Poznal jsem v mládí starického pametníka, který mi ríkal, že ve velkých letních horkách (mám rád slovenské slovo horucavy) vyhlásil císar pán státním uredníkum vedriny. Tedy – nedalo se pracovat, šlo se domu. Když jsem pracoval na okrese, obcas jsem je vyhlásil podrízeným devcatum taky, ale budilo to pozornost a závist. A nedalo se to v knize docházky nijak vykazovat. Pamatuju z detství, že sedláci chodili celý rok v obleku, i na pole. Tvrdili že v léte chladí. Nevím, asi meli pravdu, protože se nepotili. Josef Kemr ve filmu Na samote u lesa ho nosil taky. A ješte jeden pán, Kemrovi mentálne podobný. Byl to muj príbuzný z Bud u Mirotic, Jan Marík – pro všechny Jeník. Mel jen jeden zub, celé roky. Na umelý chrup nemel, nebo ho to ani nenapadlo. Zatímco my si podle internetu sledujeme kalorie, nutricní hodnoty, vyváženost kyselého a zásaditého, jin a jangu, vitamíny, desíme se poslušne podle ruzných clánku, co je podle toho kterého autora smrtící potravinou, objednáváme zarucené elixíry života a nevím co všechno, deda Jeník se stravoval jinak: pouze kafem s nalámaným chlebem - celé roky. To nemusel kousat. Nikdy nezastonal, mel trvale dobrou náladu. Ostatne, k zubari by to mel daleko, nemel u neho, ani u obvodáka, ani kartu. Možná nemel ani duchod, nebo jen minimální. Ba nemel ani zvonek. museli jste se k nim dobouchat. Obleky mel dva. Jeden na všední dny, druhý, tmavší, na nedeli do kostela. Vystacil s nimi. Byly z mládí, ale nevytloustnul z nich.
Pri lonskem povídání o dedovi Vrbovi z Rakovic na Youtube jsem nezmínil jeho paní. Byla celý život hluchá. Žili štastne a spokojene, v bázni boží, vychovali i deti. Když jsem ji vzal svým tehdejším trabantem asi dvacet kilometru k príbuzným, vezla se ve svých sedmdesáti v aute poprvé. Celou cestu se blažene usmívala a rozhlížela. A propos – trabant. Vedle nich bydlel starý Chovít, který si koupil (po nekolikaletém cekání na poukaz) trabanta. Mel ho jen na místní pojíždení, po dovolené netoužil, ani by na ni nemel. Jezdil s tím jen na trojku. Myslel že razením se tam neco moc opotrebovává, tak neradil. Možná ani nevedel jak. Jak udelal autoškolu, pánbu ví. Vlastne, možná papíry ani nemel. Smes benzinu a oleje do trabanta si míchal odhadem, v zahradní konvi. Trabant vydržel hodne, ale ne všechno. Jednou se porouchal a nejel. Tedy ho s pomocí chlapu vytlacili na vypujcený valník od jezedáku a traktorem dotáhli až do servisu v Pražske ulici v Písku. Ochotný mechanik mu to na tom valníku spravil. Opet – vec se vyresila. Jednoduchý život prináší i jednoduchá rešení.
Všichni tito tri, o kterých jsem tu napsal, žili štastný život. Mozná proto, že neríkali, že jsou „na mrtvici“, že je všechno "na draka", že žijí v „dnešní težké dobe“, že za vše mohou ti druzí, co se spikli a škodí.- A co my? Nebudu to rozvíjet.
Je dnes v móde dávat i nad sebetrapnejší clánek hloupe bombastický titulek se slovem Tajemství, Mysterium, Odhalení... Což nazvat tento clánek obycejneji, treba Inspirace prostotou?
Ptala se mne ctenárka, jak píšu. Zaskocila mne tím, neumel jsem odpovedet. Ba ani sám sobe. Až ted mi to došlo, je to nudne jednoduché. Náhodne ci z nejakého podnetu na neco nebo nekoho myslím, treba mu to v duchu povídám. A tak jako nekdo jde a rekne mu to nebo mu to zavolá, tak já jdu a napíšu to. Je to aspon pro víc lidí, kterí mají trpelivost to císt. Anebo se pro nejaké téma tak nadchnu, že podlehnu své publikóze a napíšu to, aby ta hodnota, co náležela lidem, neležela ladem. To je motiv psaní. A pak treba se nekterí hezky ozvou (ti, co prý ríkají, že jsem nafoukanej, mi to nereknou, spíš se odmlcí, je to jejich vec). Nekdy zareagují bezní lidé, jindy ti verejne známí, ale nerozlišuji to. S temi druhými ale obcas udeláme nejakou spolupráci (treba ted se teším na další domlouvané souznející kutení poradu s Janou Koen, Alfredem Strejckem, Petrem Tomaidesem, možná Danielou Drtinovou, Janou Cibulkovou, Janou Marshall, Josefem Abrhamem ml., Janem Hrušínským...).
2024 ©