připomeňme si zde i malou meditaci pro nemocné dítě: „Hvězdy září, vládne noc, a klid naplňuje prostor. Vše mlčí a já pociťuji klid a pociťuji i mlčení. V mém srdci, v mé hlavě hovoří Bůh, hovoří Kristus.“ V uzdravení je nutné věřit, avšak, jak říká Tomáš Akvinský – Víra je otázka vůle. Nejen věřit v to, co nelze poznat či předpovědět, ale svojí vůlí se s něčím čistým spojit a tím člověk proniká dál.
Někdy je větším hrdinou a vítězem ten, kdo po neúspěšné léčbě odchází v bolestech, tichosti a smíření třeba na rakovinu, než druhý, který ještě na čas utekl „hrobníkovi z lopaty“ a holedbá se tím pyšně. Život není fotbal, box či politika. Nad životem či osudem se nevítězí, osud se přijímá, s osudem se vděčně spolupracuje a zraje. Osud není nikdy nepřítel. Nemoc se nesráží na kolena, nevyzrává se na ni, nepřelstí se, neporáží se, nezatočí se s ní, nepřeválcujeme ji. Se snahou všemi dostupnými cestami se uzdravit se nemoc zároveň snažíme přijmout, pochopit její příčiny a poučení pro své myšlení i jednání. Bezmoc při nemoci může být dar k zastavení se, usebrání, ujasnění hodnot. Přijetí choroby a snaha o uzdravení se nevylučuje. Tudy vedou cesty k opravdovému bezpečnému uzdravení. Někdy je nemoc otravná, ale i ozdravná, to je dobré si uvědomovat. Někdy je na čas zdravé být nemocný.
A nebrat se moc tragicky a důležitě. Nositelé duchovní obrody jsou nejen ti, kdo interpretují nějaké učení (třeba antroposofii), které teoreticky zvládli, nebo luští záhady a dokazují, že všechno je jinak a jen oni vědí jak - takových je řada.
Obrodu a oporu nesou hlavně ti, kdo s duchovními pravdami vyzařují do okolí – bez pocitu mesiášství - vřelost, laskavost, porozumění. Kdo umějí myslet srdcem.
2024 ©