Babiččiny pětatřicátiny; O koních, psech a jejich duších

Ale nepohoršujte se, nejde o zpustlé mravy předčasného mateřství, ale o kobylku Šulku. Třicet pět let u koně prý odpovídá přibližně lidské stovce. Její majitelé ji nechávají v klidu a péči dožít jako člena rodiny. Ne jako, ona jím skutečně je. Od ranního vyvedení na pastvu až po dobré slovo a poplácání na dobrou noc. I seno dostává v zimě to nejměkčí, s ohledem na stav chrupu. Kolik lidských, lhostejně opomíjených babiček by jí závidělo. Z jejích očí máte dojem vážnosti, vděčnosti i jakési nevyzpytatelné tajemnosti její duše. Fráňa Drtikol říkal, že hledí-li do očí koně, vidí v nich sebe.

            A kdo je její lidská rodina? Paní Eva, skvělá fyzioterapeutka, a její čtyři děti. Přebývají v typické jihočeské vesničce u Bavorova. Chovají kdekterá chovná zvířata, jako za časů, na které mnozí rádi vzpomínáme či si je alespoň představujeme, zejména když procházíme náručím měkké a zaoblené jihočeské krajiny, když čteme  Stehlíkovu Zemi zamyšlenou nebo se díváme na staré české filmy. Přání dětí paní Evy, když jim bylo deset či dvanáct let, třeba k Vánocům, by mnohé rodiče, jejichž ratolesti směle požadují poslední výtvory elektroniky, překvapilo. Například nejmladší Jára by chtěl třeba kohoutka speciálního plemene, které si vybral, jiné dítě králíka do chovu. Žijí bez přepychu, ale i bez závisti, bez podléhání ošidným lákadlům reklam a bez bolení pobledlé hlavy po nočním brouzdání internetem. Kdysi by se řeklo, že žijí "v bázni Boží".  Peněz není nazbyt, ale nic postatného tu nechybí. Je tu i velký poklad: vzájemná soudržnost a respekt.

            Skromné lidi může v životě čekat mnoho příjemných překvapení. Nároční jsou celý život nespokojení a ledacos je zlomí - míní paní Eva. Nečekají od světa lumpárny, a lumpárny se jim nedějí. Za vše děkuje Eva Bohu, vše bere z jeho rukou. Je to tak, jak to říká "náš pan kníže", jak se dosud v kraji říká Karlu Schwarzenbergovi: "Důvěřiví trpí několikrát v životě. Nedůvěřiví trpí celý život."

            Tyto postoje se odrážejí i v péči o zvířata. Ta zde určitě nestrádají. Je to běžné? Spíše výjimečné. Zdá se, že v tomto rodinném společenství nestrádá nikdo.

            Tento text, psaný před několika lety, zde měl původně končit. Podle dalších zpráv však došlo ke dvěma událostem, které patří od nepaměti k sobě. Úmrtí a zrození. Šulka se jednoho rána již neprobudila. Snad se teď vesele prohání ve stádu věčně zelenými pastvinami a napájí v potocích koňského nebe. Byla jednou ze vzácných výjimek, které neprošly hrůzami jatek. Každé zvíře vytuší, že jde na porážku, na popravu. A každá násilná smrt je krutá, nejen pro člověka. Zvíře o tom nemůže nikomu  povědět, ani sepsat petici, jít demonstrovat, žalovat pro vraždu nebo sepsat ochranný zákon. Krátce před odchodem Šulky se její dceři Auře narodil hřebeček Ezt, zbarvený věrně jako jeho babička. Možná se i on dožije přirozené smrti, i když už u jiných majitelů.

            To mi připomnělo jednu záhadnou událost, se kterou si dodnes nevím rady. Je to možné? Není to možné? Před asi třiceti lety si jedna moje známá, zdravotní sestra z Bulovky a milovnice koní, paní Milada, oblíbila závodního koně svého kamaráda. A  protože kůň měl úraz,  chodila ho denně kurýrovat. Když ho pak převezli na léčení, možná jen na dožití do stájí v Karlových Varech, jezdila za ním každý týden i tam. Inu, někdo dojíždí daleko za svým milovaným člověkem, jiný - a to je vzácnější - za svým milovaným koněm. Jen od ní se nechal ošetřit, dát injekci. Krátce po jeho úmrtí měla sen, kde viděla štěňata chrtů a jedno z nich se jí v onom snu jevilo zcela zřetelně jako její bývalý koňský přítel. Dokonce si vtiskla do paměti jeho poznávací znamení - bílou lysinku, takovou, jakou měl "její" kůň. Okolnosti ji brzy přivedly ke skutečné situaci, kdy se sen vyplnil a mohla si vybrat z pěti štěňat. Vida, tak jako ve snu. Pak už ji snad ani nepřekvapilo, že tam bylo jedno s bílou lysinou.

            To ještě není všechno. O jejím snu ani o výběru štěněte jsem zprvu nic nevěděl. Přesto když při mé pozdější návštěvě u nich nečekaně vběhl, spíše vecválal z chodby do pokoje veliký mladý pes, moje první vyslovená reakce byla: "No né, tenhle pes vypadá jako kůň." Byl leskle hnědý, vznešený, hluboké oči, důstojné pohyby... Teprve pak jsem se dozvěděl o onom snu a výběru štěněte.  Sám nevím, je-li taková identita možná. Podle Goetha i jiných mají zvířata své skupinové (druhové) duše. Ty mají své plně vědomé Já, žijící pouze ve vysokých duchovních úrovních, odkud řídí jednotně svůj druh, třeba tahy ptáků, říji, páření žab aj. Pozemská zvířata tvoří početné fyzické tělo, spíše jednotlivé buňky skupinové duše každého druhu. Zvířata tedy mají základní zvyky a vlastnosti podle jejich společné skupinové duše. Proto nejsou individualizovaná tak, jako člověk. Já člověka je v každém z nás, Já zvířat je pouze v jejich skupinové duši.  Určitý zárodek individuality mají jen ta jednotlivá zvířata, která se trochu oddělila od ostatních téhož druhu svým stykem s člověkem, tedy zejména psi, koně či delfíni. Pak láskou či výcvikem člověka začínají nabývat kousíčku své individuality. S tím odcházejí po smrti do společné skupinové duše, kterou tímto přínosem zpestřují, prosvětlují, nepatrně pozvedají na vyšší úroveň vědomí. Ale k našemu příběhu: že by individuální prvek v onom koni volil schůdnější cestu k setkání se s milovaným člověkem tím, že se zrodil v psím těle, aby mohl být své milující ochranitelce nablízku? Může láska mezi člověkem a zvířetem dokázat i toto? Neumím odpovědět.

            Odvěkým soužitím některého národa s určitým druhem zvířete může dojít k vzácnému , byť neuvědomovanému  průniku až do blízkosti jeho skupinové duše. Vezměme Mongoly, odedávna žijící s koňmi. Když si zpěvačka Jana Náplavová adoptovala mongolskou dívku, vzala ji poprvé ke koním. Dívka ve svých jedenácti letech jediným švihem naskočila na neosedlaného koně neuvěřitelně rutinním a ladným způsobem. Kůň nejen že se neplašil, ale jak se k němu přitiskla, snad ji poslouchal přímo telepaticky.

            A  jak si utvoříme pojem o zvířecí skupinové duši? Slouží k tomu příklad, uvedený R. Steinerem. Představme si oponu, ve které je prostřiženo deset otvorů. Člověk zpoza opony, kterého nevidíme,  jimi může prostrčit prsty. Tento člověk pro nás představuje příklad skupinové duše,  přebývající v astrálním světě. Jeho prsty připomínají jednotlivá zvířata patřící k témuž druhu. Člověk dovede svými prsty libovolně pohybovat.  Můžeme tyto prsty pozorovat,  ale netušíme, že mají jeden společný základ. Jeví se nám jako oddělení a naprosto samostatní jedinci. Nemůžeme tušit, že se ve skutečnosti jedná o prsty jiného člověka skrytého za oponou, jenž jimi záměrně a s jistou inteligencí pohybuje. Jestliže dojde k poranění některého z prstů, pocítí tuto nepříjemnou skutečnost nejen prst samotný, ale především člověk na opačné straně opony. Dojde-li k  bolesti či poranění zvířete, zvíře trpí, nicméně ne tolik jako jeho skupinová duše. Prst nemá individuální vědomí, pohybuje se podle přání svého pána. Tak i zvíře v něčem jedná na pokyn své skupinové duše.

            Všichni známe pojmy jako zvířecí instinkt či slepý instinkt. Tak vágní a neurčité věci jako ,slepé' instinkty neexistují. Na tom, jak skupinová duše vede svoje svěřence, není pranic slepého. Je to projev Moudrosti s velkým M. Dávní jasnovidci, zběhlí v komunikaci s neviditelnými světy, dokázali s těmito skupinovými dušemi navázat spojení a často shledali, že jsou inteligentnější než většina lidských bytostí. Vyvolávalo to v nich obdiv nad tím, jakými schopnostmi oplývá skupinová duše při své komunikaci s jednotlivými zvířaty - svým hmotným tělem.

            Je to právě skupinová duše, kdo na podzim shromažďuje hejna ptáků a pobádá je k odletu na jih - ani příliš brzy, ani pozdě. To ona určuje směr jejich jarního návratu a přikazuje jim letět ve vhodné výšce, která se u každého druhu liší. Skupinová duše bobrů je učí stavět si hráze napříč vodnímu toku pod přesně stanoveným úhlem. Bere v úvahu rychlost vodního proudu i všechny další podstatné okolnosti, dočista jako vodní inženýr, čímž dokazuje, že se více než vyrovná kterémukoliv z řemeslníků či technicky vzdělaných lidí. Je to moudrost skupinové duše, co nutí včely ke stavbě šestihranných, geometricky tak nádherných buněk; co nutí hlemýždě budovat svůj domek do přesné, úžasné spirály podle pravidla „zlatého řezu“; co nutí mořského měkkýše zdobit své lastury perleťovým leskem. Moudrost na každém kroku! Tak nesmírná, tak ohromující, že naplňuje každého pozorovatele obdivem a posvátnou úctou.                                                                                            

            A ještě malý dovětek: ti, kdo píší o skupinových duších zvířat, vysvětlují i zákony přírody: jednotlivé skupinové duše spolu v dávných dobách tvoření světa uzavřely dohody, že ten či onen druh bude sloužit druhému za potravu. Je tedy zabíjení v přírodě v souladu s řádem světa. Pouze člověk narušuje tento řád svými zákeřnými zbraněmi, kdy zabíjí i pro zábavu či ze sportu. Pravidla čestného boje zaměňuje za zákeřné masakrování. Snad bude moci člověk jednou v daleké budoucnosti tento obrovský dluh říši zvířat nějak odčinit a splatit, možná péčí o jejich vývoj na vyšší stupínek bytí.