Dialog o panu knížeti Schwarzenbergovi, o zdravotnictví a jedné staré tetičce.
KF: Náš pan kníže si krásně upravil Dvůr u Cerhonické Obory za Miroticemi. Bývalo tam za jézeďáků půl metru bahna a opadaná omítka. Krávy nikdy nevyšly na pastvu. Jako telata je uvěznili ve chlívech a tam žily do smrti nebo do převozu na jatka. Jaké síly života mohly být asi v jejich mléce? Tak to bylo téměř po celé republice. Dnes je to tam krásně zvelebené, ba nechal postavit i kapli kousek od nádherného rybníka, který tu založil. Na vnější stěně kaple jsou mj. portréty tří pejsků, jako živých. Dva „modely“ z nich ještě žijí, znám se s nima „osobně“ a jsou si náramně podobní. Kámen, který nechal do kaple dopravit na místo oltáře, má úžasné vyzařování. Ani trochu se mi nelíbí, že někteří místní tady panu knížeti říkají důvěrně a drze „švancík“. Když ten upravený areál otevíral, nechal připravit pohoštění pro stovky lidí z vedlejších vesnic, a sloužit mši venku. Lidi se poměli, najedli a vše zkritizovali. Jak ten národ zpustnul. Národ chce jen brát, přijímat, ale neoplácí ani elementární úctou a slušností. Vpravdě proletářská, marx-leninská výchova.
Posílám Ti kousíček rozhovoru se Schwarzenbergem. Mně se líbí, jak je ve všem uklidňující a tlumí ty mediální afekty a paniky.
„Bezpečnostní rada státu přišla s tím, že když půjde do tuhého a lékaři odejdou, pomůže armáda. Je to dostatečný recept na očekávanou krizi?
Nejsem dostatečný odborník, abych byl schopný odhadnout, co může armáda poskytnout. Já jsem ale poměrně optimista. Nemyslím, že se nám zdravotnictví zhroutí. Všichni víme, že máme nemocnic a lůžek příliš mnoho. Ještě pořád žijeme v c. a k. soustavě, kde vláda císaře pána nařídila, že nemocnice a okresní úřady musí býti tak položeny, že když sedlák ráno zapřáhne, aby tam dorazil a večer se vrátil domů.
Dneska, když máme automobily, tak nemusíme mít tolik nemocnic jako za císaře pána. Myslím, že to zvládneme. Bude to nějaký čas těžší, ale netvrdím, že to bude taková katastrofa.“
Kamarádka mi k tomu odpověděla: Od Schwarzenberga bývají komentáře k dění, které zrovna vře, proslovovány v inteligentním domáckém klidnícím nadhledu a v běžném srozumitelném slovníku - obdivuju ho za to. Pro každého zhýčkaného nespokojence a bouřliváka je to tak zapotřebí jako soli.
Můj laický názor k tomu, cos mi poslal: Na chronická onemocnění a plánované zákroky - proč ne? Mít nemocnice vyspádované řidčeji do větších měst, ale asi s rozšířenou kapacitou, aby lůžka byla i pro venkovany. Pokud by šlo o akutní stavy, kdy jde o minuty, asi by musela výjezdová místa rychlé pomoci zůstat ve stávající četnosti a rozmístění (snad to je dnes dostatečně dobře vymyšleno - nevím). Kdyby lidi neměli důvod plašit, že se pro nějakou oblast zhoršila nebo znemožnila záchrana života, pak by si jistě časem zvykli i bez reptání jezdit dál. U nás zrušili nemocnici a porodnici před dvaceti lety. Nejdřív to tu vypadalo pomalu na srocení a vzpouru na návsi, ale dnes si už na ten starý ale drahý luxus hned dvou nemocnic - i porodnice tu byla - nikdo ani nevzpomene.
Dřív se lidé nedožívali tak vysokého věku, ale byli i přesto vyrovnanější a smířenější s tím, když se nějaká nemoc dostavila. Ani je možná tak netrápilo, jako je tomu dnes, že přesně nevěděli, co jim je. Buďto se sami zmátořili pomocí bylinek a babských rad a nebo ne a nebouřili, nevzpouzeli se proti. Hojili se co nejvíc sami, neběhalo se se vším úzkostlivě za MUDrem. Dnes chtít po někom, aby zmobilizoval vlastní síly k uzdravění - to by bylo úšklebků! Není to už nutný, můžem se nechat pasivně uzdravit - máme doktorstvo. Jasně, že nejde popřít význam medicíny a takhle hartusit proti lékařům. Když je potřeba zasáhnout rychle a odborně, ještě že je máme.
Vzpomněla jsem si teď na případ mé staré víc jak osmdesátileté tety (byla jako věchýtek - drobná a hubená), která do takhle pozdního věku za hubičku obhospodařovala jalovice a telata místního JZD (jezeďáci si udělali teletník z jejího chlíva, který znárodnili). Tahala k nim vodu a mlíko v kýblech z daleka, těm malým dávala pít z dudlíků - byla to pěkná dřina. Po mnoha letech, když bylo nápadné, že si levou rukou zvedá pravou aspoň do výše očí, když si potřebovala něco podat nebo se učesat, vyšlo u lékaře při vyšetření s něčím akutním najevo, že si kdysi vykloubila rameno. Ptali se jí: "A to vás to nebolelo?" "Ale jo, ale pak to přešlo. Jen už ruku zdvíhat nemůžu," na to teta. Ani ji nenapadlo s takovou "drobností" k doktoru jít. To není žádné hrdinství, já vím, ale chci jen říct, jaká mentalita byla v lidech přirozeně zakořeněná. Přeci nepůjdou otravovat ještě doktora, když neumírají. Ono to přejde.
2024 ©