Na vše živé na Zemi se zjara snesl kosmický „astrální déšť“ k obnově plodivé schopnosti přírody. Je to čistý oheň, pudící k obnově života. Tyto plodivé vzněty bezděčně pociťují i astrální těla lidí. Kolem Janova svátku se příroda rozohňuje tak, že všechna astralita (cítivost) je aktivována těmito zážehy. U člověka záleží na míře jeho klidnosti či naopak vášnivosti, na míře sebeovládání či pudovosti. Tyto obnovené vzněty tedy mohou působit dvojím způsobem: kdo si zachová harmonii neosobní lásky a nepropadne sobecké vášnivosti, může být naplněn posvátným svatojanským ohněm nadšení a vůle, a vyciťovat oživení mystiky Letnic. Od oživení působením Ducha svatého ve světelné výhni Letnic, kdy je obnovováno osvícení pravou moudrostí, se lze s přibývajícím létem stále více opírat o niternou sílící vůli. Ta napomáhá, abychom se nezalekli osudové tíhy, dělící nás od duchovního cíle. Pouze člověk s vytrvalou letní vůlí bude břemena svého osudu zpracovávat s otevřenýma očima letního dne, bude trpělivě i odvážně překonávat překážku za překážkou, svízel za svízelí, nemoc za nemocí, až z každé získá poučení a posilu a vše spálí a rozpustí. Příliv sil k tomu bývá nejsilnější právě touto dobou.
Hmotařštější část lidstva prožívá touto dobou naopak roznícení svých nižších choutek a vášní. V astralitě palčivě plane to, co Jakub Böhme nazval alchymicky sírou (která rovněž snadno vzplane). Ono prosíření lidské cítivosti od přelomu jara a léta má cosi společného s červnovými světluškami, které rovněž svítí sírou. Jasnovidci popisují, že kdybychom v této době pozorovali naši zemskou oblast z kosmu, jevila by se vnitřnímu zraku většina astrálních těl lidí jako světlušky, poletující po trávníku a cosi neklidně a marně hledající. Teprve když se duše vymaní z iluzí chtivého podvědomí, z touhy po sladkosti pudového vyžití, když prohlédne prázdnotu nafouklých citových klamů a začne vnímat blaženost a úlevu čistoty (ve vztazích, v umění, v naladění nitra...), uhasíná její sirné planutí. Je nahrazeno osvobodivým nadhledem, kterému se zpětně jeví jeho někdejší astrální pachtění jako marné opakované pokusy a zklamání, jako slepá bolavá tužba, která se stejně nikdy nenaplnila něčím, co by ji trvale a opravdově oblažilo a obohatilo.
O svatodušních svátcích - Letnicích se mluví často velmi mlhavě. Podívejme se na ně pohledem Jana Dostala. Co je Duch svatý? Je to onen kosmický prvek, který spojuje Kristovo Já, všeobsáhlé kosmické Já, s lidským já při plném vědomí. Mohli bychom to vyjádřit i obrazně: Přetvoří-li se lidské já v pokorně oddanou říši Grálu, je to Duch svatý, který ji naplní překypujícím proudem pokrmu z věčna, proudem, který se vlévá do lidského myšlení i do cítění a chtění. Jde tu tedy o více, než když se člověk otevírá vyššímu světu pouze některou složkou své duševnosti, například cítěním – ve zbožném tušení, v tiché oddanosti; otevírá-li se lidské já, otevírá se poznání – do všech kosmických dimenzí – a otevírá se i vůle – v odhodlání dát se cele k dispozici impulsu Kristovu, od této chvíle až do skonání zemského věku. To bylo to, co se tak velkolepě uskutečnilo v kruhu apoštolů.
Ale všimneme si něčeho dalšího: aby k tomuto souzvuku tří duševních sil u učedníků došlo, muselo nejprve jejich cítění sestoupit do propasti bolesti, že se odcizili vyššímu světu. Teprve na základě tohoto prožitku jim mohlo vzejít i vědomé poznání Kristovy bytosti. Teprve tím procitla i jejich vůle. Nelze procitnout k uvědomělému křesťanství, dokud se vědomí, jak velice jsme vzdáleni od Boha, nezměnilo v silnou, mučivou bolest. Teprve dostane-li se takto myšlení, cítění a vůle do skutečné vyváženosti, procitne v člověku nová síla, jež je smyslem zemské evoluce: láska v nejhlubším smyslu toho slova, láska, zářící slunečně do všech stran, láska ne jako cit, sympatie, nýbrž jako reálná duchová substance, vstupující do lidského Já a přepodstatňující ho. To byla ona kosmická láska a zároveň substance Kristova Já, jež vproudila do společenství dvanácti učedníků. Proběhlo to v jejich vnitřní bouři: intenzivní zážitek nadosobní bolesti, vědomé poznání činu oběti na Golgotě i horoucí odevzdání vlastní vůle vůli Kristově. A současně že z já každého učedníka vyšlehl plamen, vyjadřující jeho individuální účast v tomto zážitku, jeho nejvnitřnější, nejosobitější lásku, oddanost a nadšení. Uprostřed zemského světa – toho světa, který přece vůbec ještě nevzal na vědomí, co se stalo na Golgotě – tak na chvíli zazářil dvanáctinásobný ideál budoucího lidství, cele prolnutého Kristem. Tvoří dohromady dvanáct základních kosmických aspektů či inspiračních proudů z říše věčnosti.
Brzy začne léto. Žádný duchovní zážitek by neměl ustrnout do nehybné polohy. Jako z vánočního zážitku vzchází velikonoční, tak i svatodušní imaginaci je třeba si představovat v pohybu. Bývalo přirozeným zvykem zapalovat počátkem léta svatojanské ohně. Obraz svatojanského ohně může být spřízněn s plamennými jazyky doby svatodušní. Víme, že oheň má dvě základní vlastnosti: vydává teplo a světlo. Když lidé sedí kolem svatojanského ohně, uvědomují si především, jak září do šera a tmy. V době svatojanské tedy přichází k větší platnosti kromě tepla i světelná stránka ohně, a to je spříznění s ohněm slunečním. Ale především: svatojanský oheň je něco, co závisí na osobní cestě lidského já ke Kristu. Na každého jednotlivě se obrací svatodušní doba jakoby s otázkou, do jaké míry už procitl pro realitu křesťanství. Ale když projdeme hluboko v sobě svatodušní zkouškou, máme právo se radovat nad tím, že nejsme ve svém úsilí sami. Každý záblesk svatodušního ohně nás vede k druhým lidem, ke společenství, k vědomí jednoty křesťanů, jednoty neviditelné církve. Jednoty, která vzniká v mnohosti. Tak si můžeme v mezidobí od Letnic k době svatojanské uvědomovat, jak je krásné být sdruženi v Kristu při největší různorodosti lidských já. Obraz jednotlivých ohnivých jazyků se postupně mění v obraz jediné hřejivé mnohobarevné záře, vystupující z každého opravdového křesťanského společenství. Navíc si v létě připomínáme, že Jan Křtitel, plamenný zvěstovatel přicházejícího Mesiáše, mohl právě po své obětní smrti naplňovat své poslání ještě intenzivněji a stát se inspirujícím centrem kruhu učedníků, obětním plamenem, který je spojoval v jejich úsilí. A že i dnes je jeho Kristu tak horoucně oddaná bytost obětním plamenem, spojujícím všechny, kdo se rozhodli putovat po křesťanské cestě. Obětní oheň Janův se spojuje s ohněm Kristovy lásky. A tak se svatodušní plameny mění v obraz ohně, sdružujícího kolem sebe křesťanské společenství. Z nebe k nám v létě proudí žár a světlo slunce. Jako odpověď se na zemi objevují ostrůvky světla v temnotě, slunečné ohně Kristem sjednocených skupin lidí.
O Letnicích hledáme sebe, svou bytost, v ohni Kristova Já. Ale tento oheň nás vede k tomu, abychom jeho silou hledali společenství s lidmi a radovali se z něho. V době svatojanské si jednotlivé plameny uvědomují samy sebe jako součást velkého ohně, který má krok za krokem proměnit Zemi.
/Pozn. Pro rok 2023 je udáváno datum Letnic 28. května./
2024 ©