Umírání ve středisku Blanka Písek; Humanizace dehumanizovaného umírání
Mozart kdysi psal svému otci: Snažím se žít tak, jako kdybych měl zítra zemřít. My jsme si naopak tuto myšlenku navykli odsouvat jako něco přímo neslušného a zmínky o tom považovat za něco nevychovaně provokujícího. Konzumní a individualistický styl moderního života nás vede k iluzornímu pocitu, že máme život ve svých rukou. Často až těžká choroba nás zaskočí a konfrontuje s překvapivým faktem, že tomu tak není. Krom toho, v posledních desetiletích se znatelně prodloužila doba mezi zjištěním smrtelné nemoci a smrtí. Musíme čelit nové situaci, že žijeme často ještě řadu let s vědomím blížící se smrti. Někdo bere tento čas i jako velmi užitečný a snaží se ho využít k bilancování, vyrovnávání dluhů či smíření s nepřáteli i Bohem. To bývalo kdysi primární. Dnes míváme větší hrůzu ze ztráty soběstačnosti a vlády nad tělem.
Smrt jednotlivce je stále více zanedbávána, zatlačována do ilegality a bezradného mlčení. Umíráme mnohdy sami, bez důvěrných a katarzních okamžiků. Čím rozvinutější jsou přírodní vědy, tím obávanější a popíranější je realita smrti. Kdo se zajímá o zvláštnosti období umírání? O péči o umírající, o chování umírajících, o fáze umírání, postoje ošetřujících, o klinicko-ošetřovatelské aspekty umírání, o vedení rozhovoru tak, aby nerušil, ale pomáhal, o zamezení terapeutického a psychického nihilismu? Právě finančně opomíjené nestátní neziskové organizace jsou v této oblasti významným a absolutně nezbytným předvojem. Smrt je dnes dehumanizována snad nejvíc v lidských dějinách. Všechny potřebné skupiny se dnes o svá práva mohou brát: vozíčkáři, cukrovkáři, nevidící, neslyšící, jsou různé Ligy proti rakovině, kluby osob s roztroušenou sklerózou… - mohou se shromažďovat, najímat si právníky, psát petice, připomínkovat zákony… Jen malé děti a staří lidé, tedy ti na obou krajích lidského života, se o sebe brát nemohou. Nikdo často neví, jak a co bolestně prožívají. Je to dosud silně opomíjená povinnost společnosti.
A jak se umírá v píseckém středisku Blanka? Asi jako ve většině podobných diakonických středisek. „Mohu-li být s klientem, který umírá, jsem ráda, že tam není sám. Vnímám celý tento proces jako dar. Sedím tiše u lůžka, držím ho za ruku, vedle nás plápolá svíce. Je ticho a přesto jako bychom spolu mluvili – loučili se. A i já cítím tu úlevu, ten klid. Je to zvláštní pocit, který prostupuje pokojem… Otevřu okno, ať duše může odejít. Ještě jednou se rozloučím, teď už nahlas. Udělám křížek na čele a naposledy ho pohladím. Umyji ho, oblíknu, do rukou dám květiny či růženec. Je mi dobře i za něj. Není to rituál, i když to děláte pokaždé skoro stejně. Je to rozloučení. Odcházející není sám a i pro nás to hodně znamená. Tak to cítím a vnímám. Chce to cit, důstojnost, klid, vhodné prostředí a lásku s pokorou…“ Takto svůj důvěrný vztah k procesu umírání a smrti popsala jedna z pečovatelek.
Ještě dříve, než se v manuálu „péče o zemřelého“ objevila povinnost vyvětrání pokoje po úmrtí klienta, měly sestřičky a pečovatelky samy od sebe ve zvyku hned po úmrtí klienta otevřít okno – podle starého zvyku, prý aby dušička mohla snáze vyletět. Neumím říci, je-li to skutečně opodstatněné, určitě to však svědčí o vážnosti a úctě k majestátu smrti i k umírajícímu. Snad se tím někdy navazuje i na zbytky cítění našich předků, které se někdy ještě zachovaly.
Některý odcházející chce být sám a snad si v klidu cosi rekapitulovat či bilancovat, jiný naopak touží po přítomnosti někoho blízkého nebo alespoň vlídného. Roli blízké osoby na sebe mnohdy bere i sestra nebo pečovatelka. Často se u někoho touha po samotě a po něčí blízkosti střídá, to bychom měli umět vypozorovat a reagovat na to.
Po vnější stránce dbáme na přísun tekutin, na dobře upravené lůžko, kontrolu fyziologických funkcí a potřebnou hygienu. Je-li to možné, pak při posledních chvílích klienta u dvou- či třílůžkových pokojů požádáme spolubydlící, aby pokoj na chvíli opustili. Kolem lůžka přistavíme zástěnu a dbáme, aby další klienti nepřihlíželi manipulaci se zemřelým. Péče o zemřelého je poslední povinností sestry, měla by si proto uvědomovat povinnost taktního a důstojného chování.
Důležité pro lehké umírání je i celé poslední období života. Často vidíme v našem středisku, jak i ti, u kterých i laický pohled prozradí blízkost smrti, „ožijí“ při čemkoliv, co jim připomene milé chvíle, záliby, „zlozvyky“ (nyní už to takto nelze hodnotit), nebo co jim může splnit nějakou touhu. A zase záleží na vcítivosti zaměstnanců. Dejme si příklad: Umožnili-li jsme osmdesátileté paní učitelce (a tak byla oslovována až do smrti), která se poprvé v životě zamilovala, aby se (samozřejmě za pomoci pečovatelek) pečlivěji strojila a česala a na vozíčku hlídala dveře pokoje jejího protějšku před případnými nežádoucími návštěvami dalších dam na vozíčku, byla pro ni i tato sladká starost účinnou vzpruhou. Snad i umírání bylo lehčí. – Ale i naopak: kolik takovýchto nevyslovených přání třeba přehlédneme nebo nemůžeme vyplnit?
A před úmrtím? Schyluje-li se ke smrti věkem, sešlostí, pomalu se na to klient připravuje a snažíme se být mu v tom podle možnosti nápomocni. Přestává mít zájem o okolí, často pospává, ztrácí chuť k jídlu. Většinou o tom i otevřeně hovoří a připravuje se na odchod. To je pro nás signál, abychom ho do ničeho nenutili, „nepřepečovávali“ ho, snažíme se ho hlavně vyslechnout nebo vytušit jeho přání a plnit je. V době vlastního umírání, děje-li se ve středisku a postupně, dbáme na to, aby byl kolem odcházejícího co největší klid. Ten je předpokladem i pro možnost důvěrných a katarzních okamžiků. Svoji tichou přítomnost dáváme najevo dotykem, držením ruky, v přítomnosti rodiny a blízkých přicházíme kdykoliv na jejich požádání. Těm umožníme, aby mohli strávit čas u lůžka umírajícího. Na přání domluvíme návštěvu faráře podle církevní příslušnosti.
A informování ostatních uživatelů o úmrtí jednoho z nich? Nezastíráme ho před nimi, ba naopak. V takovémto užším společenství by to nebylo možné ani dobré. Druhý den si při obvyklém denním zájmovém, kulturním či duchovním programu na zemřelého zavzpomínáme, na chviličku se ztišíme, kdo chce, může se zúčastnit modlitby.
Naši klienti však neumírají jen ve středisku. Mnohdy musíme souhlasit s hospitalizací. To nás často trápí, protože klienti se během let většinou sžili s naším prostředím, které vnímají jako určitý domov a nemají často jiné blízké, než nás. Pro ně i pro nás je těžké toto odloučení, natož pak umírání v cizím nemocničním prostředí. Pak se snažíme je alespoň navštěvovat, aby se necítili odstrčeni. Ten, kdo může zemřít v důvěrném okolí, se nemusí tak přizpůsobovat neznámému prostředí, protože okolí ho zná. V něm může být „svůj“ až do konce, bez námahy chápat, co se děje. V nemocnici netuší, jak s ním dál neznámý personál naloží. Už toto může být psychicky k nepřežití. I hlas, povědomý z doby před nástupem do nemocnice, může povzbudit. Pro důstojné umírání musí být hlavní autoritou sám umírající ve své jedinečnosti i ve volbě v procesu léčby a péče. Nemůže-li tomu tak být vždy a plně z různých důvodů u nás, pak v nemocnici už vůbec ne. Právě proto litujeme naše umírající v nemocnici. Je na ně proto pamatováno i při bohoslužbách.
Známe to mnozí. Pokud v nemocnici padne zmínka o pacientově zdravotním stavu, pak spíš jako o předmětu, ne už o člověku. Rozhoduje se i proti jeho přání, a když má ještě sílu pokusit se o námitky, dostane se mu ponižujícího banálního chlácholení nebo uklidňujícího prostředku. Většinou je jistě nutné zajištění vitálních funkcí, naordinování příslušné medikamentózní terapie atd., tedy léčení lege artis. Ale pacientovi by pomohl též klid, pokoj a důstojnost. Touží po tom, aby aspoň jediný člověk mu věnoval lidský pohled a reagoval na otázku, samozřejmě laickou – ale cizí lidé kolem něho pobíhají, starají se o jeho srdce, tep, nálezy, EKG, funkci plic, výměšky, jen ne o jeho osobnost, duši. Ani do tváře často nepohlédnou. Léčí se diagnóza, ne člověk. Pacient často trpí více, zvláště citově. Mnozí lékaři smrt pacienta považují za svou prohru, je pro ně věcí prestiže. Jak je ale život pacienta prožíván, to již mnohé nemocniční zaměstnance nezajímá. Medicínská důkladnost a ustavičný spěch jsou sice nutné, ale zapomíná se, že pod přikrývkou či plachetkou je člověk, jehož duše potřebuje i vlídně odpovídat na otázky, třeba i nevyřčené. Osamocení a odosobnění nastává, už když je klient vytržen ze svého okolí a horečně přepravován do nemocnice. Kdo předtím toužil, aby mu v posledním období života byl dopřán klid a poskytnuta útěcha, nikdy nezapomene (pokud přežil), jak ho naložili na nosítka a s ohlušující houkačkou dopravili (někdo to vidí že ho spíš unesli) do nemocnice. Snad (?) je vděčný za záchranu a návrat do poslední etapy života, pokud se podaří, ale šrámy na duši většinou zůstávají.
Zatímco středověk tabuizoval sexualitu a smrt byla věcí veřejnou, ba slavnostní, dnes je tomu naopak. V nynější společnosti je smrt často tabu, ba snad i cosi neslušného a pohoršujícího (jako kdysi sexualita), rozhovory o ní jsou odmítány jako něco morbidního, potomci jsou někdy drženi dál od těchto situací. Často však je pro potomky i umírající rodiče či prarodiče tím nejblahodárnějším právě ono osobní rozloučení, i kdyby nebylo v tu chvíli plně psychicky zvládnuto. Mezi motivy pro útěk od reality smrti je patrně nejsilnějším právě ten, že se dnes umírá krutěji než dříve, zmechanizovaně, odosobněně, že mnohdy ani nevíme, ve které chvíli ke smrti došlo. Smrt je separována do jakési předsmrtné „márnice“, nesetkáváme se s ní již tváří v tvář. Intimní atmosféra společenství s blízkými je nahrazována anonymním prostředím profesionálního zdravotnictví. Dochází tak nejprve k jakési „sociální smrti“. Nepříznivá prognóza, jejíž pojmenování visí jak šibenice ve vzduchu, nabourává přirozenou komunikaci z obou stran. Těžce nemocný tak předčasně ztrácí kontakty s dosavadním přirozeným prostředím, zůstává odstrčen, sociálně vyloučen. Je to opak toho, než jak tomu bývalo při tradičním typu umírání ve většině kultur a dob.
Na jednáních různých orgánů, rozhodujících o zlepšení podmínek stáří či umírání, zaznívá vůči kompetentním pracovníkům, zastupitelům atd. často argument – „musíme to udělat, i my přece budeme jednou staří“. Je sice pravdivý - ale? Je neetický. Útočí jen na náš egoismus: udělejme to pro sebe, až budeme staří. Etičtější je pomyslet na ty, kteří potřebují zlepšení podmínek už dnes.
2024 ©