A zajímavý poznatek, pro spolecenství kolem eurytmie Adamcu snad signifikantní: Nikdo z onech triceti krásných lidí na eurytmii nemel tetování (ale i kdyby, jiste nelze cinit nejakou delící cáru mezi lidmi). Trochu jsem tam uvažoval o tetování, když je ted tak masové a prý se ho už nedá zbavit. Pripadá mi, že to „vyvolává z hrobu“ elementály starých, dnes už prekonaných afrických a asijských divokých spolecností a jejich zvyklostí. Pro nás je to již atavismus. Domnívám se, že si ti lidé cástecne tríští (omezují, zabranují) pusobení dotycné hierarchie resp. znamení (cásti kosmu), která onu cást tela stvorila a trvale ovládá a udržuje (viz známá schémata souvztažností cástí tela a zodiaku). I fyzické telo je dílem Božím, svereným nám do péce, a takto posvátne k nemu máme pristupovat. A krom toho – ruce jsou pro duchovní vývoj symbolem tvorby, nohy symbolem pohybu, chuze, pokroku… atd. , tedy si i takto cosi narušují. Moje kamarádka Ludmila, pracující v rehabilitacním ustavu, mi k tomu napsala: „Mám možnost videt, kolik jich je, co jdou s tou nesmyslnou módou, aniž by se zamysleli, ohlíželi na cokoli jiného. Pro mne je to takové "umazání" i navenek. Pokud je vnitrní cistota, bývá pak vetšinou i zevní; pokud ne, casto se setkávám s chodícím plakátem.“
Nelze to exaktne overit, ale domnívám se, že se jim v budoucnu projeví nejaké postižení nebo omezení funkce dané cásti tela (nepíšu to s pohrdáním, každý chybujeme jinak). Kdybychom tedy meli možnost po více letech pozorovat tetované, asi bychom si mohli povšimnout i nejaké deformace resp. ochabnutí podle toho, kterou cást tela si takto „zablokovali“, poškodili. Jiste jsou zde možné i další duchovedné pohledy. Píšu to jako podnet k pozorování a zamýšlení. Samozrejme nelze upírat každému tetovanému, že muže být slušným clovekem, schopným vývoje. (Tetování jako umelecké dílo od Modiglianiho mel na své kuži pouze Jean Gabin ve skvelém filmu Tetovaný.)
A ješte dodatek k Rozálce: Pan Martin Dohnal koncept tohoto textu doplnil velmi zajímave: "Vybavení kostelíka stále zustává neuveritelne starobyle, vzpomínám si na zážitek z asi trí let, kdy mne tam vzala maminka, a dodnes to mám vtištené v pameti, jak to tehdy na mne zapusobilo. K Rozálii jsem v dospelosti vždy chodil v zime potme, když jsem byl na chalupe v Borovanech. Vždy ta krásná obloha s hvezdami co tam byla. A to vybavení kostelíka a povest o slepé dívce jménem Alžbeta Andelová, které bylo zjeveno proroctví o budoucnosti místa. V Jindrichove Hradci v archivu je o tom spis. Jednou ho preložím z nemciny do ceštiny. Pak tam byl poustevník Andel, pricemž príjmení Andel okolo je casté. Poslední Andelová (nomen omen) umrela tak pred dvaceti triceti lety. Jinak z tech souvislostí v clánku až mrazí."
Dalším prípadným návštevníkum doporucuje: „Když budete na míste samotném, urcite doporucuji vaší pozornosti dve lípy zasazené zrejme pri stavbe puvodní cásti kostelíka - té apsidy z pulkruhovým zakoncením - ty lípy jsou tedy pres 300 let staré. Jsou to neuveritelné stromy. Okolo kostelíka je hrbitov s více jak 700 obetmi moru a hladomoru, a jestli materialistictí historiografové budou prisuzovat puvodní povest barokní tendencnosti k zázrakum, tak to je uplne jedno. Klícovou vecí není to, jestli se daný príbeh o pokusu o znásilnení dívky vojáky, kterí jí nasypali písek do ocí, aby se nemohla bránit (následne jako deus ex machina prispechá zachránce v podobe sedláka, který zvrhlíky vyplaší a zažene, aby dívka byla zachránena a v budoucnu mohla zvestovat poselství o významu místa), a o jejím zaslechnutí proroctví, skutecne stal. I povesti mají svou moc. Nyní mne vlastne napadá, že práve clovek musí oslepnout, aby se kolikrát otevrel vnitrní zrak, vždyt i Homér byl slepý a co napsal. Jde o to, že to místo je výjimecné, a to ta povest skutecne dokládá pomocí toho príbehu.
Moc by mne zajímalo, jak je to popsáno v tom dokumentu v jindrichohradeckém archivu, ale to preložit a rozluštit nebude vubec žádná legrace s ohledem na to, že je to psáno nemecky...“
2024 ©