A co když láska chybí? - Krátké pomůcky k oživování éterického těla. - Co je silná vůle? A sebekritičnost? - Citáty z knih KF - V. část - Rozpouštění karmického chomoutu...

 

         Egyptský bůh Anubis, který vítal zemřelé na onom světě, je pak doprovázel k Usirovi. Tam probíhal obřad vážení srdce. To se vážilo proti pírku pravdy a lásky. Srdce mělo být lehké, nezatížené špatností. Bylo-li srdce těžké, nesmělo postoupit k nebesům.

 

            Nechtějme být jako kůň, který je celý rok držen ve stáji a má jen seno, protože s láskou se můžeme přirovnat ke koni, který se jde svobodně pást a nemusí mít postroj. Tak i karmický chomout se láskou rozpouští.

 

            Kdysi jsem viděl jednu úspěšně zluciferštěnou maminku, která se právě vrátila, málem celá rozplynutá, z jakéhosi kurzu Týden s láskou. Nadšeně vyprávěla, jak to bylo úžasné, ale nevšimla si, jak jí její desetiletý syn po týdenní odluce dává z pokleku vedle křesla hlavu do klína a touží po pohlazení nebo aspoň jednom hezkém pohledu a slově. Nedočkal se. Maminka nadšeně poučuje okolí, co je to láska.

 

            Zachování si laskavosti, dobrotivosti, harmonie, sledování osudů světa i pozornosti k citům a potřebám druhých lidí i při našich bolech a těžkostech nám spolehlivě napovídá  o tom, nakolik jsme skutečně vstoupili na duchovní cestu.                                                                                     

 

            Nejhorší vnitřní zátěž člověka není to, že je hříšný, ale to, že to zalhává, snaží se to ukrýt. Je na to poukaz i v Písmu. Každý po svém na to poukazovali i Tomáš Kempenský, Steiner, Jung, Krišnamurti, Thákur, Jan Pavel II. a jiní. Často si své chování zdůvodňujeme neúplně, falešně, manipulujeme se situací ve své mysli. Nejsme schopni pochopit a přijmout nekonečnou a ničím nepodmíněnou boží lásku.

 

            Přistupujeme-li k práci s lotosy bez lásky, jen s běžným chtěním jakéhosi duchovního zisku či "pokroku", experimentujeme-li zde jen ze zvědavosti a touhy po jakémsi tajemnu, pak naopak jejich vývoj podrýváme a ničíme. Pro jejich rozvoj uděláme víc, když se třeba snažíme chovat lépe k člověku, který žije dnes vedle nás, než když chtivě konáme jakási exotická, extravagantní, extatická či erotická cvičení, vzniklá před tisíciletími a tisíce kilometrů odtud pro jinak uzpůsobené lidstvo, která nám kdosi vychválil či si z nich udělal svou metodu ve stylu instant, snadno a rychle.

 

 

            Přistihněme se: Když nás na konci krásné meditace napadne myšlenka - To mi to šlo, to jsem dobrej, je to už zas ego, které na nás věrně až vlezle čeká u otevřených vrátek, až se budeme z meditace vracet. Pamatujme, že vše je dar boží lásky, nic není našeho a za vše musíme pokorně děkovat. Nic z toho, čeho se nám snad dostane, nám nepatří, je nám to jen milostí propůjčeno, abychom zkrášlili svět, jako růže krášlí zahradu.

Naopak člověk, pěstující nějaké duchovno bez lásky k světu, jen konzumací pouček pouze pro sebe, se nevysune nad úroveň sebelásky; pak se projevuje dejme tomu tak, že

-           zalituje trpící, protože se to má

-           toho, koho by nejraději shodil ze schodů, rafinovaně pomluví

-           namísto přátelství si někoho pěstuje jako vrbu k sebechvále nebo stížnostem na třetí osoby nebo na cokoliv jiného

-           pod pláštíkem „pomoci“ se pokouší druhým manipulovat

-           dělá nějaká cvičení, aby manažersky ošetřil svůj růst a pokrok

-           druhému naslouchá jen na oko a číhá na první příležitost, kdy skočí do řeči s vlastní závratnou zkušeností… (dále si můžeme dosazovat sami).

 

 

            Sobectví, nevcítivost, nezájem o okolí a o svět, znamená živoření v tíze sebe sama, v uspokojování jen nejnižších sebestředných přání. Vše je pak cíleno jen směrem vůči sobě. Vede to k duchovně duševnímu zadušení a k následným nemocem. Éterické, oživující tělo je ucpáno sobectvím. Ven pak směřují jen požadavky egoistické. Tím se vyřazujeme z lásky a krásy, z toho, co bychom mohli prožívat a čím se obohacovat, rozsvěcovat v bytostech druhých, počínaje lidmi a zvířaty, a konče jednou bytostmi vyššími. Duchovní pokrok spočívá i ve vděčnosti vyšším bytostem a v našem sebeobětování se jim. Tím tvoříme nejen s lidmi, ale i se světem vyšším pravé šťastné společenství.

 

            Postavme si nyní před oči postoje sobectví některých z nás. Lidé s jednáním, jaké jsme popsali výše, žijí v omezující jednostrannosti, v duchovním suchopáru. Převážně se zabývají s přílišným důrazem jen riziky, která je mohou z okolního světa ohrozit. Svět zredukovali na zdroj nebezpečí, nepřátelství, záludností, švindlů, podvodů atd. Stahují ke svému dnu i dobrá úsilí společnosti, ochromují její fungování. Sami přitahují situace, které svědčí o krutostech světa, a tím se v tom ještě utvrzují. Je to bludný kruh. Pak i dobré chování někoho vůči své osobě buď přehlédnou, nebo jím v duchu pohrdnou, nebo ho mají za slabost. Žijí pro co nejdůkladnější zabezpečování sebe proti světu. Staví a opečovávají si svoji tvrz a chvějí se o ni.

 

 

           Při pomáhání - nesmím se vzdát svých sil, ani své já přelévat do já druhého. Jen mé energeticky plnohodnotné já může pomáhat. I proto je v bibli - "Milosrdenství chci, ne oběť." Obětí ubližujeme něčemu v sobě, něco v nás ubývá. Při oběti často neděláme věci s láskou. Krom toho - když se po naší oběti věci stejně nevyvíjejí podle našich představ, působí to depresivně, na někoho i ztrátou důvěry vůči vyššímu řízení.

 

 

           Žijeme a konáme-li ne s obětí, ale s láskou, pak jdou věci snáz a i když něco dopadne jinak, nepovažujeme to za podvedení.

 

 

            Kdysi ještě za totality. Stanujeme na Slovensku. Prší, rozbít stan se mi nechce. Chci si v teple přečíst večerní meditaci, kdepak bych šel spát bez ní.  Zaklepu na dreveničku. Vyjde usměvavá babenka v široké sukni. Vyřknu prosbu – a ona už pohostinně otevírá dveře. Po panáku borovičky nás uloží ve starobylé ložnici se svatými obrázky a malovanou truhlou, plnou krojů a čepečků.  Vše to sama šila. Bylo zřejmé, že bude spát na křesle v předsíni, ale sám před sebou jsem dělal, že jsem si nevšiml, abych nepřišel o pohodlí nacpaných bělostných peřin a nemusel vytahovat spacáky a lehnout si na zem. Tato má lhostejnost dala asi špatný základ jak oné noci (stejně jsem se převaloval a nespal), tak i onomu týdnu dovolené, který byl plný nepříjemností a nečekaných zádrhelů.

 

            Každá křečovitost úsilí, netrpělivost, přeplánovanost zákonitě jednou vybudí překážky v běžných i větších věcech. Meditace či sebeanalýza na rozvolnění, povolení všech křečí, volné vydechnutí je pak rosou pro naši duši, zvláčňujícím olejem pro naše vyschlé údy. Zkusme si, třeba jen lehce a snad i s trochou humorného nadhledu, pohrávat s myšlenkou, zda stovky našich nespokojených, neuspořádaných, překomplikovaných, neodůvodněně podezíravých či nerudných myšlenek, které v někom z nás snad i nepřiznaně parazitují, nepřitahují pak třeba i to, že nám někdo škrábnul auto, soused nacpal naši popelnici, štípou nás v noci komáři, ořechy nám žlukly, na chatě máme houbu, v kuchyni faraony, v mouce červy, v šatníku moly - a v duši...? Co když to začalo právě tam?

 

 

 

            I Lucifer má mocné duchovní síly: nejraději by nás co nejdříve a nejsnáze odhmotnil a zavedl do jakéhosi fiktivního libého duchovna, ovšem při současném zachování či kulminaci duchovní pýchy. Jsou to celé fiktivní ostrovy různých společenství s jakousi mlhavou duchovností.  Pomáhá nám plnit naše egoistická přání (kdo chce kam, pomůže mu tam), třeba nám připraví dokonalou a úžasnou iluzi takzvaného duchovního pokroku, pokud ho pojímáme jako dělání jakési kariéry a chceme se svým egem drápat kamsi nahoru. To je pratyp Fausta. Jednou si ale vybere svoji daň. Je hluboká pravda v onom Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Čert ovšem není hrůzostrašná černá figura, je naopak velmi půvabný, lákavý, slibující lacinou zkratkou to, po čem toužíme. I duchovno. Přesně jako otřelý svůdce, lákající dívku (duši) půvabným zevnějškem, krásnými řečmi o lásce i úžasnými sliby a vidinami. Může nám dávat dokonce jasnovidná poznání některých věcí i jiné mimořádné schopnosti. Všimněme si: jsou jasnovidci, kteří se tím sebevědomě prezentují. Sotva se octnou v situaci, kdy jim někdo může s obdivem naslouchat, už něčím ohromují. Luští neomylně záhady jak na běžícím pásu, sypou senzace z rukávu. A jsou jiní, kteří své poznání dávají s láskou, střídmě a pouze tam, kde mají alespoň trochu jistotu, že to posluchač nebude brát jako senzaci a ukájet jen svou zvědavou touhu po výjimečnostech.

 

            Egoistická sebeláska: V naší komunikaci a zejména při naslouchání bývá velká ledabylost, ignorantství, mentální rozpatlanost, neukázněnost ve sledování jednoho tématu, neúcta k pravdě o něčem, a zároveň nepřiměřená sebejistota, nerozeznání plného významu slov, sdělených druhými. Tváříme se jako hledači poznání a pravdy, jsme tím ze sebe snad až opojeni, ale takto k ní často neuděláme ani krok. Slova v hovoru, i ta napsaná v dopise či knize, k nám často skoro nedolehnou. Umíme mnohdy naslouchat jen sami sobě, a když druhý nepapouškuje naše náhledy, „vysvětlujeme“ nakonec něco my jemu, ale od něho nic nepřijmeme. Když je takto okamžitě překryjeme sebou, pak se nám nepodaří nakročit k užitečné, vědomé sebevýchově. Jakmile máme dojem, že je sdělován jiný názor (a takový je obyčejně nepohodlný), nebo jakmile jsou použita jiná slova a pojmy, než které sami používáme, okamžitě názor či sdělení druhého přejdeme a překryjeme něčím svým, co na ono téma známe. Pak kolem nás i přátelsky nabídnutá možnost sebezpytování proletí jak šelest vlaštovčích křídel, když jsme zrovna spokojeně zívali „na celé kolo“. Je tu potom trvalé míjení a stálé setrvávání na stejném stupni nepoznání, i kdybychom četli a slyšeli ty nejcennější pravdy.

 

 

            Skutečná duchovnost je vždy podložená láskou, ba vydobytá spoutáváním draka, přemáháním vlastních nedobrot, a pak je i neposkvrněnost znovu poctivě získaná. Nezasloužené vynesení kamsi nahoru nějakými zkratkovitými metodami, zadními vrátky, může zprostředkovat jen jediná bytost: Lucifer. To jsou pak ta fiktivní nebíčka, co se napřed blýskají, pak rozpadnou a my z nich vypadneme. Často se s nimi pak hroutí i naše osobnost. Lazarev dobře vystihl, že i nejhorlivější věřící, pokud si to egem přivlastní, může být brzy nejvášnivějším zločincem, zrovna tak intenzivně.

 

            Materiální myšlení, myšlení bez lásky přináší člověku mrzutou náladu, nudu a nedostatek smyslu pro krásu. Přináší nechuť k životu a otupení všech citů. Z lenosti se rodí bezútěšné vězení smyslů. Rodí se odpor proti všemu pokroku, nedůvěra k ideálům, skeptická pohodlnost a nevědomost, jež končí zatemněním duchovní sféry člověka a propadnutí apatii a stagnaci veškerého duchovního života. Člověk ztrácí radost ze života. Má stálý strach o sebe a o osobní dobro, neovládá se, je rozrušený a výbušný, když je vydrážděn odporem druhých, anebo naprosto lhostejný, líný a neschopný duchovního ba ani kulturního života.

Pozvolna propadá ahrimanským silám klamných mocností a ztrácí tak duchovní kázeň. Jeho obzor se zužuje, mozkové schopnosti tuhnou, otupují a nereagují na jemné duchovní vibrace. Příště se narodí do těžkých okolností se starostmi a nedostatkem. Budou mu kladeny překážky vůči všeobecnému i uměleckému vzdělání. Za každý nový úspěch v rozšíření své inteligence bude nucen bojovat jak se svou pohodlností, tak i s těžkými okolnostmi života. Nebude schopen plného soustředění. Při každém duchovním hovoru bude roztržitý a neschopný vnímání vyšších zákonů. Bude usínat únavou při sebemenší duchovní námaze.

 

            Národní úděl si spolutvoříme sami. Nemáme-li v naší české pivní kotlině rozsáhlé horizonty moře, můžeme si je vytvářet v sobě. Nemáme-li mohutné rozhledy z velehor, hledejme obdobu v krajinách své duše. Dnes máme víc pohodlí a zábavy, méně krásy a oběti. Více displejů než procházek, sci-fi střílení než pohádek, chemických nápojů než bylinek. Jsme spíše zážitková, než orientovaná společnost. Zároveň neviditelně sílí spásná nabídka duchovních světů. I ta ale může promlouvat jen tehdy, když se jí lidé otevřou. Lidé = ne oni, ale my.

 

            Často se v lidské představě zaměňuje zvůle za projev silné vůle. Vůle egoistická, uplatňující astrální a materiální žádosti, není žádnou tvůrčí vůlí. Je to prostě astrální chtění, jež plyne z činnosti nižšího já. Týká se dnes mnoha oblastí: sportu, prestiže, kariéry, nabývání hmotných věcí... Pravá tvůrčí vůle je plodem lásky a vzkříšeného projevu duchovního Já. Z něho mají pramenit i konkrétní důvody k vynaložení silné vůle. A jak se nabývá silná vůle? Jednoduše tím, že vůli používáme.

 

 

            Někteří nemilujeme druhého, ale jen se kocháme svým citem k němu. Podobně ke zvířeti. Poznáme to někdy podle toho, že svou „lásku“ podmiňujeme vděčností druhého člověka nebo poslušností zvířete.

 

            Je dobré si uhlídat: Krásu přírody někteří nevnímáme s úmyslem, abychom jí ze sebe vyslali zpětně radost, ale raději si ji zaškatulkujeme do šuplíku pocitů, kde býváme pohnuti sami sebou, nebo ji slovně slavnostně opěvujeme a tím mrtvě zakonzervujeme.

 

            Při sebevýchově musí být i vůle bourat stále své nižší stupně (neb i takto se dá vyjádřit duchovní cesta). Bez toho člověk může z některého vůdce zachytit onu lákavou spojitost s fiktivními sférami či nebíčky imitované duchovnosti. Dá se tím krásně a bezpracně opájet. Pak se člověk téměř „lepí“ na něčí „vysoké vibrace“, „energetické nabíjení“, na lichotivý pocit výjimečnosti onoho společenství. Jsou to elementálové  útvary, které se časem rozplynou. Před tím ale člověka zbrzdí, často na dlouho uhnou ve vývoji. Nepomohou, nikdy nic doopravdy neosvětlí. Neobsahují lásku, pokoru a moralitu, spíše vidiny úspěchů.

 

 

            Pamatuju si, jak jsem zpočátku připisoval (a „viděl“) vysoké stupně u těch, kteří byli až po uši pouze ve „vysokém“ žvanění a v sebelásce. Obvykle mají planoucí oči, agitační suverenitu a v každé druhé větě lásku, srdce, intuici, mír…, je to obdoba posedlé erotické smyslnosti, ale jen na vyšší téma. I největší podraz zahalí do pláště pomoci či lásky.

 

 

            Argument "srdce" je  mnohdy jen zástěrkou za mentální lenivost, dezorientaci v hodnotách, etickou bezradnost a neujasněnost. Ona „srdíčková“ (pouze citová či pocitová) mentální mlhavost a rozpatlanost se zaostří jedině jasným úsudkem. Bezpečnost citu může být dána jen bezpečností životní logiky, rozvahy a moudrosti. Na to nepotřebujeme žádná exotická cvičení ani jasnovid, jen svou mentální poctivost, bdělost, lásku a dobrotu. Připomeňme si slova Christiana Morgensterna: "Kdo se chce do toho, s čím se lze dnes v oblasti spirituálně-božského světa setkat, jen cituplně ponořit a ne do něj vniknout s plným poznáním, podobá se analfabetovi, který celý život spí se slabikářem pod hlavou." Cit musí pramenit z moudře propracovaného a projasněného nitra, musí být podněcován jen tím, co je hodno božího pohledu, musí být eticky i esteticky vědomě podložený. Pak má velikou sílu a obrozující schopnost. Jinak je pouhou smíšeninou elementálů nevědomosti, sympatií, antipatií, pudovosti, samolibosti, falešných cetek, i těch „duchovních“.

 

            Někdy mlhavý pojem lásky nebo citu slouží řadě z nás k bezděčnému zamaskování nějaké sympatie nebo antipatie nebo lenosti věc myšlenkově dotáhnout k poznání pravdy o ní. Mnozí to používají skoro jako zaklínadlo, a o čem řeknou, že udělali "z citu" či "z intuice", to bývá spíš jen výmluva mentální lenivosti. Navykli si spoléhat, že proti "citu" se nedá nic namítat. Cit je někdy zneužíván jako zaštiťovadlo na kde co, protože s ním nelze logicky polemizovat, i když je nesprávný.

 

            Nezautomatizovalo se i v nás cosi nedůstojného vůči zvířecí říši? Nemíjíme se vnitřně s těmito tvory - buďto jejich zábavným polidšťováním nebo naopak v pohrdání jimi a zacházením s nimi jako se svým majetkem? Umíme se dobrat ke správnému spolubytí s nimi na téhle planetě? Neuniká nám vůči nim cosi? Nejsme samozvaní krotitelé, majitelé nebo predátoři, dokážeme respektovat jejich přirozenost? Dokážeme najít správné postoje a vyciťovat vůči nim úctu založenou na „přátelství“ či bratrství tvorstva?

 

            Když už se chceme modlit za někoho nesnažícího se z naší blízkosti, tak raději jen prostřednictvím prosby k jeho Andělu strážci, aby to od nás sám přebral a případně mu pomohl, a ne modlitbu do druhého ládovat proto, že mi jeho rysy vadí nebo že něco vím lépe a nesnesu vědomí, že on k tomu ještě nedospěl. Pak chybí neosobní láska.

 

            Dozvídáme-li se o místech zázraků, uzdravení a zásahů  jen se sžíravou touhou taky se zde honem nějak přiživit ke svému prospěchu, nebereme věc za správný konec. Nejprve musíme mít sami zalíbení v čistotě, touhu stát se sluncem lásky a prohřívat jí své okolí, a tím se pak staneme pro duchovní světy "viditelnějšími". Místa v nás, která zbyla prázdná po rozpuštění negací, po odpuštění nepřátelům a podobně jsou polem, kam se síly požehnání mohou umístit.

 

            Jak se dnes často přistupuje k řešení našich potíží či nabývání výhod? Titulky reklam  se hemží výrazy jako Zatočte s obezitou, Vyzrajte na celulitidu, Přelstěte zimní únavu, Vyhrajte boj s horečkou, Nakopněte nudu, Pokořte hory..., S námi srazíte konkurenci na kolena, Užijte si své krásy, Žijte na plný plyn...  Vše musí sloužit našemu osobnímu  prospěchu. Ochablá jazyková inteligence nabádá například - Dejte si smoothie a fast food pro lepší facelift, ať máte drajv a uděláte si selfie. - Dobře, je to jejich svět, nemusíme se s ním ztotožňovat. Ale porozhlédněme se i po postojích k věcem či bytostem duchovním. Je dnes v módě pořádat rychlokurzy na styk s anděly, řešení našich záležitostí pomocí andělů, zbohatnutí pomocí andělů, meditace na zhubnutí apod. Je to obdoba dávných cílů černé magie, kdy se vyšší síly jistými praktikami měly zapřahat do nižších cílů lidí. A kde je pokora a láska?

 

            Kolik přání ke svátkům někdo pojme jako snůšku zrýmovaných frází a klišé, zahleděných do vlastních nadneseně patetických citů, teatrálních kýčů, přeslazených obrázků či vyumělkované oslavnosti vyšších hodnot. Často to na mne dělá právě dojem absence lásky, jen kochání se ve vlastních kulisách, utvořených uměle z vyčtených pravd. Někdy je z nadneseně vytvořených přání zřejmá i nezodpovědnost ke kráse i k hodnotám, ke kterým se pisatel navenek hlásí. Pravda i její prožitek je ale prostý a nepotřebuje se teatrálně předvádět a oslavovat.

 

            Je-li přístup a nálada k duchovní snaze bez lásky a je jen setrvačně podbarven naší všední chtivostí, pak i po řadě kurzů, přednášek, cvičení atd. se sice jaksi týčíme k nebi, ale jako suchý smrk s opadaným jehličím, tedy jako pahýl. Mívám často takováhle období. Pak se musím vzchopit. Uvědomit si to, vyžaduje hlubší sebepoznání. Náš celkový životní pocit či nálada (například uspokojení, mentální upovídanost, rutinní spěch, že všecko „musí lítat“, předstírání lásky v manželství, v partnerství nebo v práci, uchvátané stavy, tíha…) nás provázejí, vzlínají bez dostatečné sebekontroly a sebepoznání nitrem (přesněji: necháváme je provázet a vzlínat) i do chvil duchovní práce, podbarvují ji, a tím si ji znehodnocujeme.

 

 

            Bez sociální vcítivosti, laskavosti, radostnosti, smyslu pro krásu i pro humor je všechna naše duchovní práce, modlitby, meditace, studium  jen imitací, neplnohodnotnou nápodobou duchovní práce.

 

 

            Není-li vysílání lásky podepřeno skálou duchovního poznání, charakteru a moudrosti, jsou to jen prchavé myšlenkové nicotnosti, které se hned rozpadnou a nikam nezasáhnou. Skutečná láska nejsou citové atrapy ani rozkochané sebezahledění do vlastního citu.

 

            V některých kruzích je rozumem s jakousi povýšenou mystickou lhostejností opovrhováno, ale tím se vylévá s vaničkou i dítě: jistě že onen zmaterializovaný přízemní rozum je omezený a bludný. Když ale není rozum poctivě a pracovitě projasněn, když je veden egoismem a ne láskou, pak z něho plyne zas jen stejně zmaterializovaný a bludný cit.

 

 

            Jsme místo lásky jen zahleděni do vlastního citu lásky, místo zbožnosti jen do vlastní pózy zbožnosti, místo účelného výběru informací z touhy po pravdě, jen do své vzdělanosti? Pak přijdou okolnosti, kde naše láska selže, kde se projevíme sobecky, kde uvidíme, jak jsou naše znalosti jen na povrchu a k nepoužití. A opět - jen láska nás z toho vyvede.

 

 

            Bez smyslu pro lásku se člověk stává jen loutkou  svých nálad. Šelmy, které se domníval zahnat, si v jeho nitru jen libě zdřímly.

 

 

            Netečné postoje, odmítající všechny myšlenky a ideje, které nám objasňují nadsmyslový svět, vedou  k nedostatku pochopení pro dary lásky a krásy, které duše potřebuje od pomocných hierarchií.

 

 

BEZ LÁSKY:

Libujeme si v tom, jaký máme z věcí pocit, ale neprožíváme je, jaké bezprostředně jsou. Zaléháváme balónky, abychom je mohli vlastnit. Realitu jen otrocky zanášíme do map a souřadnic. Škatulky si děláme nejen pro pojmy či vysvětlení jevů, ale i pro (po)city. Pak už jen, podle situace, otevíráme šuplíky-elementály s navyklými reakcemi.

- Místo čisté radosti často míváme jen bujarost či bezuzdnou citovou rozdováděnost (poznáme ji někdy i podle výraziva ve stylu - to je super, no paráda, ok, to nemá chybu, „je to o…“ něčem…).

- Místo prožitku – hltavost.

- Místo vzpomínek – sladkobolnou nostalgii.

- Místo soucitu - rozplizlý sentiment.

- Místo pokorného těšení a očekávání - netrpělivost a chtivost.

- Místo ryzí dobroty – pochválení sebe, jak činíme dobro (Pane Bože, vidíš mne? Líbím se ti, že?).

- Jsme-li (po)chváleni, pak místo odevzdání věcí „nahoru“, že skrze nás mohlo něco dobrého vzejít, se zalykáme pýchu (i čistou radostí se ovšem lze nevinně zalykat a tetelit – tam je ale obsažena i pokorná vděčnost).

- Místo vroucného poděkování za dar (boží či lidský) – hlučný jásot. V „lepším“ případě – konvenční póza křiknutí na Boha, že děkujeme.

- Místo vděčnosti za boží pomoc, pokud se nám něco podaří – vlezlé draní se Pánu před oči, aby viděl, jak jsme dobří a jak se mu máme líbit, protože brzy po něm budeme jistě něco chtít.

- Místo pokory – přihrblost a splasklost.

- Místo pokání – sebezatracení.

- Místo sebepovzbuzení – nadouvání se na svou víru.

- Místo vřelého vztahu ke světu a zhodnocování sebe kvůli světu – chtivost osobního pokroku a duchovní kariéry.

- Místo samostatného zrání a občasného radostného společenství – spirituální turistika, zběsilé ježdění po kurzech, setkáních s vůdci a svůdci atd., tedy duchovno redukované jen na společenské vyžití.

- Místo tichého prožitku radosti z přírody a posvátných míst – chtivé drancování posvátna pod záminkou „čerpání energie“…

- Místo meditace – vychtěné nezřetelné fantazírování na téma, jak by asi měla meditace vypadat.

- Místo autenticity a duchovní práce na sobě – její imitace, zevní maska, modelování svého vnějšího chování podle toho, jak jsme se dočetli, že má „duchovní člověk“ vypadat.

- V hezkém prožitku (duchovním, vztahovém, přírodním…) si někdy vytvoříme elementála hnízdečka, kde se pokusíme napevno a natrvalo usadit. To s námi ale dříve či později spadne, dokud se ona kvalita nestane trvalou součástí pohybu našich myšlenek.

Ale nechme již tepání, byla to jen pomůcka a každý si můžeme uvědomit, zda po něčem takovém nesklouzáváme, tedy si vybrat, co se nás týká, a poznávat takto samostatně dále.

 

 

            Beznaděj a pocit strachu jsou jen vyplaveným egoismem - osvobodivý je vzmach důvěry v Boží Milost a tím i v sebe.