I materialistický lékař léčitelem

I materialistický lékař léčitelem

/z dopisu/

Já si trochu začínám uvědomovat, a dost k vlastnímu překvapení, tohle: Od Dascala znám, že léčitel (resp. uzdravovatel), je-li opravdový, může mít kolem sebe
léčivé elementály (mentální výrony - útvary, které máme každý v auře podle toho, jací jsme a čím se převážně zabýváme), a ty (ti, protože jsou živí) mohou napomáhat léčení. A já mám dojem, od svého velmi svědomitého zubaře, že on nevědomky (nevadí tady, že je ateista) "přiléčuje" i sám sebou, svou zodpovědností, vcítivostí do pacienta. Ví, jak pacientovi problém napravit svou erudicí, a touží napravit svým lidstvím, a to obojí působit společně.  A dělá-li to celé roky, a ještě na stejném místě, je pak i styk s ním v tomto směru asi trochu léčivý.

A mám zpětně dojem, že i při mém nedávném gastro-vyšetření, kdy jsem rád zacítil (či spíš jsem si jí jen obyčejně všimnul) tu citlivou atmosféru na tom pracovišti, mi napomohli i elementálové tamějšího personálu – sester a lékaře. A obzvlášť když si to člověk hned s důvěrou uvědomí, že je v dobrých rukách (třeba to může být někdy i nereálná důvěra, ale to v tomhle případě nevadí). Teď mi dochází, že asi i toto působí k ještě větším úspěchům lékařských kapacit, protože umějí-li něco opravdu a zaujatě, a ještě celé roky či desetiletí, pak i ten postoj napomáhá. Mají pak kolem sebe dobře fungující elementály léčení těch potíží, které dokázali vyléčit. A funguje to v tomto případě i přesto, že by mne asi pěkně hnali, kdybych jim začal povídat o elementálech a o tom, že oni sami jsou lékaři-léčitelé.

Záleží ovšem na specializaci, kde lékař působí. Může to pomáhat u zubařů, chirurgů, internistů, záchranářů, ortopedů a v řadě jiných oborů včetně všeobecných lékařů, pokud jsou svědomití. Nemusí to ale fungovat u psychiatrů, kteří často na sebe naopak přebírají elementály pacientů, a není proto náhodné, že mnozí psychiatři na nás sami působí jako jejich pacienti.

Když jsme u těch elementálů: Občas se doslechneme, jak ten který léčitel někomu úžasně pomohl. Pacient ale netuší, že si od něho mohl naopak odnést zárodek jiné choroby. V roce 1994 jsem při přípravě článku pro Gemmu navštívil léčitele pana Trundu z Boskovic. Sdělil mi zajímavou zkušenost: Po mnoha letech jeho léčitelské praxe ho navštívil jeho zkušenější kolega  a sepsul ho, jak to, že odhozené aurické útvary nemocí dostatečně nerozpouští. Ba zrekapituloval mu jasnovidně několik diagnóz, kterými se pan Trunda v místnosti zabýval toho a předchozího dne: Hele, tady se ti válí kus bolesti hlavy, tady jsi něco snímal z nemocného se slinivkou… Vše bylo v místnosti volně „poházeno“. Řada léčitelů si tyto základní zákonitosti a rizika neuvědomuje. Znamená to, že zdravotně málo odolnému, nebo tomu, kdo má k podobné chorobě sklony, se takový nerozpuštěný aurický útvar může přisát a působit tendenci k onemocnění. Na dispozicích, kondici atd. pacienta záleží, jak či nakolik tím bude ovlivněn.

Ještě k lékařům: Jen se nesmí člověk-pacient o sebe přehnaně úzkostlivě strachovat (to není na úkor svědomitosti vůči tělu). Moje známá doprovázela maminku na vyšetření (kolonoskop) do zdejší nemocnice plná obav a nedůvěry, a ani na dva pokusy se vyšetření (zavedení hadičky) nezdařilo. Aniž nechala doktory něco vysvětlit, vzala maminku uraženě na totéž vyšetření do pražské nemocnice. Ale zbytečně, ani tam se nezdařilo, protože měla zauzlená střeva. K dalšímu vyšetření a péči musela  zas k místním lékařům a navíc s trochu zahanbeným vědomím zbytečně a ukvapeně projevené nedůvěry, i se ztrátou času. Vůbec ti, co se kolem sebe, své posvátné osůbky, která je pupkem světa, motají s velkým humbukem, si už tím nadělají spoustu komplikací. Točí se v kruhu jako pejsek, který se zuřivě pokouší chytit konec své oháňky a nevnímá nic z okolí. Jednoho takového psíka jsem nedávno viděl, jak v zápalu „boje“ vrazil do zdi, jen heknul, a klesnul pak unaveně k zemi. Unavil se, chudák, sám ze sebe.