Byl jsem ovšem v onech lázních, jak je u mne casté, trochu chaotickým až zmateným individuem: vydal jsem se první ráno hledat snídani, našel jsem bohaté švédské stoly, dobre se najedl, ba i kapsy nacpal, jak je u Cechu vyrostlých za socialismu zvykem, a až poté mi došlo, že nevidím žádnou známou tvár ani nikoho z výpravy telesne postižených, kterí tu meli soustredení, ale samé figury prímo sportovní. Že by taky casoprostorová smycka? Ne, to by byla výmluva. Byl jsem, popleta, v jiném salonku, vyhraženém sportovcum. Pripadal jsem si poté jako ti vykutálení príživníci, co se nekam potají vetrou. Ješte že jsem tam nejel vlakem, urcite bych vlezl do vagonu na Carihrad.
Sedel jsem v jídelne (už té správné) u stolu s manželi na vozíku, naposledy jsme se videli pred 50 lety v Janských Lázních. Ríkám si, a to už od mládí, co jsme asi delali nekdy minule špatného, že jsme museli vzít na sebe takovouto výchovu – jeden vozícek, druhý berle, jiný slabé srdce, další neštastné manželství... (zamýšlím se zde jako jeden z nich, protože mám menší fyzické dedicné omezení a jiste jsem si to z nejakého duvodu pred zrozením vybral). Ale chronickou nespokojenost se vším vídám spíš u tech telesne (tedy navenek) zdravých. Mí noví prátelé manželé jsou milí, jsme vzájemne vdecní za každé hezké slovo. Pripomnelo mi to mé dva kamarády-bratry z doby, kdy jim i mne bylo od 14 – 24 let. Byli na vozíku, zcela bezvládní, velmi inteligentní - a spokojení. Jeden z nich, Mirek, psal básne a mel rád Jirího Wolkera. Ten zemrel ve veku 24 let. Mirek rovnež. A mezi umrtím Wolkera a narozením Mirka uplynulo taky 24 let. Opet jakási synchronicita. Težko jsem si tehdy predstavoval, jak bych se s takovým životem vyrovnával. Podobne – mel jsem kdysi asi rocní pomer s nevidomou dívkou, v pozdejším veku ješte jeden. Nevím proc mne tito lidi pritahují.
Od tech 14 let, co jsem jezdil do Janských Lázní a bezdecne si vybíral kamarády na vozíku, je to ve mne porád, snad jakási ucast na jejich údelu, touha sdílet se, brát je jako rovnocenné... Je užitecné pochopit rozdíl soucitu a soucítení: soucit casto zustává u sebezálibného patlání se ve vlastních citech, jakýsi citový vzdychavý kýc, pyšný na svou ušlechtilost. Soucítení = být s druhým, jednat podle jeho potreby. Nedrtí cloveka, nenutí k prehnanému altruistickému treštení. Pomáhající a potrebný jsou rovnocenní partneri. Možná mám neco z minula vuci tzv. postiženým. Provází mne to stále – i poslední zamestnání bylo v tomto prostredí. Když uvážíme, kolik bylo v dejinách strašlivého mucení, lámání na kole, urezávání rukou atd. (a vlastne i dumyslné zvrácené mucírny za komunismu na Bytízu, v Jáchymove a dalších 16 koncentrácích, a kolik v Rusku… - stálo by to za konkrétnejší pojednání), pak pokud byl clovek pusobcem, musí necím podobným projít, aby v nem uzrála hodnota soucítení a neubližování. Bolest druhých by mela bolet i nás. Tím vetší niternou podporu a vcítení ti tzv. postižení potrebují. Ostatne – nikdo nevíme, jaká karma se nám dosud neprojevila a tedy jak na tom budeme príšte.
A dále zpet v case: tesne pred Losinami jsem byl na eurytmickém setkání, které organizovala prední eurytmistka Hanka Adamcová (dríve Giteva). Eurytmii (pohybové umení podle R. Steinera – vyjádrení duše, viditelný zpev, viditelná poezie…) neovládám, byl jsem tedy jakýmsi ucastným pozorovatelem a podporovatelem vší té proplétající se tvorivé krásy a sounáležitosti. Obcas jsem mel v tomto vnímavém prostredí hodinku svého vyprávení a sdílení. Bylo užasné prožívat, jak pri soustredenem kombinovaném pohybu triceti lidí vírí všechny ctyri étery ve formách, snesených k zemi Steinerem. Souladné spolecenství triceti stejne naladených lidí bylo jedinecné. Netušil jsem dosud, jak se takto dá docilovat hlubokého duchovne-etického prožitku, aniž bychom museli být hned adepty vysoké duchovnosti. Jak je toto prostredí vzdálené jiným, která jsem též poznal: Jsou tací, co duchovne machrují, casto predstírají jasnovid, obzvlášte tam, kde to není prekontrolovatelné. Vím jak je to svudné, musím si to hlídat. Neumejí ríct slovo Nevím, chteli by být u všeho a schvalovat vše, ohromují aktuálními „sdeleními shury“ - neco muže být pravdivé, ale presvedcil jsem se, že vetšinou jsou to jen predstavy podvedomí, odené do duchovního výraziva.
2024 ©