Naše euroamerická civilizace (jejímiž většinou typickými součástkami jsme skoro my všichni) mířila a míří v požadavcích na životní úroveň nepřiměřeně a chamtivě vysoko. Ale: K jakému účelu využíváme vyšší životní úroveň, po které tolik toužíme? Často jen k plytkostem, k stále nákladnějším hobby, k modernějším a chytřejším počítačům, mobilům, automobilům... - ale jsme šťastnější? Sotva. Vše přirozené, co lze nahradit umělým, zahazujeme. Máme pocit, že vše musíme ovládat, mít pod kontrolou. Pak jsme ovšem i my pod lecjakou nepříjemnou a někdy tajenou kontrolou, anebo si to jen hystericky sugerujeme. I city si někdy jen uměle, odkoukaně vytváříme. Někteří lidé už jsou celí jaksi umělohmotní. Jsme jako ten, kdo si večer bere stále víc a víc prášků na spaní a ráno další na rychlé probuzení a posílení čilosti a vitality. Nepůjde to donekonečna zvyšovat. Volný čas, který nám naše ekonomicky vyspělá společnost umožňuje, není využíván k povznesení, nýbrž naopak. Pak se nám ještě víc vzdaluje vyšší požehnání. Nebo spíš my jemu. Ostatně, ani o ně už neusilujeme.
Našim babičkám se ani nesnilo o takové hojnosti předmětů a potravin, jakou máme my . A to i při tom, čemu vždy ob pár let říkáme se skřípotem zubů krize. Uměly ale o vše hezky poprosit a poděkovat Pánu a byly většinou i šťastnější.
Jsme jako mravenci, kteří se tak tlačí k místu se sladkostí, až se v ní začínají topit. Spirálovitý růst růstu ekonomiky je už dávno na úkor Matky Země i na úkor budoucnosti. Že je nám v tom bráněno tím, čemu říkáme s tragicko-kritickým postojem „krize“, je jen nutná reakce na to vše. Někde ten růst růstu prostě musel „rupnout“. Ostatně, ono je to jen pomalejší tempo růstu, nebo někdy, ó hrůzo, přímo pokles na úroveň předcházejícího roku či několika.
Všechny civilizace, které se vzdálily Řádu, ztroskotaly nebo je pohltil vnější nepřítel. Je proto spíš s podivem, že nám ty ekonomiky zatím ještě tak fungují. Jsou-li nyní malinko brzděny korona-virem, je to prezentováno jako tragédie. Jistě, že situace některých postižených je strastiplná, ale tak to bylo vždy, jen se o tom lidé neměli v celospolečenském měřítku jak dozvědět.
Svou prioritou, ba bůžkem konzumu, kterého vzýváme, aniž bychom měli pokoru a vděčnost za to, co už máme, rozkládáme sami sebe a tím i svět. Snižujeme si i imunitu – jednou vůči AIDS, SARS či COVID 29, jindy vůči alarmistickým či konspirativním teoriím nebo falešným mesiášům.
Jen čistá ústa, nevypouštějící odpadková, vulgární či smyslná slova, mají právo a přesvědčivost vyslovovat slova modlitby, lásky či prosby. Nečisté či neodpovědné slovo je jako obousečná zbraň, která ubližuje okolí i zabíjí náš vnitřní život. Neměli bychom si dál ponechávat přes ústa pomyslné roušky?
Cítíme se pohoršeni, ukřivděni, zaskočeni tím, že nám asi neporoste budoucí blahobyt, dokonce prý, třesme se, bude méně masa. Ale to, co si do budoucna karmicky vytváříme niternou náplní svých životů, je nám lhostejné. Naše chamtivá a pyšná civilizace si koleduje o to, že dopadne jako rybářova žena v pohádce o rybářovi a zlaté rybce: chtěla stále víc a víc, až jí nakonec zůstaly jen její staré necky a chatrč.
Máme stejná parkoviště, stejné zastávky, stejné benzinové pumpy, stejné obchoďáky – a často i unifikovaná nitra a cíle spotřeby. Máme často i stejné zahrádky s pravoúhlými úhlednými chodníčky. Mizí genius loci. Panenská příroda má vlastní hodnotu, na člověku nezávislou. V Evropě už je jen 1 % svobodné přírody. S volnou přírodou se už nedokážeme identifikovat, je nám nepohodlná, bojíme se jí, protože je tu něco, co není pod kontrolou našeho egoismu. Klademe jí odpor, ochočujeme si ji. Tak jako komunismus vyžaduje a kontroluje poslušnost myšlení a chování, i my jsme jakýmisi komunistickými diktátory vůči přírodě. Nechápeme, že svoboda a divokost přírody je největší přepych. Máme zakořeněný omyl, že s divočinou musíme zatočit. Občas přejde přírodu trpělivost - musíme s ní víc počítat. I ten virus je projevem její přirozené divokosti.
Nezautomatizovalo se i v nás cosi nedůstojného vůči zvířecí říši? Nemíjíme se vnitřně s těmito tvory - buďto jejich zábavným polidšťováním nebo naopak v pohrdání jimi a zacházením s nimi jako se svým majetkem? Umíme se dobrat ke správnému spolubytí s nimi na téhle planetě? Neuniká nám vůči nim cosi? Nejsme samozvaní krotitelé, majitelé nebo predátoři? Dokážeme respektovat jejich přirozenost? Dokážeme najít správné postoje a vyciťovat vůči nim úctu založenou na přátelství a bratrství tvorstva? Pro okolí nejnebezpečnější živočišný druh na zemi - člověk se přemnožil a je promyšleně nebezpečný. Občas tedy musí strpět i přemnožení některého viru.
Už řadu let vídáme znovu a znovu záběry vodních ptáků, kteří se dostali do styku s ropou, rozlévající se lidskou nezodpovědností po mořské hladině; ropa, která jim prosákla peří, je zbavila možnosti létat. V době, kdy nesčíslní lidé mohou zevně prožít, jaké to je vznést se letadlem nad zem, létat, hrozí duším opak: že příliš ztěžknou, ztratí schopnost vnitřně se povznést, vzlétnout. Pak i v noci při spánku budou muset zůstat v blízkosti „břehu“, oné hmotné hranice, a ráno se často vrací do všedního života neprojasněny a neposíleny nebesy - jako ti ptáci se zašpiněnými ztěžklými křídly.
Právě proto, že dnes žijeme a musíme žít takovou měrou v zevním světě, potřebujeme o to silněji opačnou sílu, která dává duši křídla a propůjčuje jí vnitřní vzlet. Modlitba a povznesení čistým uměním nejenže vede člověka ke hranici věčnosti, nejenže probouzí a dává smysl pro prvek věčnosti ve světě, nýbrž také povzbuzuje vzlet duše; již v pozemském světě totiž rozvíjí náladu pokory a vděčnosti a snoubí duši se silami věčného vzletu, věčné obnovy, které nás vedou správnou cestou do hájemství „věčného světla“ a „svatých zákonů“. Takového posilování vzletu duše bude mít pro lidstvo čím dál tím větší význam.
Říkáme si milovníci přírody? A milujeme ji opravdu, nebo jen svůj užitek z ní? Lze vnímat či alespoň vědět, že naopak příroda touží přijímat lásku člověka. Je zakletá do jha hmoty a potřebuje síly lásky, síly Kristovy ke svému postupnému osvobozování, produchovňování. A tak i celá země. A to se může dít jedině skrze člověka. I k tomu jsme na rodné planetě určeni. Co pro to můžeme dělat? Nepotřebujeme k tomu žádnou mystiku. Sledujme si například, jak pozorně a laskavě se naše ruka dotýká nerostů, rostlin a zvířat. Měla by pro ně být pohlazením, požehnáním. I odvěké gesto rukou k žehnání je inspirativní. Či naopak - pokorný poklek. Do pohledu na přírodu můžeme vysílat radost a lásku, nikoli krásu jen pro sebe hamtat. Prožitek pohledu jde pak opačným směrem - od nás k přírodě. Vejdeme-li do lesa, lze jej v tichosti pozdravit. A snad se i na chvilku zastavit, aby si na náš vstup elementární bytůstky zvykly. Slyšíme-li zpěv ptáků, vanutí větru ve větvích, samomluvu potůčku, můžeme i sluch v nitru "obrátit" do souznění, radosti, vděku. Slyšel-li hudební skladatel v nitru hudbu, nebylo mu to dáno, aby se jí opájel sám, ale aby ji zaznamenal pro lidstvo.
Věděl jsem o osmnáctiletém hochovi, který o víkendech jezdí autobusy po celém okolí a čistí studánky i jejich okolí. Odpadky tam sbírá do pytlů, které dává do kontejnerů. Dělá to rád a s láskou. Chce, aby aspoň kousek přírody byl krásný. Nelituje, že nechodí na diskotéky, nemá džíny s umělými dírami a není potetovaný. Jak úžasný to bude vklad pro celou jeho budoucnost, kdy bude čerpat sílu a motivaci čistit obdobně své nitro a své okolí. Chceme-li používat ono až zprofanované slovo duchovní, pak lze konstatovat, že toto je příklad duchovního bohatství. Podobných mladých existuje samozřejmě více.
Chřipky a jiné nemoce jsou v lidstvu pořád, ale dnes jsme k tomu vnímavější a někteří máme i víc času. Krom delšího sezení u internetu můžeme být i z domova užiteční (pokud zrovna nešijeme roušky, nenakupujeme potřebným). I meditace a modlitba je činem: za nemocné…, radování se s přírodou…
2024 ©