Léčení "intuicí" a "srdíčkem"

Léčení „intuicí“ či „srdíčkem“

S tou jakoby „intuicí“ či řízením se „srdíčkem“ nebo „citem“, nahrazujícím většinou absenci logického a pravdivého myšlení, vznikají různé komičnosti i tragičnosti. K tomu prvnímu: V hale jednoho penzionu v Bystřici pod Hostýnem se zastavovaly (jakoby)starodávné hodiny s kyvadlem. Recepční, zakládající si na tom, jak vše řeší intuicí-srdíčkem (či virgulkou), si s nimi povídala, domlouvala jim, až usoudila, že se jim na této stěně nelíbí, a přendala je na opačnou. Vytušila „intuičně“, že tam chtějí být, nyní se jim tam prý líbí a proto od té doby prý jdou dobře. Aspoň mne o tom radostně přesvědčovala. Přesvědčil jsem se ale, že nešly skoro vůbec, tedy se nic nezměnilo. Změnil to až prachobyčejný hodinář, který nedal na „srdíčko“, ale na znalosti a zkušenost.

Nejde vždy jen o hodiny, může jít i o život. Před lety měla paní M.  stupňující se zdravotní potíže. Ve smyslu rad jednoho etikoterapeuta měla hledat, z jaké příčiny její potíže pocházejí. Dobře, ano, to je zapotřebí, mnohokrát to někomu stačilo až k úplnému vyléčení. Ale není někdy naše tělo už natolik pokaženo, že nestačí se zamýšlet, proč nám vytekl olej z motoru, ale zkrátka zadřený motor generálním způsobem opravit?  Tedy hledala, snad i něco našla, ale stav se horšil. Poté se svěřila přírodnímu léčiteli, který měl za sebou řadu vyléčených případů. I on jí důrazně doporučil nadále se jeho metodou „čistit, čistit a zase čistit“. A vykašlat se na doktory, ti jen škodí. Ó, jak přesvědčivé. Poslal ji domů s několika krabicemi bylinek, ale nevšiml si, zahleděn do vlastní radičské bravury, že paní už téměř omdlévá a je podezřele bledá. Zanedbala prý jeho čistění, nandal jí krom bylinek  i spoustu naděje a napumpoval prý energií a optimismem. Už ale moc tyto jeho rady ani energie nevnímala, byla polomrtvá. – Když ji viděla lékařka, teprve ona si všimla její bledosti, zjistila, že má už jen polovinu červených krvinek, než je norma, a okamžitě ji poslala na transfuzi krve. Chyběly už jen dny, možná hodiny života. V nemocnici se zjistilo, že má pokročilou rakovinu. Pouhé spoléhání se na alternativní metody několika léčitelů by znamenalo jistou smrt.  Jak měla vědět, která metoda kterého léčitele či poradce je pro její situaci ta pravá? Operace jí zachránila život, i když měla být vykonána již dříve. Nemusela by tak přijít na řadu dalších let života o tři čtvrtiny žaludku, ale snad jen o polovinu nebo třetinu. Záleží i na naší rozmyslnosti a úvaze (nejen „srdíčku“), kam se obrátíme o pomoc. Nedejme se mýlit sebejistotou alternativních léčitelů či opravářů. Mnohdy jsou jen „fachidioti“, znalí jen své jediné metody, ale nedokážou už rozpoznat, komu mohou pomoci a kdo potřebuje něco jiného. Pouhé použití alternativních metod může proto jednomu život zachránit, druhému zbytečně vzít. Uzdravovatel ing. Soukup se klienta nejprve zeptá: A co vám řekli doktoři? A většinou dodá: Tak je poslechněte. A teprve poté začne se svou pomocí.

Naše „srdíčková“ mentální rozpatlanost se zaostří jedině jasným úsudkem. Na to nepotřebujeme žádná cvičení ani jasnovid, jen svou mentální poctivost, bdělost a dobrotu. Promysleme si třeba i toto: Dávejme se do procesu slyšení a nic nás pak neohluší, nejsme ničím zvenčí zaskočeni, deptáni, uraženi, dotčeni. Vycházejme hluku světa vstříc, podobně i těžkostem. Je dobré si to uvědomovat třeba touto úvahou: Je-li tělo slabé a nemocné, chybí člověku náhle síla poslat vůli do pohledu. Vidění se pak stává námahou. Podobně slyšení. Nemůžeme snést hluk, když nejsme schopni vnést do procesu slyšení nutnou aktivitu. Při zdraví se to naopak zvládá, aniž si to uvědomujeme. A takto vědomě se dá posílat vůči světu, jeho těžkostem, naše zdravá, trpělivá a laskavá aktivita. Rozprostřeme se tak uvnitř světa lásky. Rozšíříme se pak v jiskřící radosti našeho Já, stáváme se dechem místa, dechem řeky, dechem sněžení, jednou pak snad dechem všeho.

Chce nám někdo pomáhat? Nebo my někomu? Dobře. Bez rovnováhy a klidného postupu u sebe ale nepomůžeme ani nejbližším. A morální faktor? Za poctivým pokáním vždy následuje úleva a tušení či vědomí odpuštění. A že to terapeuti, ti oficiální (lékaři) i alternativní, málo doporučují? Mnozí se topí v ješitném sklonu očekávat uzdravení u každého, kdo se jim objeví ve dveřích. A když klient má výjimečně tu odvahu jim po čase říci, že se nic nezlepšilo, mnozí okamžitě zdůrazňují, že „udělali vše“, zahrnou ho pohotovým výčtem toho, co při léčbě pokazil, zaženou ho do ještě většího pocitu marnosti nebo sebepodcenění. Sami u sebe pokání většinou neznají, nepraktikují, tedy ho nemohou ani z praxe přesvědčivě doporučit. Lepší by bylo klientovi vysvětlit, že rozhodnutí, zda nastane uzdravení, je za hranicemi lidské moci, i když se musí poctivě učinit vše potřebné, včetně jeho pokání. Podle jednoho z největších uzdravovatelů a zasvěcenců historie,  Spyra Sathiho „Jako terapeuti bychom měli být vždy připraveni nabídnout svoji éterickou energii, abychom pomohli tomu, kdo to potřebuje. Pouhé naše přání pomoct automaticky vytváří léčebného elementála, který se zachytí v auře pacienta. Možná, že to nepřinese okamžité výsledky, ale tento elementál zůstane v jeho auře pro kterýkoliv okamžik budoucnosti. V tom případě se elementál aktivuje a přivodí uzdravení. Když jsme připravení člověku pomoct, poskytujeme mu éterickou energii, která posiluje léčebného elementála, jenž se drží jeho aury.“

 Mnohdy se léčitel či poradce  snaží klientovi vsugerovat uzdravení či vyřešení, ba někdy už předem interpretuje jeho problém podle svého schématu tak, aby mu mohl bravurně předvést řešení a propustit ho do života s iluzí, že je „vyřešený“, „odblokovaný“ a podobně, přičemž klient často ani neví, od čeho odblokovaný. Je to jen umělé dělání zdraví. Lékař obyčejně  není schopen uznat, že neumí pomoci. Obzvláště by to měl umět připustit i léčitel nebo poradce, protože nejsme všichni jako Sathi. Paušální pomodlení se o boží pomoc je často jen profesní alibistické klišé, kterým si vše chce povrchně pojistit. Ale co když pacientovi má být naopak ponechána, i přes naši snahu,  možnost, aby se vyléčil sám svým vlastním tempem? I v Písmu je poukaz, že roste-li současně s pšenicí na poli plevel, nemáme ho ihned vytrhávat, protože bychom ho mohli vytrhnout i s pšenicí. Je lepší počkat, až pšenice uzraje. Často psychoopravář zastoupí nerozhodnému člověku cestu a s dealerskou svůdností ho naláká do své psychošamanské výrobny zdraví a štěstí. Tak jako oficiální medicína, i oni často trpí nevyléčitelnou chorobou: paranoiou pýchy. A to i s těmi příznaky, že to o sobě nepřipustí a tudíž se neléčí.

Podle Junga - při různých metodách, které vyplavují na povrch minulé zážitky, se věc může snadno vymknout z ruky, aniž by si toho psychoterapeut všiml. Z hlubin podvědomí se totiž mohou vynořit i dávné mentální útvary, které terapeut v hovoru neozřejmí a neprojde s pacientem ke katarzi. Tyto útvary, vynesené předčasně na povrch a nerozpuštěné, mohou působit dál destruktivně. Jinak by třeba čekaly na karmicky vhodnější dobu, kdy je člověk silnější nebo mu k jejich překonání pomůže určitá situace, například milující člověk. Terapeut by měl být schopen probrat s klientem ty „kostlivce ze skříně“, kteří při sezení „vypadli“ na světlo, a přispět k tomu, aby se pacient smířil sám se sebou, aby své prohřešky poznal, zařadil, případně si vytknul směr nápravy, a poté odsunul ze svého života do propasti nezájmu jako vyřešené. Zároveň by neměl z klienta dolovat za každou cenu všechny ty kostlivce, někdy je nelze hned rozpustit a pacient si je pak pěstuje masochisticky dál.

Není proto dobré amatérsky fušovat do vyššího řízení Prozřetelnosti. Mimochodem – proč asi tolik léčitelů umírá předčasně? Jedině skutečná pokora, osobní moralita, láska (v celém osobním životě, ne v proklamacích), potřebná odbornost i znalost a respektování duchovních zákonitostí člověka opravňuje pomáhat.

I pak ale vězme, že ono odstranění bloku, rozpouštění bolesti nastane plnohodnotně až poté, co jsme cosi z vlastních sil proměnili. Začínáme-li naopak od konce, odblokováním, pak jsme cosi ve vývoji obešli a připravili se tak o možnost utvářet svůj život výtěžkem zkušeností. Bolavá místa nás mají naučit trpělivosti, pokoře a zodpovědnému jednání.

Spyros Sathi upozorňoval, že mentální problémy, kterými trpíme, způsobují myšlenkové útvary (staré či v současnosti vytvářené), působící na podvědomí. Léčení by je mělo proto zbavit energie a tím je zneškodnit. Tohoto zneškodnění se dá docílit zejména meditací, modlitbou, sebeanalýzou a podobně. Běžné psychoanalytické zkoumání podvědomí může mít někdy škodlivé následky, protože může naopak ještě víc posílit elementály či „démony“, kteří dosud spali v hlubinách psychiky pacienta. Pokud není terapeut obeznámen se zákony působení elementálů a přitom využívá psychoanalytické či podobné techniky, nemusí takové elementály zvládnout, jakmile se vynoří a vystoupí do pacientova vědomí. Pak se tito elementálové opětně nabíjí energií a trápí či pronásledují osobnost pacienta.

Někteří psychoterapeuti jen diletantsky fušují do práce Prozřetelnosti. Spolu s explozí ale i inflací nejrůznějších psychoterapeutických metod se množí i případy, kdy výcviky, sezení, kurzy a podobně nekončí vždy tak, jak klient, a někdy i terapeut, očekával. Ba někdy oba nevědí, zda je již věc skončena, zda a jak pokračovat, neorientují se, kam je sezení  zavedlo, a mohou se stát i  vzájemnými otroky a břemeny. Někdy je naopak sugerováno vyřešení, ale skutečné vyřešení se tím jen oddálilo či zkomplikovalo. Nedávno mi kolegyně nadšeně říkala, že se od etikoterapeuta vrátila sice o dvě tisícovky „lehčí“, ale „vyřešená“ a „odblokovaná“. Nevěděla ovšem, v čem vyřešená a od čeho odblokovaná. Tedy si jen nechala cosi namluvit. Teprve časem „vystřízlivěla“ a zjistila, že problémy trvají.

Záleží tu především na „vnitřním uzpůsobení“ profesionála, nakolik je sžitý s etickou stránkou své práce. Nakolik je schopen pevného vnitřního postoje, se také úzce odvíjí od jeho prvotní, nejhlubší motivace terapeutickou práci vykonávat. Z ní totiž vyplývá, jestli do vztahu s klientem bude vnášet nějaké své nezpracované potřeby, touhy, komplexy, zranění a podobně, či zda je schopen ke klientovi přistupovat jako ucelená, v sobě pevná a neosobní láskou projasňovaná osobnost. Převážná většina terapeutů zde selhává, i když si to o sobě samozřejmě nepřipustí.

Terapeut často návštěvníka ohromí schopnostmi svého řemesla, se kterými se klient ještě nesetkal: je sebejistý,  má navenek přesné postřehy a záhadnou terminologii, stanoví pro další postup jeden z modelů jednání, které má v arzenálu – ale co ví o božích záměrech s klientem? Dejme si příklad: Žil byl človíček, který v důsledku výchovy i svého lehčího postižení v dětství byl jaksi nesmělý, ostýchal se o cokoliv si říci, na návštěvách si netroufl vzít ani koláč, neuměl si prosadit svá práva, obhájit se, když se mu křivdilo, trpěl trémou… Celý dosavadní život se vláčel s touto zátěží, kterou jen pomalu v různých pro něho obtížných situacích odbourával. Každý krok k prosazení své důstojnosti vyžadoval jeho velké úsilí, uvědomování si lidské důstojnosti a hodnoty. Dělo se to pomalu, tápavě, bolavě, zároveň ale každý úspěch znamenal zaslouženou blaženost  a uvědomění si  hodnoty člověka. Jeho duše postupně vstupovala do prostoru bezpečí, obezřetnosti, i vážení si různých kvalit, jako je ohleduplnost ke druhým, úcta k jejich svébytnosti, význam poděkování, dávání a přijímání daru a podobně.  Byla to životní škola, za kterou vděčí mnohému, a za nic by ji neměnil, kdyby se mohl znovu rozhodnout. Představme si nyní, že by byl na prahu dospělosti potkal někoho z těch, kteří dnes nabízejí širokou škálu různých psycho-opravářských či odblokovávacích metod. V jeho případě by nepochybně měli zářivý úspěch, který by ještě dlouho zmiňovali na svých přednáškách nebo v knihách. I klient by byl vděčný, že je „odblokovaný“, že konečně „žije naplno“, a vrhl by se s chutí do užívání si různých davových lákadel. Asi by ani netušil, že přišel o nejcennější životní poklad, který ho měl brzdit v jeho nižších sklonech a zocelovat ve zdravé a skromné sebedůvěře.

Položme si proto pár otázek. Není ono „narovnání se“, ona „nová afirmace“, kterou tzv. etikoterapeut  či jiný psycho-servisák vděčnému klientovi  nabídne, jen předčasným vyvrácením ochranných kůlů, které měly svým snad nepohodlným tlakem chránit strom života ještě nějaký čas před úhybem od rovného růstu? Ví terapeut, jaké jsou vyšší záměry s osudem druhého člověka? Rozezná opravdu, zda a jak smí zasáhnout? Ví, co je rychlý a zdánlivý, a co opravdový úspěch? Ví, zda „vyléčení“ nebylo předčasné? Ví, zda ono „narovnání se“ a setřesení jha dejme tomu utiskujícího partnera, které klientovi třeba radí, není jen únikem od toho nejužitečnějšího očistného  osudového břemene, které proto na sebe bude muset klient jednou vzít znovu a třeba za horších podmínek? Ví ten, kdo se podrobil třeba hypnóze či holotropnímu dýchání, co do něho podprahově možná navibrovalo z podvědomí jeho průvodce a co to udělá s jeho dalším vývojem? Má terapeut tolik životních kvalit a zkušeností a hlavně opravdové lásky, aby s klientem věc probral bez skryté manipulace? Umí a chce si terapeut klást takovéto otázky a zodpovědně si na ně odpovídat, i kdyby poctivá odpověď měla znamenat vzdání se této činnosti? Má terapeut sám vyřešeny oblasti, na kterých s klientem spolupracuje? Kdysi přišla ke Gándhímu maminka s chlapečkem a prosila, aby mu Gándhí rozmluvil zálibu ve sladkostech. Ten navrhl, ať přijdou za týden. Po týdnu řekl chlapci, ať nejí cukroví. Na dotaz maminky, proč to neřekl hned, odpověděl: Musel jsem napřed sám přestat jíst sladkosti.

Kvalita terapeutovy životní cesty, osobní zkušenosti, zralá moudrost a láska jsou podkladem, který člověka může uschopnit být oporou druhým. Pak ani není tak důležité, jako metodu používá, či je-li jeho „metodou“ jen láska a vcítivost.

Někdy se můžeme stát terapeuty i sami od sebe, aniž bychom v tom byli „vzděláni“. Stačí trocha lásky a ducha-přítomnosti. Když se klarinetistce Ludmile Peterkové narodila holčička, nejevila moc chuti k životu. Nepila, lékaři nevěděli, co s ní. A tu si maminka uvědomila, že holčička před narozením slýchala mnoho hudby, tedy jí pustila nahrávku skladby Daria Milhauda, ve které i sama hrála. Děťátko ožilo, vypilo naráz skoro deci mléka a od toho okamžiku se věci výrazně hnuly k lepšímu.

Sathi k alternativnímu léčení říká: „Musíte dosáhnout takového stavu vědomí, kdy milujete bližního svého jako sebe samého. Pokud se vám to podaří, je léčení snadné. Dokud však neumíte opravdu milovat, nemůžete léčit ani toho moc dokázat v oblasti, které lidé říkají paranormální… Mnozí léčitelé nevědí, co vlastně dělají, a při léčení se často chovají jakoby hystericky. Pracují ve tmě… Jako Badatelé pravdy si musíme být plně vědomi toho, co děláme. Je to mnohem silnější a účinnější způsob léčení než hysterické metody, které sice mohou vést k uzdravení, rovněž ale mohou nežádoucím způsobem narušit podvědomí. Většina léčitelů v Evropě i jinde není obeznámena s povahou a vlastnostmi éterické složky člověka. Pracují prostřednictvím slepé víry. Proto mají často omezený úspěch.“  

Vůle pacienta nesmí být při léčení podkopána (to se děje hlavně při jakékoliv formě autosugesce), ale naopak aktivována. Musí být zaangažován, aby se sám podílel na svém uzdravení  a věřil v ně. Není-li vůle pacienta aktivována, pak se i při zdánlivém uzdravení potíže brzy vrátí. Jung byl při léčení nesmírně opatrný, aby pacientovi nevnucoval svou vůli a přesvědčení. Poskytoval mu určitou míru svobody. Nechtěl lidi vyrvat, vytrhnout z jejich vlastního osudu, právě tak jako v medicíně nelze vyléčit pacienta, kterého příroda určila ke smrti. Říkal: „V každém je vůle žít, a ta mu pomůže zvolit si věc, která je pro něho správná. Když léčím nějakého člověka, musím být mimořádně opatrný, abych ho nesrazil k zemi svými názory nebo svou osobností, protože on musí bojovat svůj osamělý zápas životem a musí být schopen spoléhat se na svou, možná velmi neúplnou výzbroj a důvěřovat ve svůj, možná velmi nedokonalý cíl… Moderní terapie si to moc neuvědomuje, ale středověká medicína dobře věděla, že pozvednutí, povýšení nemoci na vyšší  a neosobnější úroveň má léčivý účinek… Dokonce i s námi dovedou určité věci dělat zázraky, někdy mohou duševní útěcha nebo psychologický vliv samy o sobě vyléčit nebo alespoň pomohou při léčbě… Je-li archetypová situace, která tvoří základ nemoci, správně vyjádřena, je pacient vyléčen. Nenalezne-li se vhodné vyjádření, je jedinec odkázán sám na sebe, do izolace v nemoci, je sám a nemá spojení se světem. Když se mu však ukáže, že právě jeho nemoc není pouze jeho nemocí, ale obecnou nemocí – dokonce utrpením Boha – je ve společnosti lidí a Bohů a toto poznání vytváří léčivý účinek. Usilujte proto o to, abyste poznali sami sebe a budete si vědomi, že jste synové všemohoucího Otce. A poznáte, že jste ve městě božím a vy jste to město.“

Shrňme si to tedy trochu: Záleží na osobnosti toho, kdo chce pomáhat lidem zpět ke zdraví. Aby měl pokoru, jasný úsudek a znalosti, a lásku. Zkrátka úctu k životu i zakotvení v něm. A takový člověk jistě bude respektovat moudrost a zákonitost nemoci a nebude se s ní bezhlavě prát.  Aby se v něm kloubila touha pomáhat s respektem vůči tomu, co je. A pak samozřejmě zaangažovanost pacienta, je to jeho nemoc a jeho musí být ochota se uzdravit.

Určitým východiskem pro budoucnost  je využití znalostí běžné medicíny, avšak obohacení o aplikaci přístupů, poznaných duchovní vědou. Východiskem není mlhavé „léčení“ naslepo podle atavistických schopností, které v sobě leckdo nalezl, ale hlubší poznávání souvztažností ducha a těla.  Člověk totiž není tělo, které má duši, ale duch, který má duši a občas na pár desetiletí i tělo.

Zakladatel antroposofické medicíny charakterizoval současnou oficiální medicínu, ale i východisko k vyšší etapě léčení ní takto: „Materialismus v medicíně nelze vylepšit tím, že ten či onen bude dělat to či ono určitým způsobem, ale pouze tak, že si společná vůle většího počtu lidí skutečně vynutí takové praktikování medicíny, které umožní, aby do ní pronikly duchovní principy.

Prostřednictvím duchovně vědeckého poznání budou v lidském organismu odhaleny souvislosti, ze kterých dnešní lékařská věda zná jen některé detaily. Zajisté, prozíravější vědci často tyto věci instinktivně tuší; tím ale vývoj nemůže dostatečně rychle pokračovat a můžeme říci, že kdyby nevládlo takovéto fanatické odmítání všeho duchovně vědeckého právě v oblasti medicíny a kdyby medicína neusilovala o to, aby se stala monopolem moci příslušných úředníků a vlády, mohlo by se právě na poli medicíny vykonat neuvěřitelně mnoho pro blaho lidstva. Zde byste mohli říci: Vždyť duchovnímu badateli nic nebrání v tom, aby tento pokrok vyvolal. – Zde se ale věci zastírají, protože to není pravda. Materialistická činnost, jaká dnes vládne, ve skutečnosti brání duchovnímu výzkumu v tom, aby zasáhl... Brání mu v tom vnější materialisticky založené podmínky praktikování medicíny a bude mu v tom bránit stále víc, pokud bude tato medicína i nadále trvat na materialistických základech…  Jistě,  všude se budou uskutečňovat všelijaké snahy, hodné uznání, které se postaví proti vládnoucímu materialismu v medicíně; ale všechna tato úsilí nestačí, protože chybí především jasné poznání, že bychom čistě materialistické medicíně měli nejen  v něčem odporovat, ale že je v prvé řadě nutné pracovat, avšak v duchovně vědeckém smyslu, s tím, co moderní medicína vydobyla: totiž s vnějšími prostředky, které právě v této oblasti potřebujeme… Snahy by se měly ubírat právě tímto směrem: ne opovrhování materialistickou medicínou, naopak – úsilí musí být orientováno na vnesení duchovní vědy do materialistické praxe.“