PEČUJETE DOMA O NĚKOHO? A VÍTE JAK NA TO?

PEČUJETE DOMA O NĚKOHO? A VÍTE JAK NA TO?

Podívejte se se mnou, jak krásně popsal soužití stařeckého páru Péter Farkas ve své seniorské love-story s názvem Osm minut: Přes fyzické obtíže, bolesti a trápení mají staří lidé silně autonomní svět vjemů, pocitů, snů a radostí. Přes určité, někdy velmi zjevné mentální potíže, prožívají každou minutu svého života s osobní intenzitou. Nejsou to odpadky za zdí, dřevěné krejčovské figuríny ve skladu… Nikdy nebudeme vědět, na co myslí a jak moc pro ně znamená nějaká titěrnost, které si my ani nevšimneme. Chceme-li jim posloužit, nesmíme jim jejich titěrnosti kazit. Protože je samé smrt jako taková děsí míň než nemožnost dožít ve svém světě…

              Každý úkon života má svou vážnost a je správné se na něj zcela soustředit. Je třeba pečlivě a s porozuměním umýt stařenu, když se podělá do plen. Je třeba rozumět tomu, že pleny nechce. Je třeba najít ji v noci v bytě, když odejde ze společné postele, a prochladlou ji k sobě přitisknout. Přitisknout a počkat, až se ohřeje o starcovo tělo. Je třeba pravidelně vyjít za čerstvým vzduchem na balkon. Je třeba zapnout jí televizi, když vysílají přírodopisné dokumenty.

              I stařec potřebuje své chvilky. Rád si sedne ke svému psacímu stolu… Tady kdysi psal své vědecké práce. Dnes po papírech jen tak jezdí tužkou, ale něco to pro něj znamená. Stejně jako spočinutí u knihovny. Číst už nemá sílu, ale listuje aspoň knihami, protože tak s nimi byl v kontaktu celý život… Když má stařena narozeniny, přijdou lidé z venkovního světa. Takovou návštěvu je nutné ve vší slušnosti přečkat. A pak, když oslavenkyně usne, uvařit jí z vyžádaných donesených švestek povidla. Protože povidla má moc ráda, ještě teplá, na housce s máslem. Hltá takové jídlo s úsměvem na skoro bezzubých ústech. To je ta oslava, na kterou oba čekali! A pak mu přinesou dopis. Nepoznává svoje jméno, neví, kdo je ten člověk, kterému píšou. Vrací dopis doručovatelce. Je to asi omyl…

 

I když lidem postiženým ochabnutím jasného myšlení odchází schopnost uvažování v souvislostech, inteligence, postřeh, bystrost, neodchází jim schopnost prociťovat, prožívat, přijímat hezké či nehezké podněty z okolí. Poskytujme jim tedy plné hrsti těch hezkých. Touží po tom a současně to je jejich zbytkový způsob komunikace. V emoční sféře mají svá tykadýlka, spojující je s nejbližšími lidmi i prostředím, ve kterém se nacházejí, nejdéle živá a reagující.

Vciťme se do nich i po těchto stránkách: Neuvědomují si, je-li den či noc, léto či zima. Bloudí, nevědí kde jsou. Zkouší uklízet, ale nevzpomenou si, zda uklízeli už dnes nebo kdysi dávno. Nic se jim nedaří: nevědí, zda se mají obléci na den nebo na noc, na doma nebo ven, nejde jim se obout, najít cestu do obchodu, vybrat nákup – nezvládnou to.        

Beznadějně takhle bloumají a klopýtají v mlze. Všichni kolem nich pospíchají a mluví velmi rychle jazykem, který nepoznávají. Vypadají tak energicky a rázně a sledují nějaký záměr, ale oni nemohou pochopit, co to vlastně mají dělat.

Připadají si ohrožení – co když je ti lidé chtějí někam odvézt – do vězení, nebo je hodit někam na skládku? Cítí se osamělí, nejistí, ztracení. Nemohou ovládat močový měchýř a střeva, cítí se špinaví a zahanbení. Je to tak jiné, než jaké to bývalo. Bezmocně vyciťují, že už neznají sami sebe.

               Šourají se a klopýtají dál mlhou a hledají nějaké příjemné místo, které by jim dávalo pocit domova – teplé a bezpečné. Ale pořád se jim nedaří ho najít a mají dojem, že domov zmizel navždy. Občas si uvědomí, že je někdo drží za ruku a že je na ně hodný. Jak ale té osobě zkouší vyprávět, co se s nimi děje, říká hlasitě: „To nic, to bude dobré“ nebo „Sedni si tady, za chvíli bude oběd“ nebo „Ale sem nemůžeš chodit!“ Nebo „Já nejsem doktorka, ale tvoje dcera, copak mne nepoznáváš?“  Když slyší stále stejnou odosobněnou intonaci hlasu, poznají, že jejich příběh druhý neposlouchá a zůstávají zase vydáni svému strachu.

               Ve své mlze dělají to, co mohou. Občas je lidé někam přemisťují – vezmou je za ruku a pokouší se je odvést, jako by byli zatčeni policií. Mají větší sílu a pořád kladou otázky – jazykem, který neznají. Rádi by spolupracovali, jen kdyby věděli, co se to vlastně děje a kdyby je někdo bral vážně, kdyby si přisedl nebo je vedl.

Mají pocit, že je všichni opustili. Nikdo se jim už nesvěřuje, nikoho nezajímají.  Nemusí to tak úplně být, uvědomíme-li si, jakou moc máme nad těmito bezmocnými človíčky. Jsou na nás zcela závislí, nejen na naší náladě či nenáladě, ale i schopnosti pomáhat. I proto je tak důležité, aby s těmito našimi bližními pracovali rodinní příslušníci nebo pečovatelé jak odborně vyškolení, tak lidsky vcítiví a pozorní. Takoví, kteří seniora nepřemisťují, ale doprovázejí, nenapomínají, ale potěší, nespěchají, ale s pohlazením si přisednou a počkají.

Pokud byli senioři dříve sami pozorní, vcítiví ke svým blízkým, zůstává jim tahle vyvinutá oblast citového vnímání jako jedno z posledních pojítek ke světu. Tady, ač nemyslící a nemluvící logicky, bez paměti či jakékoli vybavovací schopnosti – se dlouho ještě realizují, navazují kontakt, začleňují se s chutí do okolního prostředí.

A tak ve chvílích, kdy bychom to nejméně čekali nebo už nečekali vůbec, nás překvapí projevy citu a doložení toho, že vnímají ne mozkem, ale srdcem. Sice takto jednají nahodile, bezděčně, ale správně - ze svého vnitřního láskyplného postoje. Samozřejmě takto jen tehdy, pokud jim tento postoj byl vlastní během jejich zdravého aktivního života a mají tedy nyní odkud čerpat. Činí tak bez sebekontroly, impulzivně, často chaoticky a neopodstatněně, ale vždy upřímně a přímočaře - shodně s tím, jak s nimi zmítá jejich vnitřní sebeprožívání. Dávají tak najevo, jak touží po zachycení námi toho jejich zbytkového způsobu komunikace přes lásku, přes vřelý projev přízně, náklonnost, pochopení, hřejivý cit, který z nich ještě nevyprchal a kterým jsou naopak často proplněnější, než kdy dřív. I když jsou ponecháni ve všem ostatním plně do péče druhých a nepřebírají za sebe už žádnou odpovědnost, v citové oblasti se cele uplatňují a prožívají ještě dost naplno svou jedinečnost. Jsou šťastní, když postřehneme jejich lásku pro nás, když jim dáme najevo, že o ní víme a oni tak mohou cítit, jak s námi stále souvisejí. Poznávají, že tak, jako dřív, nepřestali být našimi milovanými partnery, že nejsou považováni jen za odepsané, porouchané, nefungující schránky dožívajícího fyzického těla. Pokud z nějakého důvodu znejistí, pak se přes rozdýmanou jiskru citu, empatie a láskyplného soucítění s blízkým zase zklidní a vrací do známého duševního prostředí a spojeni s ním, ocitají se opět v bezpečí. Poskytneme jim tak ještě zbytkovou možnost spojovat se se svou osobností, identitou. Je to sice již bezeslovná komunikace, ale o nic méně hodnotná, také velmi výmluvná a mnohé osvětlující.

 

               Zvládání péče o naše staré, nemocné nebo umírající bývá zpravidla v posloupnosti: nejprve rodinní příslušníci, pečovatelská služba, ústavní péče, případně hospic. Přednost je dobré dávat co nejdelšímu zachování seniora v domácím prostředí. Při složitějších případech umírání doma, které překračují možnosti či odbornost praktických lékařů nebo agentur domácí péče (home care) by měly sloužit tzv. mobilní hospice. Je to tým odborníků (lékař-geriatr, sestra, pečovatelka, psycholog apod., případně i kněz či další profese podle potřeby), jehož členové, jeden, dva či více, dochází do pacientova domova podle jeho potřeb resp. podle indikace lékaře. Je to, podle možností rodiny, domácí hospicová péče. Existují u nás již stabilní, lůžkové hospice, které pacientovi zaručují, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, jeho lidská důstojnost zůstane ve všech situacích zachována a v posledních chvílích nezůstane osamocen. Sociální složka hospicové péče léčí především strach: z umírání, z opuštěnosti a osamělosti, z obav z toho, „co bude“, snižuje tzv. syndrom ping-pongového míčku (neustálé přemisťování pacienta). Pečuje i o pozůstalé v jejich náročné situaci, na kterou mnohdy nejsou připraveni psychicky ani co se týče otázek dědictví atd. Zdravotní složka komplexní hospicové péče se věnuje vnějším projevům odcházejícího člověka: bolesti, zvracení, dušnosti či krvácení. Zakládají se i hospice stacionární, kam jsou senioři dopravování rodinou ráno a odpoledne zase přivezeni domů. Tyto tzv. stacionáře přinášejí určité odlehčení rodině, pokud není možné se vzdát kvůli péči zaměstnání. Hospice jsou vhodné tam, kde pacienta ohrožuje nemoc na životě, kde již nepotřebuje kurativní nemocniční péči.

Sledujeme především oblast péče v domácím prostředí. Každý z nás touží být co nejdéle ve svém  nejpřirozenějším, známém prostředí. Je ideální, může-li těžce nemocný člověk, křehký a ztrácející postupně síly, prožít závěr svého života doma, kde mu blízcí rozumějí a tedy mu mohou nabídnout to, co jinde nedokáží. Uvědomme si však, že pro rodiny je to nová neznámá situace. Povězme si něco základního k této oblasti, co nám pomůže k lepší orientaci v takovýchto situacích. Tak jako sociální a zdravotní služby, i domácí péče by neměla být „uchvacující“, nýbrž podpůrná. Je rozdíl mezi péčí a podporou. Začínáme podporou, tedy snažíme se seniorovi napomoci jen v nejnutnější míře, aby něco zvládal co nejvíce sám. Zachováme tak co nejdéle i jeho pocit samostatnosti. Například nečešeme, ale podáme hřeben a zrcadlo. Nemyjeme, ale podáme mýdlo. Teprve tam, kde už to nelze, nastolujeme péči, tedy to, co už musíme udělat pro něho sami, bez jeho větší spolupráce. Proto nenahrazujme podporu péčí, dokud to není nutné. Zpomalíme tím psychický nihilismus a dbáme tím i na zpomalení svalové atrofie z nečinnosti.

Podpůrný přístup ke stáří znamená co nejdelší zachování důstojnosti, autonomie, seberealizace, participace a zabezpečenosti. Mějme na paměti, jak je důležité uchovat svému blízkému co nejdéle životní smysluplnost, přirozenou sociální roli a osobností integritu a identitu. Krom opečovávání je nutné podpora a motivace ke smyslu. Vše, co vůči seniorovi podnikáme, podnikejme s ním, nejen pro něho. Tento postoj si zachovejme i v případě, že by jej už nevnímal. Podporujme maličkostmi, tónem řeči i celkovým přístupem jeho odvahu, naději, smysluplnost počínání i prvky samostatného rozhodování, byť v drobnostech, a to i při zdravotním omezení a při realitě blížícího se konce. Předsmrtný nihilismus okolí urychluje konec a zhoršuje seniorovo naladění. Přistupujme k našim nemocným či odcházejícím blízkým s vědomím, že mají být ošetřováni a léčeni, aby kvalitně žili, nikoliv že žijí, aby na nich bylo uskutečňováno ošetřování a léčení. Měli bychom bránit seniora před osamělou prázdnotou a ztrátou smyslu života, které v pokročilém stáří hrozí. I kdybychom měli dbát „jen“ na takzvaný županový režim, tedy omezování znehybnění na lůžku pocházením, častým posazováním, přesazováním do křesla, cvičením, pokusy o chůzi atd., dělejme to s vědomím plné důležitosti a s podporou naděje na výsledek, byť by spočíval jen v zachování dosavadního stavu.

Berme radosti a starosti seniora vážně. Když se v našem středisku péče o seniory osmdesátiteltá paní Růženka, učitelka a stará panna, patrně poprvé v životě zamilovala, pomáhaly jí pečovatelky se více upravovat, pestřeji oblékat tak, jak si přála, a nechávaly ji postávat s jejím chodítkem celé hodiny u pokoje, kde bydlel objekt její lásky, aby mohla hlídat, zda k němu nejde jiná žena, potenciální svůdkyně. Byla klidnější. Nikdo nedal naší „paní profesorce“, jak jsme ji k její radosti oslovovali, najevo, že jde snad o pošetilost.

Nešetřme chválou, uznávejme jejich životní dovednosti a zkušenosti. Ona paní učitelka skládala i v pokročilém věku melodie na dětské říkánky. No, spíše „skládala“, protože to byly bezděčně přejaté melodie většinou z populárních písniček šedesátých let. Pomohl jsem jí to vydat v malém nákladu jako „Zpěvník pro školy“ (zůstal ovšem ve skladu, což netušila). Potřebovala pochvalu a tak mi své poslední dílo obvykle přišla přezpívat do kanceláře nejméně třikrát za den. A od koho jiného by pochvala víc těšila, než od ředitele. Když měla obzvláště dobrou náladu, věnovala mi své dílo i v notovém zápise. Vždy jsem věděl, že po mých pochvalách se ve dveřích ještě se svým chodítkem otočí a se vzestupnou intonací, jako podle not, pronese na rozloučenou: Páne řediteli řekněte mi kam já na to chodim?

Jedním z nejčastějších onemocnění stáří je Alzheimerova choroba nebo podobné těžké demence. Trpí jí každý pátý člověk starší pětašedesáti let. I s touto chorobou však lze prožít ještě mnoho krásných a plných let (pokud už není v nejvyšším stádiu). Okolí k tomu může napomoci. Mělo by si uvědomit, že tu nejde o „bláznění“ či „pomatenost“, ale o onemocnění. Vycházejme z toho zdánlivě nepatrného rozdílu: nemáme před sebou dementního člověka, ale člověka s demencí. Není to jen rozdíl vyjádření, ale rozdíl přístupu. Neděsme se demence a snažme se nalézat reálné možnosti, jak lze zachovat kvalitu života ještě po více roků. Musíme k tomu zapojit i svoji kreativitu, například upravit byt podle potřeb nemocného i pečujícího.

  Uveďme si některé tipy a návody pro rodinné příslušníky.

               Při zjištění počínající demence zvažme v rodinném kruhu společně s nemocným, jaké změny a rozhodnutí bude tato situace vyžadovat. Základním ale ne vždy dotaženým požadavkem a předpokladem je akceptace této skutečnosti. Nesmíme uhýbat před tím, co nás čeká, byť by se to citelně dotklo našeho psychického i fyzického komfortu. Rezignace a zoufalství zde není dobrým rádcem. Domluvme se například už na začátku, kdo bude za péči odpovědný a které služby nemocnému zajistíme. Zjistěme si i vnější možnosti jako domácí pečovatelskou a ošetřovatelskou službu, možnost odborných konzultací a možnosti respitních pobytů, které umožní pečujícímu na čas odpočinek (informace poskytne lékař nebo pobočka ČALS – České alzheimerovské společnosti.)

               Existují mnohé užitečné rady a poznatky pro pečující, proto uveďme některé z nich.

               Pokusme se zavést do života nemocného co nejpravidelnější režim. Například ráno choďme nakupovat, odpoledne na procházku. Dodržujme pravidelně časy jídel.

               Přizpůsobme byt potřebám nemocného. Například nechme přes noc osvětlenou cestu k toaletě. Odstraňme z cesty nebezpečné a překážející předměty.

               Má-li nemocný zhoršenou orientaci v čase, rozmístěme v bytě více hodin, pokud možno hlasitě tikajících a s velkým ciferníkem. Byt by se mu měl líbit a být přizpůsoben jeho lepší orientaci (obrázky na dveře, využití barevných označení atd.).

               Nemocný zapomíná pít, dejme mu proto láhev s pitím na dobře viditelné místo. Nenechme se ukolébat tím, že „pije často“. Většinou jen maličko ucucne. Sledujme proto množství vypitých tekutin.

              Mnohý starý člověk má strach z okradení či přepadení. Nedivme se: nemůže se bránit, nemůže utíkat, neodhadne míru nebezpečí. Vyhovme mu proto, přeje-li si například na noc zamykat.

               Zaveďme odtokové pojistky k vanám a umyvadlům, omezme přístup k elektrospotřebičům, plynu, lékům.

              Ponechme mu alespoň nějaké oblíbené předměty v jeho blízkosti: fotografii, obrázek, sošku, oltáříček…

Jídlo? I zde musíme přemýšlet za seniora. Je-li toho však schopen, pak i společně s ním. Důležitá je nejen pestrost a vyváženost, lehká stravitelnost, ale též aby jídlo chutnalo.

               Pro zdravé a tím více pro nemocné je blahodárný klid k jídlu, příjemné prostředí a dostatek času. Pomoc při jídle je užitečnější než neustálé napomínání, připomínání, opravování, rušení.

               Není náš blízký již schopen něco si uvařit nebo připravit? Třeba je ale schopen uplatnit své představy při tvorbě jídelníčku. Můžeme ho zapojit i do přípravy jídla, prostírání, uklízení ze stolu i myti nádobí. A má-li již problémy s používáním příboru, lze mu jídlo rozkrájet, aby je mohl jíst jen vidličkou, lžící nebo rukou.

               Musí-li být krmen, je opět nutná vcítivost. Nevyvolávejme pocit spěchu ani tím, že nemocnému držíme další plnou lžíci u úst dřív, než zcela spolyká poslední dávku. To by ho zneklidňovalo a naplňovalo pocitem, že zdržuje.

               Je-li nemocný na vozíku, pak s ním necukněme zezadu bez varování, ale dříve než jej odpoutáme od stolu, oznamme mu to pokud možno tváří v tvář, se skloněnou hlavou na jeho úroveň.

 Takto bychom s ním měli mluvit vždy, tedy nikoliv shora, ale shýbnutí, třeba i v polovičním pokleku, pokud jsme mladší a příliš nás to nenamáhá.

               Nemocný více vnímá rytmus a pravidelnost jednotlivých úkonů, hlavně jídla. Je to pro něho zdrojem psychické stability a bezpečí, ba opěrnými body režimu dne.

               K Alzheimerově chorobě i jiné demenci patří i agrese a změny nálad. Bývá to náročné pro obě strany. Ujasněme si, že by bylo pošetilé vztahovat si takovéto projevy na sebe a reagovat na ně s nevolí. Spíše se snažme rozpoznat, co takový projev vyvolalo. Jaká potřeba nemocného není uspokojena? Z čeho může mít strach? Často neví, co ho čeká, vše kolem něho se mění a on tomu nerozumí. To je pro něho mnohdy k neunešení. Zdrojem neklidu a nevole může být i hlad, žízeň, pomočení, nucení na stolici. Už to nezpracuje a zkratkovitě reaguje agresí. I když jsou to pro nás obtížné situace, jediným řešením je zachovat si klidné reakce a nadhled, rozpoznat a odstranit příčinu nebo odvést jeho pozornost jinam. Největší chybou a špatným vysvědčením pro nás je opětování agrese, zvýšený hlas, peskování, předhazování toho, jak nás zatěžuje. Stává-li se situace neudržitelnou, je nezbytná rada lékaře, případně medikamentózní pomoc.

               Způsob komunikace. Formulujme věty jednoduše a zřetelně. Nemluvme se seniorem jako s dítětem, mohlo by ho to zraňovat, aniž bychom si toho všimli. Vždy vycházejme z toho, že i v pokročilé fázi demence je dospělým člověkem, který musí požívat důstojnost dospělého člověka. Všichni potřebujeme nějaký fyzický dotek, senior tím více, že je mnohdy na pokraji sociálního osamocení. Proto vypozorujme, jaký dotek (kolem ramen, za ruku, pohlazení, poklepání na rameno, gesto atd.) má rád a nešetřme tím.

               Zanechme neplodných diskusí, dohadování a přesvědčování o opaku. Nezabývejme se s ním příliš jeho omyly, spíše si jich nevšímejme. To vše by jej zahanbovalo, navozovalo úzkost a beznaděj ze svého stavu. Když nemocného utlučeme argumenty, jak něco říká špatně, zabíjíme zbytek jeho klidu a integrity.  Ale je i lidské, že to nezvládneme, rozčílíme se, vybuchneme. I k sobě pak mějme odstup a schopnost odpuštění. Nejsme automaty na trpělivost.

              Sestavme s částečným použitím pokynů Rhondy Montgomery jednoduché rady pro pečující, jak hovořit se starými lidmi, kteří špatně slyší, vidí, špatně se pohybují, jsou ve stresu nebo postiženi demencí:

- Při oslovení užívejte jména, které se druhému líbí. Není-li to rodinný příslušník a má-li titul, pak jej tak oslovujte.

- Používejte ohleduplného a hlubšího tónu hlasu.

- Zjednodušte své vyjadřování. Používejte krátká slova a holé věty, ale SNAŽTE SE NEPONÍŽIT A NEMLUVIT SE SENIOREM JAKO S MALÝM DÍTĚTEM NEBO HLUPÁKEM, AŤ JE JAKKOLI POSTIŽENÝ.

- Vždy mluvte jen o jedné myšlence, jednom nápadu.

- Ujistěte se, že senior pochopil první věc, než začnete s druhou.

- Snažte se komunikovat s postiženými lidmi, i když máte dojem, že rozhovor nemá smysl. Je to velmi důležité pro jejich sebeúctu. Vědomí toho, co senior říká, je pro něho cenné, i když se vám to zdá nesmyslné.

- Komunikace je důležitá i když postižený ztratil schopnost mluvit nebo schopnost se dorozumět, protože i tak může mít zachovalé sociální cítění.

- Jednejte a chovejte se tak, jako by každý rozhovor byl smysluplný.

- Komentujte pocity, které ve vás vzkazy postiženého zanechávají, i když můžete mít dojem, že se hlavní myšlenka ztratila.

- Buďte s postiženým v kontaktu, dotýkejte se ho, naznačte plné pochopení i když nevíte, co vám říká. Nevystavíte ho tím nejistotě a zahanbení.

- Vyvarujte se užívání negativních frází a komentářů. Mohu způsobovat stres.

- Od některých seniorů nemůžete očekávat, že porozumí frázím jako – Vy jste zapomněl, nebo – Nepamatujete se?

- Zdržte se vyčítavého vyjmenovávání následků toho, co druhý opomněl nebo spletl, například – Zase sis nevzal léky, počkej co to s tebou udělá! – Jak to že nepiješ, budeš dehydrovaný!

- U zmatených osob je lépe odvést pozornost jinam, než se pouštět do konfrontace.

- Dejte druhému čas, aby mohl vše pochopit. Netlačte na něho.

- Pěstujte si při komunikaci co nejvíce prvků mimiky a gest, usnadní to pochopení. Mohou to být gesta jak tázací, tak radostná a pochvalná.

- Berte některé situace neporozumění na sebe, například: - Vidíš, já ti to špatně vysvětlil. – Promiň, jsem nějakej  natvrdlej. – To se mi nepovedlo, viď? Nic tím nezkazíte.

- Někdy musí druhý člověk váš názor vstřebat a pak teprve dokáže formulovat odpověď.

- Nebavte a nedohadujte se příliš expresivně v blízkosti postiženého se třetí osobou. Napětí či nedorozumění se může přenášet a vzbuzovat neklid.

- Snažte se napovědět tam, kde druhému „chybí“ slova, zvlášť začíná-li být nervózní.

- Aphasie (ztráta schopnosti mluvit) je velmi frustrující pro toho, kdo ví, co má odpovědět, ale nemůže si vzpomenout na správná slova.

- NIKDY NEMLUVTE O PŘÍTOMNÉ OSOBĚ, JAKO BY TU NEBYLA. Většina zmatených lidí má chvilky, kdy rozumí, o čem je řeč, a mluví-li se před nimi o nich jako by tu nebyli, může to být pro ně velmi frustrující a zahanbující.

               Od úzkosti lze často odpomoci. Jak? Jednoduše, lidsky. Pohlazením, obejmutím, laskavým kontaktem. Ale s plnou opravdovostí, nikoliv chlácholivě. Podíváme-li se na zneklidňující situaci a na svět jeho očima, nalezneme snáze i cestu k uklidnění. Můžeme jej vzít kolem ramen a klidně s ním pohovořit. K vylekání může někomu stačit i spatření svého obrazu v zrcadle nebo stín. Tomu se dá odpomoci. Úzkost nebo stavy provinění můžeme nechtěně vyvolávat i urputným napravováním omylů nemocného. Má  nás za pana doktora? Tedy se chovejme přívětivě a dávejme naději s autoritou lékaře. Tím nic nezkazíme, snad přineseme i uklidnění. Když nemocnému naopak vyčítavě připomínáme – copak mne nepoznáváš? – je poznání jeho omylu zraňující. Nemocný neví, jak se to stalo ani jak se nám má omluvit. Není  dobré zahrnovat ho mnoha podněty. Působí to na zhoršení orientace a celkovou nejistotu.  Zhoršení takového stavu může způsobit i zdánlivě banální onemocnění nebo změna medikace.

               Řeč těla se můžeme snáze naučit, respektujeme-li s klidem, že nemocný ztrácí možnost hledat vhodná slova nebo posléze přestává  mluvit vůbec. Řečové centrum bylo zasaženo. Mnohé však prozradí i neverbální prostředky komunikace: držení těla, výraz, mimika, gesta. I tak mluvme na nemocného zřetelně a klidně, dívejme se mu do očí. Tím poznáme, nakolik nám rozumí, nebo zda ho zneklidňujeme. Formulace našich vět musí být co nejjednodušší, ale opravdová.

               Nezájem o jakoukoliv činnost a netečnost nelze „řešit“ tím, že nemocného úkolujeme a vytrháváme z klidu. I ti, kteří bývali kdysi velmi aktivní a tvůrčí, zůstávají mnohdy sedět či ležet celé hodiny. Zde může pomoci jen vtažení a nalákání na jejich oblíbené aktivity, které by je ale neměly přetěžovat nebo frustrovat. I při činnosti podle nás dětinské můžeme seniora pochválit, avšak věrohodně, nikoliv přehnaně.

               Máme-li podezření na depresi, je zde nutná lékařská porada. Dlouhodobými příznaky deprese jsou nechutenství, neschopnost se radovat, pocity viny, smutek, ztráta energie, sebepodceňování aj. Zde pak jde o onemocnění, nikoliv o „blbou náladu“. Pak je nutná profesionální pomoc a spolupráce. Je ověřenou skutečností, že smutek a špatnou náladu nemůžeme při depresi nikomu rozmluvit, podobně jako nelze přemluvit člověka se zápalem plic, aby nekašlal.

               I pečující potřebují péči. Je to totiž jedna z nejtěžších věcí. Uveďme několik základních pravidel, jak vyjít s opečovávaným blízkým člověkem i se sebou. Obojí je stejně důležité.

- Při selhání (vybuchnutí, usnutí, zanedbání, opomenutí) si nedělejme přílišné výčitky. Za onemocnění druhého nemůžeme my ani on.

- Při jednotlivých činnostech je nejdůležitější, v jaké pohodě a s jakou radostí jsou vykonávány. To je důležitější než výsledek.

- Prioritní je pohoda. Je léčivá pro oba! Nevztahujme si chování nemocného na sebe, nejsou to „schválnosti“, není zaměřeno proti nám, je to důsledek choroby. Zbytečně nemocného nenapomínejme a neopravujme. A pokud, tak jen velmi jemně a šetrně.

- Nemocného raději chvalme, povzbuzujme, motivujme, zabraňujme nenásilně jeho nudě.

- Neobětujme se do krajního vyčerpání. Zvažme už na počátku pečování své možnosti a informujme o situaci včas příbuzné či přátele, že budou možná muset zapojit i své síly. Okolí totiž někdy rádo nechává pečujícího pohodlně bez podpory, je to jako předání vesla převozníkovi. Až budeme unavení, těžko sebereme energii s někým vyjednávat o zástupu. Pokud tedy taková situace hrozí, snažme se ji řešit s předstihem. I my potřebujeme odpočinek a obnovu sil. Pochmurná a unavená péče není plnohodnotná pro nemocného ani psychicky, vycítí to a je zatížen pocitem obtěžování a zatěžování.

- Nepřehánějme horlivě péči tam, kde nemocný může spolupracovat. Tím zpomalíme i postup psychického nihilismu. Vlídně a šetrně ho veďme tam, kde ještě něco zvládne, byť pomalu a nedokonale. Pokud ho nenutíme, má z činnosti radost.

- Pro dobrou péči potřebujeme dobrou kondici, proto je-li to možné, věnujme se i pravidelnému pohybu, procházkám či jiným aktivitám, které nám dělají radost a přinesou uvolnění. Připravme se, že při takovéto velmi náročné péči nesklidíme moc vděku. Nenechávejme kvůli péči vyhasínat své dosavadní kontakty, koníčky a zájmy, i ty nás mohou podržet před malomyslností.

- Osvědčuje se zapojovat do rozhodování o dalších postupech i nemocného, je-li toho schopen. Pokusme se obrátit i na sousedy, známé, sociální odbor, střediska poradenství, střediska respitní péče a podobně. Postižení Alzheimerovo chorobou i jinými demencemi přináší velké změny a zátěž pro nemocného i pro rodinu. Přijměme, že jak vztek na straně jedné, tak pocit viny na straně druhé jsou normálními reakcemi, za které se nemusíme stydět. Spíše vyhledejme pomoc autority, které důvěřujeme: psychologa, kněze, pracovníka rodinné poradny… Neznáme-li zatím nikoho takového, tedy ho hledejme.  Mnozí mají tuto oblast dobře zpracovánu a porozumí, jak je vám a co s tím lze udělat či jak lze tíhu zmírnit. Zde je spíše na místě rada odborníka, než „alternativce“, který jede často jen podle šablon, které však na tuto oblast nestačí.

- Informujme se jak o místech poradenství (uveďme dvě z nich: Hospic sv. Jana N. Neumanna, Prachatice, www.hospicpt.cz, tel. 731 604 432, 388 311 726, a ČALS, Gerontologické centrum, Praha 8, tel. 283 880 346, www.gerontologie.cz, kde je i databáze zařízení pro pacienty s demencí), ale i o půjčovnách rehabilitačních pomůcek. Jsou dobrým vybavením ke snazší péči. Na radu a zapůjčení se lze rovněž obrátit na výše uvedený hospic, e-mail: pujcovna@hospicpt.cz.

              V profesní i laické péči často dochází k syndromu vypálení, vyhoření. Projevuje se celkovým vyčerpáním. I proto jsme zdůrazňovali, jak je potřebné se o péči dělit, nebo mít alespoň někoho dalšího „k ruce“ (nákupy atd.). Ideální je systém rotující péče, rozdělené mezi několik osob. Ten ale nebývá často dostupný. Jsou popisovány následující fáze, které vedou k syndromu vyhoření resp. vypálení. Nejprve je přehnané a nerealistické nadšení a nepřiměřené nerealistické očekávání. Začíná se enormním pracovním nasazením, kdy se taková pomoc považuje za jediný smysl života. Péči rozpoutáme sebevědomě, ale nerozmyslně, bez reálného odhadu svých možností v budoucnosti. To samozřejmě nemůže vydržet trvale. Často se takový postoj třeskuté lásky vyskytuje u nerealisticky věřících, kteří si sami pro sebe fetišizují konání dobrých skutků do roztrhání těla. I Matka Tereza nabádala své sestry-pečovatelky k odpočinku a k vydatnému jídlu. Záludný bývá postoj některých povrchně věřících, kdy pomoc bližnímu je pro ně jen nástrojem ke vlastní spáse.

               Nutně pak přijde fáze stagnace. Pečující se začíná litovat, někdo považuje situaci od osudu za nespravedlivou, je mu líto odsunutých zájmů, koníčků a společnosti. Nadšení je stále víc zpochybňováno. Stěžejní je otázka – Měl jsem do toho jít? Další fází je frustrace, kdy se pečující niterně ohrazuje proti nutnosti pečování, začínají potíže v práci i v osobním životě, nadšení pohaslo, někdy je zpětně trpce považováno za naivitu. Stěžejní je stav – To jsem dopad(la). Reakcí na takovýto bezvýchodný stav je apatie. Problémy rostou a nemáme sílu je smysluplně řešit. Člověk dělá jen to, co musí, a ještě nerad. Pociťuje bezvýchodnost stavu a nemožnost něco změnit. Převažuje nálada – Trhněte si všichni  nohou, kašlu na svět. Jedinou možnou další fází (krom zhroucení) je intervence, změna, rozseknutí situace. Její podoby bývají různé, od změny zaměstnání, bydliště, partnera až po změnu vztahu k práci a k životu obecně směrem ke skepsi. Většina takových kroků jsou zbrklosti a zkraty, které nikam nevedou. Člověku se pak v životě dostavují stále stejné typy situací. Řešení však mělo být připravováno dřív, nejpozději ve fázi stagnace, dokud měl člověk ještě sílu objektivního zhodnocení situace a hledání změn. Pokud tato fáze utekla nevyužita, doporučuje se pozitivní přeladění. Bývá však náročnější, než mohou odhadnout běžné způsoby rad ve stylu – nemyslete na to, nebo dělejte jógu či choďte do kostela. Člověk musí dojít k nejhlubšímu usebrání, k řešení otázky smyslu člověka na zemi z hlediska božího plánu. Pak často pomohou jako doplňky i běžně doporučované činnosti jako umění (pasivní i aktivní), koníčky,  procházky v přírodě, sport... Účinné je i pozitivní očekávání, spočívající v důvěře ve smysluplnost každodenní práce a v přesvědčení, že problémy jsou tu proto, abychom je řešili. Základní pomocí je i ranní modlitba za zdar veškeré práce, za to, abychom byli ochraňování, posilováni, vedeni…, a večerní poděkování za to, že jsme mohli být účinnými pomocníky, tedy snad nástroji boží pomoci na zemské úrovni. To již může patřit do širšího okruhu prevence, ke které patří i to, když máme i na zemské úrovni někoho blízkého, kdo nás drží, komu se můžeme svěřit, ať je to manžel, přítel, sourozenec, kněz… Je dobré si uvědomovat, že tvoříme článek řetězu pomoci silných slabým, schopných unaveným. Naším ideálem se může stát blaho a klidnost druhého (duševní nebo i jen tělesná), dodržujme ale i zde neosobní postoj, tedy bez sebezálibného psychického humbuku pachatele dobra, bez altruistického třeštění. Jinak si stavíme kolem naší činnosti tolik falešných kulis, že se v nich sami ztratíme a unavíme. Souvisí to i s prachobyčejnou pokorou („…služebníci neužiteční jsme“) i se zodpovědnou disciplínovaností, kde si uvědomíme své možnosti i hodnoty.

 Je-li láskyplná péče prodchnuta hojícím dechem hřejícího srdce, které je při nemocném, přinášíme mu takto největší pomoc a požehnání. Staví-li nás osud před příležitost vyzkoušet si, jsme-li správně proniknuti Kristem, který působí z našich srdcí do srdcí druhých lidí a který spřádá trpícího a bolavého člověka s námi, máme být schopni spojit vlastní cítění s bolestí, která žije v druhém. To můžeme ve svých duších posílit častým myšlenkovým promlouváním následujících slov Meditace pro ošetřující od R. Steinera (první věta oslovuje nemocného):

Dokud cítíš bolest, která mne míjí, není poznán Kristus působící v bytí světa.

Neboť duch, který cítí bolest jedině ve vlastním těle, zůstává slabý.

 

Z dopisu kamarádky – Životní zkušenost

Absolutní nesoběstačnost, vymazaná slovní zásoba, neschopnost porozumět spojení několika slov za sebou dělá z mé matky už nyní téměř "neškodného" člověka, tedy dítě, které je potřeba spíš už jen chránit a opečovávat. Je to náročné zase trochu jinak. Avšak, když s tím člověk počítá a vyzbrojí se trpělivostí a časem, pak se to dá přes den zvládnout. Noci jsou horší, tam je to s ní (v její omámené rozespalosti a nebo stavu po nepříjemném snu) nevyzpytatelné.
         … i přes zamlžení rozumu určité jasno má v tomhle: přiznává sobě i druhým (a celkem už i smířeně), že nic neumí, nedokáže, nemůže, neudělá, ničemu nerozumí, prostě poznala se jako nesamostatná, závislá na druhých a žije s tím teď momentálně klidně. Prostě moc se s touhle skutečností nepere, celkem ji přijala, nezlobí se kvůli ní, netrpkne. Kdyby ji někdo z okolí srážel, bylo by to horší. Párkrát jsem ji sice slyšela říkat: "To je peklo", ale pak jako když ztratí možnost uvažovat v souvislostech toho pekla a zase se ocitá jen v otupělé nicotě.
         Někdy se u ní ještě dostane ke slovu silné nutkání sdělit okolí něco konkrétního, nějakou utkvělou myšlenku, které se drží přímo zarputile. Je to tak silné nutkání, že napne všechny síly k dorozumění. Donutí všemi možnými prostředky druhého, aby pojmenoval to, co ona potřebuje slyšet. Bývá přáním domluvit se za každou cenu skoro až posedlá a velmi vehementně se dožaduje slyšet vyslovené právě to, co má na mysli. Pokud se jí to podaří, blaženě opakuje po druhém, co on pojmenoval za ni. Je evidentně šťastná, že ještě tuhle možnost neztratila a může se takhle zprostředkovaně začleňovat do hovoru, byť i takhle uboze, ale přeci jen. Když dostala kousek dortu, ukazovala na něho se svým naléhavým – e – e – e…, a dívala se na otce. Když jsem pochopila, že chce dort rozpůlit a dát mu taky, byla šťastná.  Zapomněla mluvit, ale lásku má dosud.

 Velmi jí záleží na dorozumění se, ale v té touze vůbec nerozvažuje, co je pro druhé podružná hloupost a co opravdově důležité. Pro oba případy používá tuhle naléhavou "oklikovou komunikací přes někoho". Popadne dotyčného za ruku a dotáhne jej k oknu, aby mu ukázala, co potřebuje a pokud to není jasné hned, zkouší popsat okolí a přivést "mluvčího" na svou myšlenku. Budu asi už pořád vzpomínat, jak jí záleželo na tom, dokázat mi pohledem z okna, že  prší nebo neprší. Velmi složitě mi nejprve popisovala široké okolí pomocí barev a tvarů - to bílé kulaté tamhle nahoře byla lampa, šedé hranaté proti ní kontejner…, až jsme se tak umístěním spousty dalších různých věcí obě přiblížily k tomu "tam dole na zemi kulatému a lesklému." To byla totiž ta kýžená louže a o ni šlo. Ano a v ní byl vidět jasně déšť. Šťastně pak opakovala slovo louže, jo, to potřebovala říct. Pak jsme se na ni chodily koukat každou hodinu, jestli prší nebo ne. Tátu vodila zas k obývákovému oknu, ukázala rukou a on se s ní měl radovat nad pokukujícím holubem s dlouhým krkem na modřínu před oknem. Pak přiletěl další, stejný a otec musel všeho nechat a zas běžet k oknu..., v tom zdětinštění to je smutné. Ale v jiném směru tenhle stav přináší smířlivost. Matka se už zklidněně do ničeho nehrne, nevadí jí, že nic už neumí udělat, klidně přizná, že vysávat by nemohla, protože už neví jak. Pokud se jí člověk věnuje a vžívá se do ní, není tak těžké vedle ní být v určité zaběhnuté komunikaci i v běžném žití. Jen je potřeba sledovat její myšlenky, které jsou zastřeně čitelné pod jejím chováním, snažit se postřehnout, kam přeskládává věci, tedy, kde je bude potřeba pro příště hledat, žít s ní v její jednoduchosti a podvolovat se jí (kdy je pro ni například nejdůležitější každou chvíli zkoumat, zda má její blízký člověk teplé ruce a není mu tedy zima) a podobně.

Jak je to krásné: matka byla celý život vedle přísného otce-učitele jen stažená, věcná, stručná, skoro bez citových projevů. Dnes, kdy logická sevřenost povoluje a otec svým stářím, únavou i péčí o ni změknul, ona ve svém „útlumu“ může projevovat dosud zatlačenou srdečnost, péči, laskavost. To se dřív bála, nemělo to odezvu. Vidím, že i tento stav může být pro někoho vlastně úlevou od tlaku.