Událo se na jaře loňského roku. Popsal jsem to tehdy takhle. Přítel režisér Petr Tomaides mne umluvil, že jsem byl jeho dceři za kmotra (vida, už moje čtvrté kmotrovství). Je to na Spořilově krásný moderní kostel z roku 1934, světlý, přívětivý. Nad oltářem je mohutný rovnoramenný kříž +. Bylo krásné, jak jsme se s Aničkou (je jí pár týdnů) seznámili. Velmi dlouho jsme se dívali do očí, jako by se na tu chvíli setkaly naše duše. Asi ne jako by, setkaly se. I Petr s paní se tomu divili, protože holčička je agilní a v šátku maminky na hrudi se furt zmítá či něco brouká. Najednou se znehybněla, tak jsme se takhle seznámili. Jako by to byl pohled celé její duše. Při křtu samotném (křtil sympatický františkánský mnich), kdy jsme jí dělali křížky na čelo atd., cosi silně proudilo, slavnostně, osudově až svatě. Hlavně při slovech, že věřím v Krista jako Spasitele. Až tak, že i rodiče, ač "neduchovní" si toho ovanutí všimli a promluvili o tom dřív než já. Nikdy jsem v kostele nic takového nezažil. Žádnou přípravu od nich kněz nechtěl, stačilo opravdově potvrdit, že uznávají Krista jako Spasitele. Nemyslím že by to bylo jen knězem či elementálem prostředí (ač obojí sympatické), ale hlavně duší Aničky samotné, která si to přitáhla. Ba i jim prominul, že nejsou sezdáni, což je prý podmínka křtu.
Cestou zpátky jsme šli kolem vilky, kde bydlel Fráňa Drtikol, nemá tam ani skromnou cedulku.
Její tatínek mi na Vánoce z Mariánských lázní napsal:
Vane tu svěži Mariánský vitr.
A jakoby nesl silu kterou potřebuju k novým krokům...
které ale ještě neznám...
ani nevím kam povedou
Ale jakoby dnes neco dovolovalo je cítit...
2024 ©