To jsem netušil, když jsem pravidelně týdně jezdíval kolem ostudně oprýskaného čimelického kostela, že ho - jak jsem se až nyní dočetl - nechal tak krásně opravit pan kníže.
A propos – malá odbočka, když jsme u Čimelic: řešili jsme kolem roku 1995 na okrese neřešitelné: kolem všech obcí na trase D4 z Prahy na jih (Dobříš, Mníšek, Příbram, Milín, Zalužany, Mirotice…) byly postupně postaveny obchvaty, rychlejší silnice, aby se obcemi nemuselo pomalu a neekologicky projíždět. Jen u Čimelic ne. Jezdí se skrz ně. Proč? Na jedné straně od silnice - kousek od Čimelice je kolmo ke směru dopravy překrásná chráněná kaštanová alej, a přes ni silnici nelze narovnat. To je správné. A na opačné straně od hlavní silnice – mokřady a spousty zátočin řeky i železnice, tedy by to vyžádalo jen samé viadukty, nadjezdy či objížďky, a to by bylo ekologicky, ekonomicky, krajinářsky i časově nepřijatelné. A tak auta včetně kamionů (těch je celá čtvrtina) jezdí pomaloučku skrz Čimelice. Prý se plánuje velkorysé narovnání silnice, už je tam rozkopáno. Tedy – uvidíme. Ale taky – v jejich hospodě na náměstí s názvem Na Knížecí (asi nazvána podle Schwarzenbergů) je dobré se na jídlo či pivo zastavit, je vynikající. Pražáci, jezdící na chalupy na jih, to znají. To obchvatem zanikne.
A osobně – po dokončení VŠE jsem měl na čimelické filmové škole vyjednáno, že tam budu vyučovat. Dojíždění z Mirotic by mi nevadilo. Ale jim vadilo, že nehodlám vstoupit do KSČ. Odmítl jsem to ovšem slušně (škoda), zatímco jedna má tehdejší známá prohlásila, když si ji zavolali kvůli přihlášce na stranický výbor: Než vstoupit do strany, to radši vstoupím do hovna. Pak ovšem zařídili, aby byla vyhozena, měla to pak těžké. S tím ale počítala. Někdy je charakterová hygiena to nejdůležitější a nejkrásnější a nejúlevnější.
Malá čimelická perlička z konce totality, která šla tehdy od úst k ústům: Když na tamějším hřbitově řečnil o jakési zemřelé soudružce tamější stranický funkcionář národního výboru, na závěr projevu – na místo Budiž vám země lehká, se přeřekl a řekl A buďte hodně zdravá.
A ještě jedna perlička: Jel jsem kolem roku 1975 svou socialistickou vymožeností – trabantem (jako první poměrně levné „auto“ se to hodilo) kolem Čimelic, a zrovna byly na přejezdu závory dole. Zastavil jsem a koukám – z druhé strany stojí před závorama černá sovětská Čajka a z ní právě vychází kdosi povědomý, jo, dokonce Štrougal. Mířil si to přes silnici, patrně vypustit v příkopu svůj močový měchýř. Jenže já právě přijel z druhé strany. Vrhnul na mého trabanta znechucený opovržlivý pohled, změnil směr chůze a na chvilku zmizel za svým bourákem. Vedle mne sedící partnerka poznamenala, že jsem se ho měl zeptat, zda by si ta auta nevyměnil.
Poté jsme minuli transparent, natažený – jak bývalo tehdy zvykem - nahoře přes celou silnici, s nápisem: Jižní Čechy - pevná hráz boje proti imperialismu. Vida, to jsem netušil, jak hrdý mám být Jihočech.
A zas moje klukovina – když jsme se pak se Štrougalem auty míjeli, vypláznul jsem na něho důkladně jazyk, tak, aby to viděl. Dětinské? Jistě. Ale v době nesvobody to byla momentální symbolická psychická hygiena. Měl kdysi projev s názvem “Neustále sílí proud iniciativy pracujících“ - tedy jsem mu tu iniciativu ad hoc předvedl.
(O jeho avantýrách s Helenou Vondráčkovou a následném divokém zásahu „štrougalky“ - podle sdělení tehdejších údajných očitých svědků z Příchovic - jsem tu už kdysi psal. Tak jako o tehdejších návštěvách „štrougalky“ ve VDI Otava Písek, kde si prý vybírala nejkrásnější výrobky užitého umění, s plným autem odjela a nikdy nezaplatila. Museli to odepsat do kolonky zmetky. No vlastně – kdo tu byl zmetek?
2024 ©