O původu chudokrevnosti – pátrání na konkrétním příkladu
Setkal jsem se s touto diagnózou u své kamarádky a proto jsem měl snahu tomu přijít na kloub. Je to laický pokus o dobrání se původu nedostatku železa a červených krvinek (každý pokus kohokoliv tu může být jen laický, i ten zevně medicínský, odbornost zde neexistuje, krom skutečných zasvěcenců, kteří tu nyní nejsou).
Vychází mi (stačí tu logika), že anemie je něco jako úlek, zblednutí při nějakém strachu, nejistotě či strnutí, které se ale rozložilo (rozředilo) vlivem okolností do dlouhého času, tedy se stalo určitým stavem duše; duše to absorbovala, je tím poznamenána, má k tomu blízko. Nebo lépe – anemie povstala z takovéhoto stavu, do kterého duše často upadala. Je to tu pak v latenci trvale.
Napsal jsem kamarádce s anemií: Pak jde hledání u Tebe už skoro samo: Dětství bez rodičovské lásky, což nepovzbuzovalo činnost krve, pulsaci života; zakříknutost; malá seberealizace, spíš žádná: přitom seberealizace = tvoření = marsický element, dávající železo. Ten nebyl. Byla jsi neživým objektem rozhodování jako každá jiná věc, loutkou v rukou rodičů: bezkrevnost, chudokrevnost přecházela z duše do těla. V dětství samý strach, detailní řízenost Tvého chování, strnutí, zblednutí: že si Tě v nemocnici či ústavu už nechají, že Tě budou doma kárat, že je zklameš, že otec bude přes maminku vyjadřovat nespokojenost…; nebylo Ti umožněno spolurozhodování o sobě v klimatu moudře dozírající a inspirující lásky; nemohla jsi jednat za sebe v drobnostech dětství a pak to vyvolalo strach ze všeho samostatného: ze zvládnutí životního uplatnění se, stísněnost, že se nevdáš...; řada měsíců popření až zmrtvení osobnosti při upoutání na lůžku, vydaná na pospas rodičovské péči; pak strach (staženost) z cestování a rozhodování o sobě a rodině (tady nevím, co bylo příčinou a co následkem, tedy zda už to nebylo důsledkem nedostatku železa, tedy marsické energie). Tedy nikde nic plnokrevného, uvolněného, pulzujícího rytmem radosti, který by se vnášel do krve a obohacoval ji. Železo = jednání. To chybělo odmala. Pak úzkost z gradujících zdravotních potíží manžela (všimni si, vše to je ono zblednutí z něčeho hrozícího či již tísnícího); po úmrtí manžela bezbrannost před řečmi lidí; složitá situace s dětmi a nedostavěným domem v osamocení; v práci stísněnost a strnulost z ponižování šéfové, dosud tísnivý pocit z množství práce k zvládnutí… Kolik v tom všem bylo úleku, ochromení, napětí a strachu, které vedou ke zblednutí!
První a nejhorší příčinou bylo asi dětství bez lásky a porozumění. Bezkrevná osamocenost. Byla jsi věc, která nemohla o sobě rozhodovat ani v dětských drobnostech. Patrně to vše navazuje na nějaké příčiny z minula, jako u každého, sami jsme si tyto okolnosti vybrali, ale tam není nutné ani bezpečné nahlížet.
Asi to nepůjde hned, ale myslím, že proces, který z toho vede, u Tebe započal: zbavování se strachu, volnější nádech naděje a radosti z Boží existence a Lásky; postupné prohlédání a odsouvání kýčovitých náhražek opravdovosti a únikových reakcí; prohlubování prožitků ze skutečného umění; samostatné a odvážné sklepávání ze sebe přihrblých konvenčních příbuzenských i společenských „povinností“ = postupné poznávání, v čem všem se Ty sama můžeš rozhodovat jako svrchovaný pán svého času a energie, tedy i sebevědomější rozeznávání, co budeš a co nebudeš druhým poskytovat nebo v čem se podřizovat, na rozdíl od dosavadní navyklé přikrčenosti, dávající najevo skromnost a podřízenost přáním okolí (opět původ v dětství); vyhasínání dosavadní unáhlené vemlouvavosti do přízně a společných nálad…
Ale jen sebepoznávající duchovní sebe-vědomí, jak máš možnost ho postupně objevovat zejména v antroposofii, může dávat energii a ochranu proti vlastním egoistickým reakcím. Svým vývojem (vedením) jsi nyní byla přivedena na hranu, na úzkou stezičku: z jedné strany nutnost uhájení svých práv, další uvědomování si své svobody a možností distancí od okolí, pokud požaduje příliš, uhájování svého důstojného místa, tedy to vše je tvorba (správné používání) železa X a na druhé straně by to nemělo sklouznout do egoistické zatvrdlosti - to by bylo to nižší marsické (stačí tu úlevné vědomí své svobody).
Při nárazech zvenčí (nezdarech, fackách, ponížení apod.) se Ti dosud vyskytuje panicky tragická či dramatická reakce: né věcná, ale momentální „konec světa“, sebepocit tragiky a zároveň nepřiznané dotčenosti. Nebo tohle jinak řečeno: onen Tvůj občas naskakující zmrtvující pocit „zas je to tu“, sebelítostivost, tréma, stav jako kdybys měla být veřejně jata a sťata, pohotové naskočení domnělého potvrzení si oprávněnosti své skepse, tragiky a marnosti všeho. Tedy si tuto situaci ihned zobecníš do známého pocitu beznaděje, jak vznikal v dětství, ale je tu nyní navíc trošičku i dotčenost ega; ego se opět potvrzuje a zabydluje v další jakobytragické situaci. Nedotknutelnost jáčka byla potupena, tedy naskočí vnitřní reakce pózou trpitelského hrdinství. Sebelítost se zavíjí do sebe jako do domnělého bezpečí. Je to pochopitelné, i když krátkozraké, zkratkovité, úhybné, a mělo by to nyní být poznáno, zošklivěno a tím odloženo. Není tu nutná zaťatá křečovitá sebekontrola, lepší je takové rozebrání si zbytečnosti a absurdity toho či onoho rysu, až se nám stane logicky nesnesitelným, neestetickým, překážejícím.
Povstalo to z toho, co vyvolávalo u Tebe strach (dosud nezvládaný v důsledku odtržení od vědomí vyššího řízení, tak jako je tomu zpočátku u nás všech), a z něho se dostavuje občas ono ustrnutí, vnější i niterné zblednutí (výstižné bylo ono staré vyjádření „krve by se nedořezal“ pro zblednutí). To se vnáší do krve jakožto nositele já a astrality.
Strach bezděčně vzniká i tím, že v sobě tušíme egoismus, který se v krizích něčemu brání a bytní, nechce ustoupit, nechce o něco přijít, vzdát se něčeho, být odhalen, přiznán, nebo nechceme nést následky něčeho nedobrého. Ego chce vlastnit své nectnosti tak jako dosud. Ale –„strachu není v lásce“ (svatý Pavel). Když postoupíme v sebepoznání a vidíme lépe na další své nedobroty, ubývá další část strachu, protože se jich zbavujeme sami a dobrovolně. Nadechneme volně a svěže do hlubší vrstvy své osobnosti, která se stala přístupnou, poznatelnou, nezranitelnou. Karma a bolest se nemá čeho zachytit. Takto se v nás rozšiřuje území svobody, „dekontaminované“ od karmy. Až budeme plně čistí a sebe-poznavší, průhlední, nebudeme mít o co se strachovat. To je pak oblast, kterou opanoval vliv Krista. Naše ego se tak zjasní a provzdušní, že v něm žádný šíp neutkví. Duše nebude rozpuštěna, odstraněna, ale produchovněna, zradostněna, zjasněna, christianizována… Je to dlouhodobý cíl pro každého z nás. Buď vděčná osudu, že už si ho uvědomuješ.
Tak máš před sebou krásný úkol niterného uzdravování. Byl to dosud bludný kruh: zkoprnělost, strach Ti vyvolával blednutí duše i krve, ego bylo lenivé a sebetragizující, protože to nic nestojí a nevyžaduje, a tak jsi následně zas neměla sílu niterného vydechnutí a nádechu svěží plnokrevné energie. Nedostatek pestrobarevných životních prožitků, po kterých jsi bezděčně toužila a chyběly Ti, sis nahrazovala alespoň pseudoromantismem, vyumělkovanými náladami…
Tento nedostatek energie a sebejistoty, důstojnosti, plnosti, byl u kořene pocitů zklamání při pohodlném vlouďování či vemlouvání se do něčí (i náhodné, momentální) přízně. Jako bys měla někdy tendenci přeskakovat určitou etapu vzájemného poznávání a zkoumání spolehlivosti podkladů pro případné přátelské sbližování. Bereš někdy pro své otevření se něčí blízkost, jaká je k mání, a pak teprve zkoumáš a odstupuješ. Znám to dobře, taky se mi toto nepodařilo ještě úplně u sebe dát do pořádku, tedy do rovnovážného moudrého středu mezi přeochotou a neochotou.
Odtud i ona ukvapená smířlivost a nechuť rozpoznávat pravou podstatu věcí, tedy i tu negativní, a tím spíše jen zahlazovat (niterné ututlávat) vše negativní z okolí. Zamysli se, jestli ono násilné povrchní únikové „pozitivní myšlení“ ve stylu „vše je krásné a správné a proto se nemusím namáhat rozlišováním“ nevede jen k niternému chaosu a mravnímu relativismu. Kdo nepozná povahu zla v nejrůznějších konkrétních projevech, nedobere se ani k vědomému rozpoznávání, oceňování, prožívání a uskutečňování dobra. Zlo lze rozpouštět a odmítat pouze jeho plným rozpoznáním, jinak se nám plete a míchá s dobrem a pak o dobru jen libě žvatláme na obecné úrovni.
Syrští mystici a básníci připodobňují srdce k fontáně: když je čistá, odráží se v ní nebe. Gejzíry radosti a dynamiky bys do krve moc potřebovala, ale byla by škoda je jakkoliv nízce (lepkavě, kýčovitě, bujaře…) přibarvovat. To by nepomohlo, nyní se Tvá krev musí doplňovat snad i pomalu, ale co nejčistěji. Rozdíl uzdravující živoucí radosti a nepodloženého náladičkování by se dal přirovnat k Life Energy a levné sladké limonádě. Radostnou energii jsi dosud hledala či si namlouvala toužebně až nerozmyslně v mnohém, ale protože to bylo jen nahodilé, ne z vědomě vychovávané duše (estetika, střídmost, podklad k zevním citovým projevům…), bylo to jen útlé, náhražkovité, povrchní. Podobně kultura – až si sama poctivě vyhledáš víc oblastí (hudba, malířství, sochařství…) z hlubší potřeby povznesení, proenergičtění a osvěžení, obnovy nitra silami čistých božských projevů v umění, začne to být to pravé. Musí to ale být zasloužené, ne ono módní „nabíjení se“ kdečím z konzumní pseudoesoteriky.
Ještě jinými slovy to, co už bylo napsáno: V částech povahy, kde máme čistotu a jasnost, přehlednost, vědomost, se mohou prožívat božské duchovní bytosti. X V nízkém, chaotickém, neprovědomovaném myšlení, mluvení a jednání se stáváme nástroji (průchodem) nižších bytostí (i kdyby to bylo jen cosi co je u ostatních lidí běžné, třeba nekontrolované vylévání si nátury při zaujatém líčení nějaké všední věci nebo referování o někom…)
Myslím, že nastřádané potíže byly nyní u Tebe vygradovány tak, aby se to v této době lépe projevilo a muselo se to řešit právě obezřetným a bdělým vytvářením čistších hodnot a nálad a činností, a to pak proniká do krve.
Pochopil jsem: Tvá nynější potřeba niterného zaktivování směrem k pravosti a čistotě (všeho: radosti, kultury, vztahů, řeči…) byla a je možná bezděčně stimulovaná i tím, že Tvé zdraví je v této Tvé přelomové době spojeno s Tvým dalším prozíráním k pravdě (k pravdě či opravdovosti nálad, citů, umění, běžné řeči, využívání času…). Snáze už poznáváš, kdy se zdržuješ, kdy nad sebou často nebdíš, kdy si tím ubližuješ. – Jak krásná je lidská živelnost (elán), když je směrovaná čistě (k nějaké aktivitě, akci, prožitku, hlubokému sdílení), a jak může být stahující, když se na ni lepí citový karamel.
Nic z toho neber jako snižující kritiku, zrovna tak mám někdy rozebraného sebe, až po nynější zdravotní potíže. Ty seš v bodu či za bodem obratu a tak přicházejí markantnější situace a zrcadla k sebepoznávání a řešení. To patří k vývoji těch, kdo touží mávat křídly. Pak obyčejně jde o to, aby nějaká neuvědoměná vlastnost člověka nestáhla do pseudoduchovní snahy či fiktivní práce se sebou. Bývá to u mnohých například v hravém a zábavném přístupu k duchovnímu pokroku, u jiného neurotické sebeironizování svých chyb, honba za zážitky (duchovní poživačnost), duchovní pýcha, nekonečná sebezálibná tlachání o duchovnu, pojímání toho jako příležitosti ke společenskému „duchovnímu“ vyžití se, věčné spekulativní studování a bádání bez prokrvení citem, věčné žáčkovské lapání vědomostí a rad bez samostatnosti a úsudku, sobecká chtivost vlastní dokonalosti, sebeuspokojení vedoucí k démonizaci ega atd.
V Písku u náměstí ve dvoře Sladovny mají několikanásobný vodotrysk s variantami výtrysků vždy po pár vteřinách. Je úžasné se na to dívat, to by bylo přesně to, co potřebuješ, symbolicky i přímo. Ty mohutné výtrysky, jejich změny, zmírnění, estetika, souhra, úžasnost křivek, energie jediného proudu do výše… půl hodiny soustředěného dívání a přemýšlení o asociacích svého nitra by pro Tebe bylo léčivé.
Nynější tvorbu červených krvinek budeš získávat možná pomalu, ale hlavně je to příležitost k vytváření (doplňování) krve s co nejčistším astrálním obsahem, tedy čistou (nebo skromněji: o stupínek čistší) vědomou radostí, energií, vším co se nepříčí čistému naladění modlitby. Jen ze schopnosti plné (co největší) vážnosti, odpovědnosti, opravdovosti, schopnosti ztišení…, může pak pramenit ta nejúžasnější radost a energie. I zde vidíš, jak v božské ruce se i potíže mohou měnit v dobro, dokážeme-li poctivě naslouchat a pravdivě o sobě uvažovat. Pak se choroba mění v trvalé obohacení.
2024 ©