Homeopatika k nám živě promlouvají
Malinkatá zkušenost amatéra bez medicínských znalostí: včera večer mi bylo, asi po neukázněném stravování, blbě od žaludku (nafouklost, zažívací "revoluce“...), tak jsem si vzal několikrát homeopatikum Nux Vomica. Před tím jsem si ale dával horký obklad na břicho, až jsem si ho „slušně“ spálil a s obklady proto musel přestat (úsměvné, co?), a takto získaný problém jsem si léčil homeopatikem Belladonna.
A najednou, asi poprvé v životě, jsem mohl při pár vhledových chviličkách pozorovat, jak to léčí. Úplně jinak než jak jsem si matně představoval. Myslel jsem vždycky, že začne působit nějaká látka či chemický proces či co. To platí asi u alopatických léků. Nyní jsem ale najednou vnímal, jak se ve mně rozlévá krásná nálada nějaké té asi bylinky, ze které to je. Asi jako když se hezky soustředím na nějakou kytičku, její květ a vůni, tak takhle to mnou procházelo a šířilo se. Od té bolavé mizerie to mou pozornost odvedlo do zcela konkrétního prožitku povahy jisté květiny, a nebylo ani důležité vědět, která to byla. Podobně jako když je člověku psychicky nedobře a pustí si muziku, která ho osloví a oblaží a tím vyléčí. To léčení spočívalo tedy v tom, že určitá, velmi specifická či individuální nálada, která se ve mně ochotně a směle rozlila a kterou jsem mohl vědomě pozorovat a sdílet, nějak působila i na neharmonii v zažívání a na spáleninu. Nebyla to žádná chemie, ale nálada, tedy stopa, informace té látky, ze které se její esence, její "osobní" vliv, přenesl do těch cukrových kuliček, které se rozpustí v ústech. Je to krásná představa a zároveň zkušenost pochopení principu homeopatie: drobné kuličky cukru (nositelé nehmotné informace-kvality), které byly správným postupem nasyceny, napuštěny, oplodněny něčím léčivým, vnesly do mých těl (nejen fyzického) nějakou léčivost, vliv, osobitost, živost oné látky (snad květiny), jež nějak souvisí právě s ústrojím, které bylo v nepořádku. Bylo tam asi obnoveno napojení či čerpání z povahy skupinové duše rostliny, tedy nějaké podstaty té látky. Nepůsobí, neléčí hmotnými reakcemi, ale náladovou, duchovně-pocitovou stopou, která se do nich dostala a která se v našich tělech zas uvolní a rozlévá. Tak jsem i prakticky mohl sledovat, že i těch pět kuliček rozleje ve mně cosi radostného, čím se i orgány nasytí a tím se uvolní od nepořádku, ten v nich je proměněn v harmonii. Né chemickými procesy a reakcemi, ale oživlou náladou oné látky, sem přenesené. To jsou věci.
Před pár lety se mi cosi podobného, ale ve větším přihodilo, když jsem se koupal v bylinkách podle rady jednoho přírodního léčitele (Šíma z Prahy) a myslel jsem si hezky na to, jak v noci květiny a vůbec rostliny ožívají a "hovoří s hvězdami", jak nastává tiché tkaní mezi nimi. Protože rostliny žijí v noci a spojují se se svými skupinovými dušemi. Proto taky babky kořenářky je většinou trhaly v noci. No a jak jsem si představoval ten tichý noční život natrhaných bylinek, který měly pod hvězdným třpytem a šepotem, a že se v jejich silách právě koupu, najednou se mi to vnímání otevřelo. Znamenalo to i vhled, jak to oživuje a léčí těla (nejprve astrální a éterické). Byl jsem vědomě u toho, jak živě probíhá léčení bylinkami, jak se jimi má těla „napouští“, sytí, osvěžují, oživují. Bylo úžasné pozorovat, jak to až překvapivě konkrétně a živě funguje a účinkuje. Ale podařilo se mi to jen asi dvakrát třikrát, od té doby už ne.
Napadlo mne, že kdyby toto prožil některý skeptik vůči homeopatii, jistě by to bylo nade vše racionální hledání. Jenže: skeptik toto nikdy neprožije. Musí se k vědomí spolehlivosti homeopatie dopracovat nejprve svou vlastní kvalitou, tedy odstranit skepsi. Je to jako s každou jinou hmotně neprokazatelnou věcí, tedy i s Bohem: nejprve je nutná víra, ale i ta musí být směrována určitou osobní morální moudrostí či zralostí, získanou i obyčejnou zemskou logikou (například nebudu věřit skupině lidí, která tvrdí, že nás kosmické flotily odvezou na Plejády, protože Země bude zničena). A teprve prokáže-li člověk bdělou a kvalitní víru, správně nasměrovanou určitou niternou zralostí i pokorou, pak – a teprve pak – může přijít i důkaz. Ten je pro něho pak spíš jen prožitkem, kde se víra změní v jistotu. Ten „důkaz“ pak není klíčový, nehraje roli. Člověk, který správně věřil, pak už nemusí věřit, protože ví.
Více článků (textů) na podobné téma naleznete v kategorii Zdraví duševní i tělesné, kterou otevřete vlevo od tohoto textu.
2024 ©