DOPLNĚNO; Jarní vícehlas: Po Steinerově Modlitbě za lidstvo setkání s Kiplingem, Goethem, s kormoránem na soutoku Sázavy a Želivky a labutěmi na Podkostelním rybníce v Putimi...

 

 

Rudolf Steiner - Modlitba za lidstvo

 

 

Kriste, Spasiteli lidstva,

Pane nad démony,

slyš naši prosbu,

skloň se dolů

z duchovních výšin

a zachraň lidstvo

dříve než zahyne.

 

Zabraň bludu,

daruj nám jas,

zabraň pochybám,

dej nám víru,

zabraň bezmoci,

dej nám sílu,

abychom podpírali

třesoucí se most,

věrně sloužili

lidskému Duchu.

 

Pane, hyneme,

pospěš na pomoc

dříve než utoneme

v přívalu vod.

 

 

.oOo.

 

 

Rudyard Kipling -  Když...

v překladu Otokara Fischera

 

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

 

když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

 

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže "Vytrvej!",

 

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: "Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!",
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi -
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!

 

(Kipling napsal tuto báseň pro svého syna Johna, který později padl v 1. světové válce. Podle některých zdrojů ji částečně doplnil Rabíndranáth Thákur. Byli si vnitřně podobní.)

 

.oOo.

 

Jistě že je krásné a nutné se nadchnout a nadechnout takovýchto hodnot, ba nechávat se jimi často prostupovat. Zrovna tak je krásné mít zrak i nitro pro krásy přírody, a nemusíme jen „polykat kilometry“, jezdit na lyže či lézt na nejvyšší kopečky. Přírodu máme často „u nosu“, ať je to u někoho pohled z okna na alej topolů a řeku (případ autora), otevření oken při rozbřesku, pozorování radostných rejů jiřiček či rorýsů… Anebo mít v sobě otevřeno i nečekaným příležitostem: Případ kamarádky, jak ho právě popsala:

 

LZ: Cestou domů z návštěvy hospitalizované maminky jsem bez rozmýšlení zabočila z hlavní silnice a ocitla se poprvé v životě na soutoku Sázavy s Želivkou. Sama v krásné přírodě, chvilku po poledni pracovního dne, tedy v naprostém osamění, nikdo poblíž. Jen ptáci. Nádherní. A dvě bublající celkem velké řeky, co se tu zrovna potkaly. Při příchodu jsem na hladině uviděla pár pro mě neznámých moc hezky zbarvených kačen, po chvilce se zvedly a bok po boku odletěly. Jak hezky se ty dvojice umí držet vedle sebe.

 

Stála jsem na špici skály, pod kterou se řeky slévají a v tom se proti mně tiše nebem nese veliký černý pták. Kopíroval řeku proti proudu. První, co mi vytanulo na mysl: vidím naživo kormorána. Ale jistě že nevím, jen mi tak připadal. Byl nádherný. Rozpětí štíhlých křídel širší než tělo, plachtil majestátně s nataženým krkem a dlouhým zobákem. 

 

Jen jsem ho ztratila z dohledu, pronikavě nade mnou vřískla žluna a vyhoupla se na větev protilehlé olše. Sýkorky si k tomu všemu prozpěvovaly trvale a velmi upovídaně. Jedna, drobounká s černou čárkou přes týl své bílé hlavičky (takovou jsem ještě neviděla) si byla obhlédnout hnízdo. Datlem vysoustruženou díru v mrtvé borovici. Nakukovala dovnitř komicky, vždy jedním, pak druhým očkem. 

 

Je tam lavička, usedla jsem a udělala si své modlitby. Najednou nade mnou takový zvláštní zvuk jako plácnutí křídel. Pomalu se otočím a polije mě blaho z krásného setkání. Ten černý krasavec se vrátil tentokrát po proudu Sázavy a usedl nedaleko ve větvích nade mnou. Úžasný zážitek. Štíhlý vodní pták velikosti i tvaru volavky, jenže ne stříbřitě šedý jako ona, ale jako uhel černý a lesklý, seděl vysoko v koruně stromu nade mnou a ze spleti větvoví důstojně shlížel na řeku. Po chvíli se vznesl a zmizel za jejím ohybem. Nechtělo se mi odtud a tak jsem se domů vrátila sice hladová, ale zato moc spokojená až teď.

 

Po návratu jsem si přečetla nedávné myšlenky a meditace z Tvého webu a Tvé video Ostrůvky. Asi si umíš představit, jak krásně navazují na mé zážitky a dávají jim ještě další, hlubší rozměr. Tedy žádné nynější "umrlum-truhlum", jak se říkalo u nás v Podkrkonoší.

KF – malé odbočení k řeckým kormoránům. Připomnělo mi to dávnou píseň Děti z Pirea od Mikise Theodorakise: Co moře zpívá pod křídly kormoránů, o tom se zdává k ránu všem dětem z Pirea...
Mnohem krásnější než se Simonovou a Chladilem nebo s Matuškou je pro mne s Marthou a Tenou coby Řekyněmi. To má švunk (je to na internetu).

 

LZ - Ano, na téhle nahrávce jsou úžasně autentické a je v té písni náboj, život. Matušku jsem si pustila taky, to abych si oživila slova, ale v tomto případě je jeho provedení opravdu "umrlum-truhlum".

 

.oOo.

 

Podobný přírodní zážitek popsala učitelka Ilona Š.:

 

Mnoho pozdravů z překrásné předjarní Putimi. Na Podkostelním rybníce to ožilo. Přiletěly divoké husy, labutě, rackové, je tu trvale mnoho divokých kachen různých druhů. Rybník konečně rozmrzl a všechno to ptactvo přineslo jaro a spoustu lásky. Namlouvají se a chtějí zakládat rodiny.
Neustálý život, radost a důvěra v budoucnost. Denně s radostí pozoruji, co se děje. Mám tu též ochočený pár labutí, které již několik let se vrací na rybník a ke mně na rohlíky a chleba. Umí si už vzít i z ruky. V pátek jsem si mohla Adélku (její partner dostal jméno Karel již před lety!) dokonce pohladit po ocasním peří. Je to neskutečné. 

A další den: Dnes jsem na našem Podkostelním rybníce viděla zase další druhy nádherných kachen. Roháči (potápka roháč) se tak krásně k sobě měli, že svými krky a hlavičkami vytvářeli srdíčka. Potápěli se a radovali z krásného dne. Jsou překrásní. Objevili se též poláci chocholačky. Ráno stává u břehu volavka. Její ladné pohyby a rozmach velkých křídel mám moc ráda. Dnes jsem byla při stříhání růží před chalupou přítomna poplachu na rybníce. Najednou mne z mých myšlenek probudil stále sílící křik divokých husí a kachen. Říkám si: "Co se děje?" Když jsem se ohlédla, zahlédla jsem ve vzduchu poměrně nízko nad rybníkem obrovského dravého ptáka. Nejsem žádný znalec. Nevím, o jaký druh se jednalo, ale byl to zážitek. Vodní ptactvo prchlo a dravec s mohutným rozpětím křídel odplachtil za potravou jinam.

 

.oOo.

 

KF – A ještě jednou Goethe. Na dřevěná vrata jednou napsal, dojat krásami večerní přírody, ukládající se ke spánku, tyto verše:

 

 Über allen Gipfeln Ist Ruh, 
 In allen Wipfeln Spürest du 
 Kaum einen Hauch; 
 Die Vögelein schweigen im Walde.
 Warte nur, balde
 Ruhest du auch.

 

Říká se, že když je po mnoha letech znovu přečetl coby muž pokročilého věku, měla pro něho jiný nádech, obzvláště poslední dva verše – Jen počkej, brzy si oddechneš (ztichneš) také.