Že nám do toho nic není? Ale je. Vystupuje resp. je brán jako reprezentant české kultury.
Bohužel je nadále aktuální 13 let starý článek na těchto stránkách.
V mailu s předmětem UMĚLEC A CHARAKTER jsem psal tehdejšímu kamarádovi:
Ano, mohu objektivně uznat, že i mizera udělá v umění cosi dobrého (a to je u mne pokrok, protože jsem vždy vycházel spíš z Březinova: „Umělec kráčí k dokonalosti svého díla dokonalostí svého života“ - roku 1900 to napsal Františku Bílkovi). Proto jsem se zdráhal přijmout, že i bezcharakterní člověk může tvořit nějaké umění. Jenže, a to si ponechávám, mne jeho dílo pak nezajímá. Asi bych uznal, že něco od Nohavici je muzikantsky dobré, ale když jsem četl ta jeho vyjádření pro StB o Krylovi, jak to přetiskly předbabišovské LN počátkem 90. let, prohrál u mne a nebudu ho poslouchat. Mám ovšem tu výhodu, že nejsem kritik a nepíšu o něm. Jinak bych se musel přinutit k objektivitě, že třeba jeho zapojení symfonického orchestru je působivé (je to ovšem nynější oblíbený PR trend řady pop zpěváků). Jistě, třeba u Hajnýho mi to trvalo spoustu let, než jsem byl schopen rozpustit všechny své osobní libosti, sympatie a omyly (pomohla mi k tomu Táňa Fischerová, která se za to do mne drasticky obula). Je to pro mne látka k poznávání svých hloupých závislostí.
Myslím, a to není odsudek, že když se někdo dostal do situace, že byl na něj nátlak, aby podepsal (třeba antichartu), tak mu ta situace nejspíš přišla karmicky, nejspíš jako zkouška, když kdysi selhal v něčem podobném. Asociace: v r. 77 jsem pracoval na žhavě stranickém úřadu a rudý zbabělý šéf vyžadoval po každém z nás deseti, abysme se jasně a jednoznačně vyjádřili k Chartě. Byl jsem šíleně vyjukaný, bylo to velmi dobré zaměstnání, ale možná bych byl řekl, že když jsem ji nečet, tak se nemohu vyjádřit (akorát že v noci před tím jsem Prohlášení Charty 77 opisoval s 10 kopiemi k rozdávání). To byla ovšem pro ně zcela špatná až provokativní odpověď, protože, jak říkali, Rudé právo přeci nebude dávat prostor ztroskotancům a zaprodancům Ameriky atd., a napsalo o tom už dost, abysme si vytvořili sami „uvědomělý“ názor. Jen jsem se modlil, a když na mne měla přijít řada, tak se tak zakecali, že se to nestihlo a nedokončilo. Třikrát v životě na mne byl nátlak, abych vlez do KSČ. Naposledy jsem se v pražském zaměstnání, taky dobře placeném, od jednoho straníka dozvěděl, že za mnou přijdou s přihláškou do strany, že se tak už na stranickým výboru dohodli. To bylo v r. 82 a tehdy odmítnout tohle, znamenalo jako být vyloučený, tedy i určitě konec slušných zaměstnání a šikana až do konce života (nevěděli jsme že to rupne). Tak jsem je předešel a okamžitě jsem dal výpověď, ač jsem nevěděl, co budu dělat, no a dopadlo to úžasně, že jsme se odstěhovali do Písku a zaměstnání jsem tu měl obdobné, ale bez stranického nátlaku. - To já jen tak, že si myslím, že rovnost se "vyplácí", a to i u těch, jako Dana Němcová aj., co šli za to do kotelen atd. Tomu jsem se sice chtěl vyhnout, ale kdyby po mně chtěli souhlasný vyjádření k jejich politice - dodnes nevím, ale možná bych ho dal. - Jasně, jinej člověk to může mít jinak. Ano, kdyby mi vyhrožovali třeba poškozením rodiny, možná bych podepsal a nějak to pak švejkoval, abych nikomu neublížil. Tam by byla hranice.
Taky pamatuju, že v jednom dotazníku, který jsme museli vyplnit, byl bod - Jak se díváte na vstup armád Varšavské smlouvy na naše území v roce 1968? - A opět: napsat jasně co si myslím by zmanenalo vyhazov a šikanu. Takový hrdina jsem opět nebyl. Tedy jsem to vymyslel šalamounsky a napsal jsem: "Z hlediska cílů, které sledují strany a vlády socialistických zemí, byl tento krok nevyhnutelný." Tedy jsem to obešel a místo svého mínění jsem napsal to oficiální, a oni to zbaštili.
Ale k tématu: Jde o to, jestli přisluhovači komoušů to po Listopadu uměli čestně přiznat, nebo reagovali tak arogantně, jako Nohavica v písničce Já to pamatuju. Když vidím, že některý ten kolaborant atd. si ale už něco odtrpěl, že se sám stáhnul (jako třeba kdysi Jim Čert), pak bych mu asi taky podal pomocnou ruku, i s naznačením, že vím, kdo je, ale že... atd.
Je tu otázka komplexního náhledu na člověka. Tedy zda rozlišovat (oddělovat) špatné chování člověka a jeho dobré dílo či projev. Konkrétněji: je-li někdo děvkař, alkoholík či třeba i zabil-li by někoho, kdo mu ubližoval, v momentálním návalu vzteku. Je to jistě odsouzeníhodné, ale jsou to jen hříchy astrální. Ale když někdo byl takovým donášečem apod., že ničil lidské osudy takto vědomě, to je už z éterického těla a z vědomého já. Takový možná zabíjí morálku i ve svých ctitelích. Nebo jinak: kdybys Ty byl třeba sukničkář, ožrala, psychopat a nevím co dalšího (ha, už Tě slyším jak se hájíš, že to všechno skoro seš), nevadilo by mi to v přijímání Tvých cenných poznatků, pojednání atd. Kdybys ale byl kdysi bolševickej kolaborant a estébáckej práskač, tedy z bdělého rozhodnutí já, nemohl bys být mým kamarádem ani teď. Neměl bych k Tobě důvěru na úrovni já, protože to je nejpodstatnější. - Ale to nepíšu jako objektivní a zaručeně správný postoj či tvrzení, jen jak to se mnou je subjektivně.
K.
A podobný mail z té doby:
Nohavicova kombinace chlapáctví a lyriky je, myslím, jen na povrchu jeho osobnosti, nepramení z hlubin, není výsledkem jeho niterného životního obsahu (na rozdíl třeba od Hutky či Kryla, kteří byli ve svém podání průzrační až do hloubi, byli jednolití). Jeho hlas mi připadá v podkladu neomalený, neproduševnělý, jen navenek přecházející někdy do citlivosti. Cítím za tím jen nápodobu citu, strefení se do obecného očekávání (když je někdo hnán slávou a živí se tím, může nabýt i dovednosti ve strefování se do obecného /ne/vkusu). Jeho písničky mi připadají bezděčně rafinované, aby se líbily, ne z nitra dělané. Hudební kritici mu ovšem nemají odborně co vytknout.
Tedy: připadá mi sice talentovaný, ale jen zevně vykalkulovaný, aby chytil za srdce, ale nepodepřeně svou opravdovostí (na rozdíl od Hutky, Kryla, Ulrycha…).
Bez ohledu na sdělnost jeho některých písniček nemohu jeho hlas přijmout, duše mne při něm bolí falší a neomaleností – a tak to bylo i před tím, než jsem se dozvěděl o jeho kolaboraci, není to tím tedy u mne prvotně ovlivněné. Jeho duše, obličej i hlas mi připadá mezi lidskými hodnotami jako slon v porcelánu, dává najevo jen atrapu hodnot. Jistě, takto je to u řady umělců řady oborů, ale když už se s něčím takovým setkám, pak mám potřebu mu takto “přijít na kloub“. Někdy to cítím hned, jen to hned nedokážu rozanalyzovat. Pomáhá mi v tomto rozpoznávání ten vnitřní základ, získaný z vážné hudby. Jindy mi takové rozpoznání trvá nějaký čas, třeba i roky. (O tom jsem toho spoustu napsal jinde.)
Z jeho chlapáckého obličeje a vystupování mám tísnivý pocit hrubé neomalené sexuality, která je u jeho vystupování silně ve hře a dodává mu podprahové přitažlivosti u řady žen. A opět, porovnám–li s útlým Hutkou či malým podsaditým Krylem – oni toto neměli, ale byli tím kvalitnější sami ze sebe, ze svých charakterů. Ti jsou pro mne skrz naskrz pravdiví.
Ke spolupráci s StB: jo, je sice pravda, že každý uděláme „chybičku“, ale vědomá dlouhodobá spolupráce, zrada na kamarádech (informace estébákům o Krylovi, se kterým se naoko kamarádil) není jen „skvrnka“. Když dejme tomu žena po letité šikaně a ponižování ze strany manžela, po něm v momentálním vzteku praští pánví a aniž to měla v úmyslu, on se sesype mrtvý, jde za to do vězení, možná doživotně. Je to ale jen malá chyba v porovnání s dlouhodobou vědomou zradou určitých hodnot a lidí. Hutka a jiní raději trpěli, riskovali, než by se takto pokřivili. Toto od Nohavici není jednorázové pochybení, ale výraz nekvality člověka. A i to, jak se k tomu ani teď nepostavil rovně. Je tedy stejný jako tehdy. - Jenže: i kdyby medaili Putinovi nyní vrátil, nebyl by to už jen kalkul kvůli popularitě?
.oOo.
Polské město Katovice vypovědělo smlouvu o pronájmu sálu, kde se měl v dubnu konat koncert českého písničkáře Jaromíra Nohavici. Mluvčí městské kulturní instituce řekl, že si lze jen těžko představit, že by hudebník známý svým dobrým vztahem k ruskému prezidentovi Vladimirovi Putinovi v době ruské invaze na Ukrajinu v Katovicích vystupoval.
2024 ©