Na ulici v mládí, na ulici ve stáří, ale s jinou činností; Její zásluhy pro budoucnost – byly snad malé?; Podle Murphyho zákona bývá na poslední titulek, končí-li otazníkem, obvykle odpověď záporná. Zde platí, že to spíš neplatí. Dočtete se níž. V dětství jsem četl různé fejetony (též feuilleton), od Karla Čapka, Karla Horkého, Jana Weniga či Jindřicha Šimona Baara (krátké črty Mžikové obrázky, napsal toho tři knihy) nebo Šumaváků Karla Klostermanna a Adalberta Stiftera. A poslouchal krátké příběhy starého mystika, léčitele, bývalého Masarykova protibolševického legionáře Františka Brože. - Taková krátká forma se mi zamlouvá dosud - u delších textů zapomínám, co jsem četl nebo psal na začátku. Proto se občas pokusím touto formou něco napsat, třeba toto: Z doby ztrapněné chiméry slibovaného komunistického ráje se mi opakovaně vrací vzpomínka na jednu úctyhodnou starou dámu. Dosud jsem nevěděl proč. Neměla nóbl róbu, jen něco starého ošuntělého, v zimě přes to přehodila starý šusťák. Na hlavě šátek s několika uzly pod bradou, v zimě v létě. Víc toho na sebe asi neměla. Neměla ani pěstěné nehty či obličej. Červené tváře neměla napatlané barvou z kosmetiky, ale zdravým pohybem venku. Trávila své dny na ulicích. Byla Písečákům od vidění známá. Tlačívala svou vrzající karku, dvoukoláček bez pláště, jen na šmajdajícím ráfku, hlavně ve čtvrti U Václava (původně se jmenovala U Svatého Václava), a sbírala do ní odpad. Tehdy ho bylo po ulicích či dvorcích dost, městský úklid haproval. Někdy zašla až k Pražské ulici, tam co je dnes Památník americké armády, osvoboditelky města v květnu 1945. To železí pak dávala za pár halířů do sběrných surovin. Asi jí nešlo ani tak o tu korunu, i když jistě měla socialistický důchod neuvěřitelně malý, někteří mívali jen sto Kčs, ale o pořádek ve svém okolí. V širokém okolí. Později jezdila se starým odloženým kočárkem, byl větší. Někdy zametla zaprášený chodník. Bezděčně tím navozovala pořádek asi i v sobě.
Občas jsem se s ní, nebo partnerka, zastavil na kus řeči. Byla zprvu ostýchavá, ale vděčná, nikdo se s ní moc nebavil. Když jsem se jí nabídl skřípající kolečka promazat, mávla rukou. A že jsem ji nazval dámou? Neměla prostředky na reprezentativní zevnějšek, na chemii na obličej, její duchovní tvář byla ale asi jiná. V její niterné dobrovolné obětavosti pro pořádek byla hodnota hodná dámy.
A proč se mi to vrací? Už jsem na to přišel. Honíme se za lepšími a ještě lepšími knihami, kurzy či učiteli. Budiž, i to je dobré. Vršíme hromady majetku někdy hmotného, často toho duchovního. Ale inspirace takové chudé paní Ryšánkové, obětavě sbírající a likvidující odpadky a věci k zahození, není taky k zahození. I kdybychom to dělali jen v mysli. Nějak se mi vlouďuje Buddhův a Ježíšův pojem duchovní chudoby. Ač o duchovnu asi nikdy neslyšela, byla tu symbolem očisty – pro sebe i okolí. A všiml jsem si jednou: Když kostelní zvony zvonily poledne, zastavila se a postála. Když šla se svou karkou kolem kostela svatého Václava, hezky po staročesku se pokřižovala. Když ten kostel míjím v autě, pozdravení svatého chrámu v duši a pokřižování se na těle mě ani nenapadne. Pak se zastydím, ale ne moc, aby ego neutrpělo. Ale přesto: Vida, k meditaci a zpytování svědomí se lze dobrat i přes starou ošuntělou paní s čistící činností. Jednou se jí zásluhy tohoto pracovitého dobrozvyku z úrovně hmoty hodí i pro vyšší činnosti. I když – pro to to jistě nedělala. Dělala čistotu pro čistotu samu. Ne pro zásluhy a ocenění. V tom je to kouzlo. Dodatečně jsem se dozvěděl, že občas šla uklidit a něco ukuchtit i ke staré nemohoucí sousedce - pečovatelská služba tehdy neexistovala.
Neznala snobsky zneužívaný pojem etikoterapie (jak jsem poznal, čím víc se jím někdo honosí, většinou tím míň eticky jedná), ale kdo se nad ní zamyslel, měl z toho i pro sebe inspiraci léčby etikou – nefalšovanou, neokázalou, autentickou.
Možná je dobře, že jsem tehdy ještě neznal přítele režiséra, se kterým točíme videa. Určitě bych ho poňoukal natočit o ní dokument, a ona by z toho určitě byla nesvá.
Možná poté, co odložila tělo, se jí Tam nikdo neptal, kolik – když v mládí prý občas „šlapala chodník“ - měla milenců (podle jedné kritické kostelní pamětnice prý moc), ani zda chodila do kostela (podle téže pamětnice prý moc ne). Měla ale lásku k pořádku a čistotě kolem sebe, a úctu k Pánu. A – jak říká zasvěcenec – láska překrývá množství hříchů. Třeba budu jednou rád, budu-li jí moci do její pomyslné nehmotné karky přidat nějaké své duševní harampádí.
Pro čtenáře knihy Manfreda Kybera Verunčina tři světla – tato paní je pro mne nynější obdobou Jana Poutníka, putujícího světem se svojí skříňkou na zádech.
Možná měla doma jen tvrdé lůžko – dnes možná uléhá na obláčku, „ustlaném“ anděly. A aktuálně mne napadá: Usínají tak možná i někteří povraždění či umučení muži, ženy, starci a děti z ukrajinských měst, srovnaných se zemí.
PS – Naštěstí za své psaní žádné peníze nedostávám. To by pak byl problém, zda je shrábnu sám nebo mám-li je nějak rozdělit mezi sebe a ty, o kterých píšu. (I když Ukrajincům poukazuju pravidelně.)
2024 ©