“Boj” s chybami? Spíš jako vyndavání pecek ze švestek.

Kdo chce začít nový život, nechť se dá do obdělávání kusu půdy, který dosud ležel

ladem… To jediné, co trvale prohřeje a posvětí tvůj poměr k bližnímu, je láska. To

jediné, co trvale prohřeje a posvětí tvůj poměr k sobě samému, je práce. - Otto

František Babler

K našim chybám a nedobrým vlastnostem nemusíme mít pocit provinilý, opovržlivý, zahanbený, nemusíme se za ně stydět ve smyslu emocí evropské náboženské tradice. Stačí se na ně nezaujatě podívat, uvědomit si je jako něco nadbytečného, co nepotřebujeme, a zbavovat se jich asi jako když setřeseme z klína drobečky, nebo jako když trpělivě a systematicky vyndaváme pecky ze švestek. A stále znovu a znovu bez lamentování nad sebou, že nám to nejde.Jeden stařičký antroposof řekl, že první generace stoupenců Steinera mu naslouchala, objevovala jeho velikost, zaznamenávala jeho dílo. Další generace ho samostatně studovala. Naše nynější generace má o antroposofii svědčit svým životem a aplikovat ji samostatně na vše, co nás v současném světě potkává. (Pro ujasnění jen stručně: bytost Steinera, známá z řady inkarnací, byla vždy úzce, velmi úzce spjata s bytostí Marie, která inspiruje a ochraňuje, dle našich možností, řadu těch, kteří se k ní s láskou přimykají). Jde tedy o to, abychom pravdy, získávané poznáváním duchovní vědy a požehnané mariánstvím, kotvili v co největší šíři do nejrůznějších oblastí našeho současného života – bez dogmat a strnulosti, tedy způsobem přiměřeným dnešnímu lidstvu. A osobně: Ne vždy se mi to daří, nejvíc problémů mám se svým odkládáním věcí, včetně úklidu. Jak moc mi pomohlo to, co bylo boží Matkou sděleno dětem v Mezihoří:

„Bůh čeká na naše skutky, aby s námi spolupracoval, aby nám pomohl. Proto modlit se a nekonat znamená bránit v uskutečnění toho, o co prosíme. Nejhorší je dlouho čekat na uskutečnění svých rozhodnutí. Je zapotřebí jednat hned a ne odkládat, a nenechávat nic na pozdější dobu. Čím víc člověk odkládá svoji modlitbu, svoji práci, závazek, který ho očekává, tím více v sobě vytváří pocit prázdnoty a bezmocnosti, pak začíná sebelítost a deprese. Je třeba začít od jednoho malého milimetru... Víra bez skutků nemá cenu, taková víra je mrtvá.“

Nezdá se, že by nynější vývoj světa spěl k tomu úžasnému míru a sbratření, jak některé naivní duchovní kruhy tvrdí (chtějí si na tom možná přičítat zásluhy a začleňovat se do té úžasné vzcházející všeobecné duchovnosti). Pro některé vizionáře a guru už už začíná onen domnělý zlatý věk všeobecného míru. Děje se zatím ale často opak: války, katastrofy atd. pokračují, ale s rostoucím zlem roste i dobro a tak se budou tvořit, spíše už tvoří ta nečetná duchovní společenství, která budou mít i větší duchovní ochranu. Neznamená to, že by se zčistajasna celé lidstvo produchovnilo. (A opět - nejsou to ta společenství, co se opájejí sama sebou a svým mesiášstvím, ale spíš ta tichá, neinzerující se, nezařazující se striktně nikam...)

Nositelem zla už nebudou jednotné masové ideologie, diktované státní mocí (nacismus, maoismus, rasismus, komunismus...), ale zlo přechází do individuí. Je to trochu vidět i dnes tady: Už nemáme komunismus, bídu, izolaci, udávání, politické vězně, fronty na všechno atd., ale nejsme šťastnější, spíš naopak sobečtější - zlo nabývá ve svobodných poměrech individuálních a  nových forem. Přesto či právě proto dal lidem Rudolf Steiner modlitby za mír, za lidstvo, za zemřelé, za všechno tvorstvo. Pak i nabudeme jiného postoje ke světu: né ten zlý a ošklivý, oproti nám lepším a nevinným, nýbrž jsme jeho součástí, podílníky na zlu i dobru. Co vše jsme za všechny své inkarnace pustili do světa? Nemusíme se tedy divit, když nás pronásleduje "neštěstí", "smůla", "osud", "špatný partner", "špatné děti", "hrozní kolegové" atd. Někdy to ale mohou být i žákovské zkoušky, sílení pro budoucí doby.
I proto je nutné se snažit udržovat si vůči světu resp. okolí své niterné zázemí, uvědomovat se jako součást božího světa a Jeho ochrany, vědět že jsme trvale božími dětmi a nikam Mu nemůžeme natrvalo utéct, tedy se netrápit svými hříchy a neobviňovat se, jen na ně vidět... A vědět, že božími dětmi jsou i druzí, byť by byli jakkoliv "špatní".

Dobro se poznává a zoceluje jen protivenstvím, tedy poznáváním a rozpouštěním zla. I ty pokušitelské, odbojné, tzv. abnormální bytosti, které tu více tu méně vládnou ve světě i v nás, nejsou ve skutečnosti doopravdy zlé (krom černé magie, která usiluje o zlo vědomě, záměrně, s využitím duchovních zákonitostí), ale mají své poslání a jednou budou vysvobozeny ze svého údělu. Udělat to musíme my. Děláme to pro ně už teď: Když v sobě cokoliv zčistíme, napravíme, odpustíme druhému, promyslíme a pochopíme omyl, nenasloucháme pomluvám, nevedeme plytké řeči atd., pak jsme malou částečku těchto bytostí osvobodili. I proto se jich nemusíme bát, ani pohrdat jimi, mít je za odporné nepřátele atd. (platí to i v politice). Pak pracujeme pro svět, či chcete-li - duchovně pracujeme, ať jsme v jakýchkoliv podmínkách a okolnostech. Nitro si nosíme pořád s sebou. I lásku v něm si můžeme nosit neustále, pokud jsme k ní bdělí, pokud se jí nepyšníme nebo pokud láskou nenazýváme jen rozplizlý kýčovitý cit.
Pohoršuji se emočně nad něčím zlem? To zas jen moje ego křičí. A přitom halasím možná nadšeně, že odmítám ego (zloděj křičí: chyťte zloděje). Či lépe - né "moje ego", ale já sám, dobrovolně ztotožněný se svým egem. Je to jen krusta, mylná podoba mého Já. Původ egoismu v kosmu: Kristus a Lucifer byli kdysi na počátku věků bratři. Lucifer byl Světlonošem, nositelem duchovního Světla. Ale pak si boží síly přivlastnil, z nositele se označil za původce. Tím se odtrhl od Boha, chtěl být sám jako Bůh, i takto uctíván, zhlédl se sám v sobě. To byl onen pád do hmoty, vypovězení z nebes. Bylo to však nutné, abychom sami poznali a volili dobro a vytvářeli ho.

Kapitola z připravované knihy o Mariánství a Slovanství.