Nejen v dobe nynejší olympiády novinári zurive tocí a mnozí hltají i zprávicky a zábery o stavu zejména sportovkyn, kdy jsou práve naštvané, kdy zurí, kdy hystericky plácou nad svou prohrou a kopají do vecí, zatínají výhružne pesti, ciní agresivní grimasy, vydávají zvírecí skreky, dupnou si vztekle, vyhrožují si vzájemne, mají - o hruzo - z toho prepínání natržený ci natažený sval a narazenou kostrc, vykládají kolik kilo shodily, kolik centimetru do vyšky ci dálky hodlají prišti rok pridat, kolik mají milencu a jak se jim bydlí v hotelu…
Starí Rekové spojovali telesnou zdatnost s etickou hodnotou a meli pro to slovo „areté“, které vyjadrovalo telesnou zdatnost i dobrost. Podle Platóna byla „areté“ tela neodmyslitelná od „areté“ ve smyslu mravní, obcanské a jiné ctnosti, tedy neodmyslitelná od poznání co je „znalost dobra a zla“.
O zdatném sportovci hovorili ve spojení „krásný a dobrý“ - kalokagathia. Sportovec byl dovedný i ve svých rozumových schopnostech a v mravním stavu. Recké spojení tela a duše odráželo tehdejší ideál, že „clovek musí mít dobrý a krásný podíl v obojím“. Olympijské hry, jejichž soucástí byly i náboženské obrady, byly puvodne koncipovány v duchu „areté“.
Je naprosto nemístné až rouhavé odvolávat se v soucasném sportu, plném divoké krece a vybicovávání egoismu, na staré Reky. Z jejich duše, z jejich zušlechtujícího pojetí a prožívání telesných cvicení není v nynejším sportu již nic. Nynejší tupé soutežní sportování likviduje možnosti vývoje éterického tela a tedy i niterného rustu cloveka. V dávném Recku byly jednotlivé disciplíny odvozeny od nutnosti duševne duchovního vývoje. Treba skok do dálky podporoval v urcitém veku dospívání schopnost odpoutat se od zdedených a casto brzdících sil po predcích, zejména odhodit matcino zdedené éterické telo, sebrat veškerou sílu duše a vyskocit do nové etapy vlastního vývoje.
Nynejší sportovní lobby a manažeri, prevádející sport v byznys, tím sport degradují a demoralizují, podobne jako doping apod. K podstatne vetšímu zdraví by prispelo, kdybychom znali význam jednotlivých telesných cvicení a jejich potrebnost pro urcitý vek dítete. Co to je za podivnost? Ano, velmi záleží na výberu telesných cvicení, aby odpovídala tomu, co duše dítete v urcitém veku potrebuje rozvinout. Je to podobný princip jako u waldorfské pedagogiky. Sledujme sami logiku veci. Príkladne hody diskem napomáhají uvolnování citu. City pak tak snadno nesklouzávají do úzce osobního, ale rozširují se k sociálnímu až kosmickému rozmeru. Hod oštepem? Co jiného, než inspirace k vedomému pronikání ostrého paprsku logiky až k jádru vecí. To jsou príklady základních úcinku, kvuli kterým takové disciplíny vznikaly. O tom my, vetšinou k vlastní škode, nic netušíme. Jak vidíme, i zde má prívlastek esoterický svuj význam.
Stretnutí se s pozemsko-prostorovými silami vytvárí síly a schopnosti, které jsou nutné pro celý budoucí život. V pochopení významu jednotlivých cvicení pro lidský vývoj je skutecný klíc k pochopení telesné výchovy. Není to žádné „vysoké duchovno“, i když práve duchovní poznání prineslo pochopení techto souvislostí. Všeobecne je ale zatím význam jednotlivých cvicení pro celkové usporádání vyvíjejícího se dítete spíše „zemí neznámou“. Neumíme (ani nevíme, že bychom mohli) posuzovat cvicení podle toho, jaké síly mohou v díteti probudit, ale posuzujeme predevším podle moderních egocentrických a krátkozrakých požadavku: Bud zdravý a proto sportuj! Bud silný a proto sportuj! Pestuj si fyzicku a sportuj! Lelkuješ po ulici, hrozí ti drogy? Sportuj! Vysedáváš moc u pocítace? Sportuj! Bud fit, at je vše super! Sportuj, at to každému nandáš! Bud první, ty si to zasloužíš, budeš super a in. Samozrejme že zapinkání kamarádu s mícem, zabehání ci zaskákání si do vyšky ci dálky a podobne je užitecné.
Dokážeme-li se naopak vžívat do vývoje detské prirozenosti, do jeho silových promen, poznáváme tím, co díte potrebuje. Telesná cvicení jsou pak nalézána z dítete samotného. Pak se nám jeví jako podružné požadavky na svalové zesílení, vytrénování atd. Duležitejší jsou i jiná hlediska, na která se nyní strucne podíváme.
Bytost dítete není plne inkarnovaná narozením, ale sestupuje znenáhla do tela až do dospelosti, zejména tedy v prvních trech sedmiletích. Je to tápavý proces blížení se celé bytosti k zemi, k telu. Sestupuje ze sveta živého ducha, který opustila, aby hledala vztah k zemským projeveným formám. Plnému „zrození“, inkarnaci napomuže, najde-li prostor, po kterém bezdecne ale intenzivne duchovne-duševne touží. Protože se to obycejne darí jen cástecne, zejména nevedomostí dospelého okolí, nese si díte do života neuspokojená prání, touhy a žádosti, které jsou zdrojem výchovných problému a chorob. Každý si prináší urcité vlohy a predpoklady, ale vyvine je náležite jen tehdy, najde-li k tomu vhodné prostredí.
Patrne nejsrozumitelneji a zároven nejhloubeji popsal pusobení jednotlivých pohybových aktivit nenápadný autor Rudolf Kischnick (též Kišnik). Zalistujme si soukromým prekladem jeho knihy o základech telesných cvicení a rozvoji vedomí (sloužil v 90. letech jako podklad pro její vydání nakl. Sophia Bratislava v ceštine, delal jsem u toho jazykovou redakci, proto to mám v pocítaci). Pristupuje k díteti za použití poznatku antroposofie.
Jaký druh telesného cvicení potrebuje díte behem školní docházky?
Aby se clovek mohl správne zaclenit do dalšího života, potrebuje k tomu od první trídy dvanáct let. Ideální by byla následující posloupnost telesných cvicení:
1. - 2. školní rok: hry - cistá fantazie
3. - 5. školní rok: cvicení - naplnená fantazie a skutecnost…
6. - 8. rok: cvicení k individualizaci
9. - 11. rok: výkony – kvantita
12. rok: pohyb – kvalita
Približme si tyto napohled nic neríkající poucky:
Hry
V 1. a 2. školním roce díte ješte casto nedovede rozeznávat fantazii a skutecnost, protože vnitrní zážitky jsou silnejší než vnejší realita. Proto nemužeme díteti udelat v tomto veku vetší radost, než když mu dáme možnost, aby své predstavy uplatnilo až do údu.
Cvicení naplnená fantazií
Ve 3. tríde se mísí a prolínají dve veci: hra a cvicení. Hra se však ponekud zmenila: dostala osobní zabarvení. Individualita se projevuje zretelneji. Chce již být cinná. Jí primerený druh cinnosti je opakované cvicení. Neco se vykonává tak dlouho, až se to dostane do morku kostí. Díte zkouší jednu vec bezpoctukrát, až ji zvládá. Fantazie je tu také duležitá: otevírá prístup k duši a spojuje díte s vecí.
Nejsou-li ve 3. - 5. tríde síly fantazie rádne využívány, pak díte nenalezne správný pomer ke svému okolí a zustane neuspokojené. Potrebuje dosud prechod k tomuto svetu, do kterého vrustá. To se deje ve cviceních, která jsou naplnena fantazií.
Cvicení má význam až od 6. trídy. Nejprve se díte snaží cvicit z prirozeného vycitování svého tela. Pozdeji z estetických pocitu a v 8. tríde z pohybové mechaniky. Nyní chce žák ukázat, že neco zná. Nejduležitejší není cvicení, ale znalost. Od 6. do 8. trídy je žák veden od veci k sobe. Cesta jde od dynamického ke statickému. V 6. tríde spoluprožívá žák intenzivne prubeh pohybu. V 7. tríde se od neho ponekud distancuje a soucasne prožívá sám sebe. V 8. tríde prožívá jen sám sebe.
Nemužeme zcela docenit cvicení jako individualizacní prostredek. Pomáhá cloveku, aby prišel zdravým zpusobem sám k sobe.
Výkony.
Díte se nestará o výkon, ale stací mu cinnost jako taková. Mezi 9. – 11. školním rokem mení vztah k cinnosti. Je pro nej duležité vedomí: dostal jsem se dále, neco jsem dokázal.
Merítkem pro výkon je úsilí. Nemusí-li se žák namáhat, pak nemá vedomí, že neco dokázal. Aby usiloval, je treba mu stanovit cíl vzhledem k jeho silám. Aby se tyto síly mohly rozvíjet, musí jim být kladen odpor. Dospívající clovek by se chtel vyporádat s problémem odporu.
Tím je dáno pojítko s dalším obdobím – ze ctvrtým sedmiletím, tedy po 21. roce. V nem jde o to, aby se nalezla syntéza pohybu a umení. Nedá-li se k tomu nyní možnost, pak v pozdejším veku nebude clovek schopen prekonat vnitrní odpory, které se dostaví. Musíme také v sobe prekonat mnohou zábranu, než se dostaneme k pravým hodnotám. Ne nadarmo máme v mládí príležitost, abychom ve vnejším živote konali to, co pozdeji musí být provedeno v našem nitru.
Kvalita pohybu.
Až do 17 let nemá clovek možnost vedome vnímat kvalitu pohybu. Od této doby chce však žák být priváden k pohybu zevnitr. Nejen vule a cit, ale také myšlení chce nyní spoluurcovat pohyb. Žák chce mít vysvetlen prubeh pohybu a vnitrne se tím zabývat. Nestací mu triviální vysvetlení, ale chce také navázat vztah k jiným životním oblastem. Pohyb muže prejít i do hudebnosti a dynamiky.
Ledacos dosud nevedome prijatého se nyní ozrejmuje, clovek získává nový pomer k pohybu a ucí se ho ocenovat. Tento proces muže pokracovat až do 21 let. Do té doby musí clovek vrust do pohybu s urcitou samozrejmostí. Tím je dán základ k navázání spojení s dalším životním úsekem. Totiž ke ctvrtému sedmiletí, ve kterém jde o syntézu mezi pohybem a umením.
Beh, skoky, zápas a hody jako základy telesné výchovy
Jejich význam pro dorustajícího cloveka se nesmí podcenovat. To platí predevším pro beh. Teprve když se díte naucí behat, stává se clovekem. Do té doby neprekonalo stupen dítete. Do sedmi let stací beh. Pak nechce jen behat, chce více, chce skákat. Mezi 7. a 14. rokem skákání patrí k životu. Skákání, hopsání, tancování jsou predpoklady k získání lidství.
Po 14. roce se mení obraz života. Beh a skoky jsou nadále duležité, ale clovek je nepotrebuje, aby dosáhl sama sebe. Nyní má cloveka utváret zápas. Pri nem ani tak nejde o nejaký systém chvatu a protichvatu, ale o zápolení jako takové. Také beh a skoky mohou být predmetem zápasu. Beh o závod jednotlive i ve skupinách nesmí nyní chybet. Zápas je princip. Je treba neco prekonávat, at je to protivník, tíže nebo vlastní lenost.
Beh nyní není nic více než demonstrace schopnosti udržet rovnováhu, skoky pak výrazem pro prebytek životních sil. Schopnost pro udržení rovnováhy souvisí s mravností. Prebytek života pak s životním vývojem. Premáhání neceho ci nekoho souvisí s principem protikladu. Bojem, premáháním si clovek teprve dobývá lidství.
Kouzlo prvního sedmiletí souvisí se zázrakem chuze a behu.
Stejne tak zázrak prebytku sil se nerozlucne pojí s druhým sedmiletím. Uštvaný clovek dnešní civilizace muže jen se zármutkem pohlížet na tuto dobu cisté radosti. Síly, kterými byl v detství obdarován velkou merou, jdou dávno vycerpány a clovek cítí instinktivne: tehdy jsem žil ješte v ráji.
Prebytek životních sil pusobí i pocátkem tretího sedmiletí, až asi do 16 let. Nechce se ale projevit jen ve skákání, ale v úderech, narážení a zápase. V druhé polovine tohoto období mužeme pozorovat, že místo neovládaného chování a nevychovanosti nastupuje klid a jistota. Boj s protivníkem není již hlavní záležitost, ale je jí samostatné jednání, vyplývající ze síly vlastní osobnosti. Ta se musí teprve vytvorit v boji se souperem. Od doby, kdy si žák uvedomí vlastní samostatnost, snaží se ji také uplatnit. Nejlepšími prostredky pro to jsou hody: disk a oštep. U obou druhu hodu je váha házených predmetu malá. Nyní pusobí individualita sama ze sebe. Pri hodu diskem více z cítení, z impulsu. Pri hodu oštepem z vedomé rízené síly.
Hod diskem odráží spíše ženský vztah ke svetu, hod oštepem spíše mužský. Oba druhy hodu vychovávají k vedomému lidství a zdravým zpusobem ovlivnují citový a myšlenkový život dorustajícího cloveka. Hody mají proto rozhodující úlohu i v následujícím životním období.
Mravnost, životní vule, pohotovost a samostatnost jsou vštepovány dorustajícímu cloveeku až do telesnosti pomocí vhodných cvicení, když je uplatníme ve správném okamžiku a když se setkávají s duchovne-duševními predpoklady.
Beh odráží obraz cloveka, který odpovídá povaze fyzického tela.
Skoky zobrazují tvorivé síly éterického tela pusobící více navenek.
Zápas ukazuje astrální telo, jak zasahuje do poznání dení.
Hod ukazuje pak gesta já, pricemž hod diskem promítá cinnost duše cítivé a hod oštepem obraz cinnosti duše rozumové v prostoru.
Co je však zpredmetnelým obrazem duše vedomé? Je jím tenis a jeho odnože. Pritom jde o fenomen jako takový, ne o speciální pravidla hry.
Souhrn podle sedmiletí:
1 – 7: fyzické telo - rovnováha, mravnost, beh
7 – 14: éterické telo - životnost, životní síla, skok
14 – 21: astrální telo - houževnatost, duševní síla, zápas
21 – 28: duše cítivá - velkorysost, oddanost, disk
28 – 35: duše rozumová - presnost, bystrost, oštep
35 – 42: duše vedomá - uvolnenost, pružnost, hra s mícem, tenis, schopnost promen.
Mohli bychom namítat, že hry s mícem jsou uvedeny na posledním míste, když pritom víme, že se hrají již v detství. Zajisté je tomu tak, ale zde se míní, že všechny hry mícem poukazují k duši vedomé, všechna cílová cvicení k duši rozumové, všechna cvicení hodu k duši cítivé, všechny zápasy k telu astrálnímu, všechny skoky k telu éterickému a všechny kroky k telu fyzickému ci mravním silám, pro než je telo jen prostorovým obrazem.
Zajisté deti mohou hrát mícové hry, nebot tím cvicí síly, které budou mít význam teprve pozdeji pro celkový vývoj. Ovšem tyto hry musí být prizpusobeny bytosti dítete.
Stejné platí o zápase – u detí je nutná opatrnost a krotit fantazii. Tím se pripravují na budoucí srážky.
Totéž o hodu oštepem. Jeho prípravný smysl je zcela stejný, at už se hází do vzduchu vrbový prut nebo oštep. Ve veku 35 let pak mužeme pocítit, proc tomu tak bylo. Po 35. roce je hod oštepem prekonaný. Síly získané z hodu oštepem ovlivní kladne naše myšlení. V podstate není oštep nic jiného než prostorová abstrakce pro myšlenky. Hodem oštepem se cvicí síla, která pozdeji podporuje uvolnování myšlenek z nevedomých hlubin bytosti. Myšlenka ceká na to, aby byla intelektem uvolnena ze svého zajetí. To cítí nebo tuší mladý clovek, ale pozdeji to zapomene.
Podobnou úlohu mají hody diskem, které pripravují uvolnování citu. Napomáhají k tomu, aby city nesklouzly do úzce osobního, ale aby se rozšírily ke kosmickému.
Za vyjmenovanými cviceními je neviditelné gesto, které ukazuje na budoucího cloveka, jenž potrebuje telesná cvicení jako nutnou prípravu. Nerozhoduje, zda v této souvislosti mluvíme o ideálním cloveku nebo o vyšším já nebo o duchovní bytosti. Duležitejší je videt tento problém: jak v sobe vyvinu vyššího cloveka v soucasném stadiu. Je znakem naší doby, že mládež vyžaduje telesná cvicení. Ciní tak proto, že potrebuje schopnosti, kterých by nedosáhla bez pohybu a bez stetnutí s pozemsko-prostorovými silami.
Telesnou výchovu pochopíme teprve když poznáme význam jednotlivých cvicení pro lidský vývoj. Beh, skoky, zápas, házení, vrhy a hry s mícem jsou základní pilíre telesné výchovy, které clovek bezpodmínecne potrebuje. Zajisté je tu i náradí, plavání, jízda na koni, šerm, plachtení aj., ale nepatrí do základní linie pro to, co je bezpodmínecne nutné. Špatné by bylo napríklad dávat prednost náradí pred šesti popsanými druhy cvicení, nebot ta otevírají dvere k základnímu vytvárení cloveka. (Zvláštní postavení má gymnastika, která muže umelecky formovat celého cloveka.)
Pozn.: Cástecne prevzato z knihy K. Funka: Deti - poslové z neznáma (vydal Malvern, vyprodáno)
2024 ©