Kdysi na jedné stezce ve Slovenském ráji jsme měli přejít přes potok po kluzkém mokrém prkně. Při zachování klidu to šlo. Jedna dáma u toho ale tolik hysterčila, až spadla. Byla to situace přímo archetypová pro okolnosti a potíže života. Strach z budoucnosti, její apriorní nepřijetí, podrážděná permanentní nedůvěřivost vůči okolnostem je mrzačením naší budoucí bytosti. Strachem budoucnost zabíjíme, činíme pro sebe budoucí čas jaksi neprůchodným, a tím se k nám jako k magnetu přitahují další překážky ke vstupu do budoucnosti: neštěstí a nemoci. Láskou, pokud není brána jen jako další fígl k uzdravení, můžeme přijmout i nemoc, snáze nalézt účinné způsoby léčení.
Víc času a ticha i k sebepoznávání: Jsme-li hotovi se kdykoliv hněvat a vztekat na nepříjemné okolnosti a na ty, kteří nám kříží naše plány a libosti, či upadat do uraženosti na osud nebo do smutku nad sebou, pak nás budoucnost do štěstí nevpustí. Chceme-li toho moc, pak jsme jako ten pejsek z internetu, co se opakovaně marně pokoušel prolézt úzkou škvírou s dlouhou šiškou salámu v zubech. Plány a ideály pak zkrachují, abychom se naučili lepšímu postoji. Litováním se v minulosti a ukřivděností i strachem z budoucnosti zavalujeme nitro kamenem, přes který pak nemůžeme přijmout ani radost ani sílu ke zdraví či snášení chorob, ke zkouškám přítomnosti a budoucnosti.
V dopisu, který napsal osmadvacetiletý František (Franz) Schubert svým rodičům v roce 1825, čteme: "… Rovněž bylo vysloveno překvapení nad mou zbožností, jíž jsem dal průchod ve svém hymnu na Pannu Marii a jenž, jak se zdá, pohne každého ke zbožnosti. Věřím, že to vyplývá z okolnosti, že se nikdy do zbožnosti nevnucuji a nikdy neskládám takové hymny nebo modlitby, jen když jsem bezděčně přemožen tímto pocitem; ovšem v tomto případě to obyčejně bývá pravý záchvěv zbožnosti."
Řečeno z jiného konce: i k nenakažení se chorobou či k jejímu snesitelnému prodělání potřebujeme pránu, všudepřítomnou kosmickou energii. Chtivostí ji nenasajeme, spíše likvidujeme. Láskou, která činí vše snesitelným a je hlavním zdrojem prány, sice nemůžeme „hory přenášet“ doslovně, ale své těžkosti jí přes hory přenášet můžeme. Pak máme i více prány, což znamená i větší odolnost vůči nákazám. Láska, tedy i prána je v mnohém: v pravé modlitbě, v krásném čistém vztahu, v prožitku přírody, vznešenosti nebe, v nitru po odpouštění někomu, ve vděčnosti, v prostoupení se sluncem, v dobrovolné tiché oběti nebo i v hudební melodii.
Sami proto máme v rukou radostné či alespoň snesitelné plodné vpuštění do času své budoucnosti, nebo naopak kupení překážek a destrukce, jsme-li příliš závislí na pozemských cílech a stresováni či popouzeni při jejich nedosažení. Anebo když se vrhneme do příjemných okolností bez zastavení se, poděkování, pokory. Směřujme tedy k budoucnosti pokorně a šťastně, ať je jakákoliv. Jas boží radosti, který můžeme při meditaci i běžném denním vylaďování nalézt, vysílejme do cesty před sebou s vědomím, že do sebe snáze vpustí pomocné duchovní bytosti, než strach z budoucnosti. K budoucnosti lze navozovat odevzdaný, spokojený vztah, kde vše, co přijde, je darem z boží ruky, a věřit už dopředu, že všechny překážky přijmeme a vyřešíme poctivě s pokorou i duchovní inteligencí i vyšší pomocí, i s náležitým poučením a posílením pro budoucnost. Ona ta inspirovaná řešení často bývají úplně jiná, než jsme očekávali. Tím se k budoucnosti "prošťastňujeme", svítíme na cestu sobě i druhým a některé těžkosti se samy odklízejí, jiné jsou snesitelnější. Můžeme a máme-li milovat budoucnost, neznamená to egoisticky křečovitou sugesci zemského štěstí, ale vědomí, že vždy jsme v boží ruce a nikdy nás nestihne nic, co není v naší karmě.
Pak zapomeneme usilovat o své štěstí, protože jím žijeme, ať nás postihuje cokoliv. Pochopíme, že pojem štěstí je pro nižší já, pro ego, zatímco pravé úsilí získává hodnotu. Ta je i v sounáležitosti s druhými. To je pak zasloužené, trvalé vyšší štěstí, i kdyby nás stíhaly rány osudu.
Ivanov (Aïvanhov) napsal: Jsou například mnohé případy jistých jogínů v indii, kteří žijí v džungli uprostřed tygrů a kober, a zvířata jim nikdy neublíží díky jejich vnitřní čistotě a ctnostem, které tito jogíni vyzařují skrze mocné vibrace, které tato zvířata cítí a které je udržují v úctyhodném odstupu, zatímco kohokoliv jiného by napadla.
Tak: Ještě ledacos jsem chtěl napsat, ale mnohem dokonaleji, a navíc s půvabným zevnějškem, to řekla paní prezidentka od sousedů. Tady je to duchovno, aplikované do praxe, i bez duchovního výraziva. - Paní prezidentku jim závidím, to znamená, že jim ji přeju. Žije se svým národem. Slováci si uměli zvolit (na rozdíl od nás).
https://www.youtube.com/watch?v=BhoTg31Olq8
2024 ©