DOPLNĚNO 28. 1.: DALŠÍ PELE MELE Z OSOBNÍCH MAILŮ

Napsal Karel Funk (») 19. 1., přečteno: 149×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

 V duchovní vědě se připomíná, že člověk je trochu pod vlivem či inspirací elementálů toho, kdo první proslavil křestní jméno, tedy většinou světce či hrdiny, což bývá často totéž. Jistě že to neplatí vždy, ale měl by to být i cíl člověka se ke "svému" světci vztahovat, mít ho v jeho hlavním aspektu jako vzor či tradici vlastností (Maria, Josef, Petr, Pavel, Václav, Ludmila, Anna, Marta, Tereza, Alžběta, Jan, Martin, Karel, Vít, Jiří, Michal, Ondřej, František...). Ne všechna jména mají ale nějakého světce, zvláště ne ta přejatá (Šarlota, Alan, Boris, Aneta, Žaneta, Zina, Karina..). Napadlo mě taky: apoštol Jan byl Miláček Páně, mladý, jistě oddaný Pravdě a naplněný ideály. Stal se takovým archetypem. A známí další Janové?: Autor Janova evangelia ze 2. stol.,  Hus, Jana z Arku, Nepomucký, Palach, Zajíc, Patočka…

 

.oOo.

 

Epizodka: Tohle je král, který dostal nějakou mou knížku, nevím už jakou.
Moje známá, fotografka Hana Rysová, co mi opatřila fotkama knížku "Umíme si udělat domov?- Feng šuej po česku" byla tehdy, když tu studoval, v Praze jeho bytnou, tak si pak psali a ona mu ji poslala. Tak se vytahuju, že krom do ústřední vatikánské knihovny u papaže jsem proniknul až ke královi
Kambodže.

Pak se odehrál přibližně tento dialog: Když ho zvolili, volal jí (v našem časovém pásmu ve dvě v noci) "Právě mne zvolili králem". Odpověděla "Zas chlastáš. Až vystřízlivíš, tak zavolej." a praštila mu s tím. On prý volal znovu: "Noné, fakt mě zvolili králem." Tak zpozorněla a říká: "Kam ti mám poslat blahopřání, řekni mi adresu." Hrdě odpovděl: "No přece - KRÁL, KAMBODŽA".
 
https://eurozpravy.cz/magazin/245326-kam-se-podeli-potomci-ceskych-kralu-
jeden-zije-v-rakousku-druhy-vladne-kambodzi/
(https://eurozpravy.cz/magazin/245326-kam-se-podeli-potomci-ceskych-kralu-jeden-zije-v-rakousku-druhy-vladne-kambodzi/)

 

.oOo.

 

 státnické jazykové hračičkaření:

- Tenhle dům má místo dvou vchodů jeden. Ale ten druhý BARÁK OBA MÁ.

- Tí HA VELiká, komunistická, z nás spadla.

- Mám vzít klukům lusk nebo vyloupané fazole? BER LUSK ONI si je vyloupají.

- Vezme si s sebou foťáky do hor? Ano, bez KAMER ON nejde.

- Kolik je toho medu? Ten MED DVĚ DĚVčata unesou.

- Ten rozjařený mladíček je MAKRO Nebo mikrobiotik?

- Půjdeš točit do zoo? Ne, tam do kaMER KLOVÁ kdejaký pštros.

 - Konec čestné viZE. MANdát má zas mravní krize. Škoda Karla, kníže!

- Z těch nakradených miliard i BABY Š ilhaly.

- Nelze morálně vymřít po MEČI. ARmáda slušných lidí se mu vzepřela.

- Krásný pro slovenský národ bosk, KISS KAmaráda křesťanů.

- Vlítla mu do OKA MŮRA jedna hloupá japonská.

- Tu prolhanou ruskou žumPU TI Nakecali naši komunisti.

- Ta TRUMPeta je nějak falešně naladěná.

 

.oOo.

 

Na přednášce místních odborníků se říkalo: Jistě pamatujete, jak byly kdysi tv  a noviny plné piety k cikánskému táboru v Letech a kritizováno, že je tam teď vepřín. Ostuda i po EU. Všichni byli náramní humanisti. Jenže podle map a plánků, když to na této přednášce položili vedle sebe, tak vepřín byl skoro úplně mimo toto území, styčná plocha byla jen cípek toho tábora, asi tak 5 % rozlohy. Tedy to byl planý, ale mediálně vděčný humbuk, a co s tím měl VH tehdy starostí a mezinárodních "humanitních" útoků a obvinění.

 

.oOo.

 

Pan dr. Zdeněk Váňa byl úžasný člověk – mezinárodně známý slovanský archeolog, badatel a antroposof, měl jsem to štěstí ho poznat. Malou perličku: Když mu v r. 94 volal Milan Friedl, chtěl se ho na něco zeptat. Zvedla to hospodyně pana Váni a řekla  mu: Pan Váňa právě umírá, ale počkejte, zkusím se ho ještě zeptat. Pan Váňa zodpověděl dotaz a za 20 minut odešel.

 

.oOo.

 

Od kamarádky: Manželka toho člověka pod námi zemřela předevčírem. Nevím, co bych mu napsala do kondolence, všechno se mi zdá nanicovatý a zbytečný. Důležitější bylo, že jsem teď za ním došla, když byl na zahradě, řekla mu, že byl jedním ze tří lidí, kteří mi nabídli v mé nejtěžší životní situaci jakoukoli pomoc a že jsem si toho hluboce vážila a jsem na dohled a dozvonění, kdyby teď on něco potřeboval ode mě. Taky se mi podařilo mu říct, že jestli je v něm teď tak velká bolest, ať ji tedy co nejrychleji vypláče, ale že jistě ví, že pláče nad sebou a jí to už nepomůže, spíš naopak. Ať jí přeje všechno hezký a posílá co nejvíc lásky a jestli on si to nemyslí, tak já že ano, že vím, že smrtí nic nekončí. On přitakal a řekl mi, ten hrubozrnný sedlák a lesák, že on si to myslí taky, že se stejně jednou znovu sejdou. Došla jsem až k jeho vrátkům a celou dobu ho nechala mluvit a mluvit. Bylo to podle mého pro něj potřebné. Lidé kolikrát jen projdou, maximálně podají ruku na "upřímnou soustrast" a v člověku se všechno jen vaří a dusí, .... nevypovídají ze sebe ten náraz a nečekanou prázdnotu, když přišel o někoho, s kým žil celý život a bylo to u nich hezký. Vyprávěl mi, jak si přála zemřít doma, ale nikomu nic neřekla, jen podepsala reverz v nemocnici a svedla to na to, že chce být na svátky s rodinou. Pak manželovi sepsala všechny rodinné svátky a narozeniny, protože to on si nikdy nepamatoval, naučila ho používat myčku a pračku, celý Nový rok byla ještě s rodinou, dcera se o ni hezky starala a pak dvě hodiny po půlnoci zemřela. Snad cítil i mou radost, když jsem mu říkala, jak je krásné, že mohla být až do konce mezi svými, že to se poštěstí málokomu. Že vím, že ho to teď všechno bolí, ale že taky vím, že brzy na tyhle dny bude vzpomínat s úlevou jak pěkně a uspořádaně proběhly a přijde i klid do jeho srdce při vědomí, že se jeho paní dlouho netrápila v bolestech. Snad pochopil, když jsem mu říkala, ať hlavně myslí v lásce víc na ni, než na sebe. Tož to všechno bylo asi řečeno na místě, ale co napsat do kondolence? Je vůbec potřeba? Nezdá se mi.

 

.oOo.

 

Mail k potvrzení mé účasti na jedné neformální skupince přátel d. vědy a humoru: Jo, přijdem všichni: beru s sebou i své služebnictvo, tedy tělo astrální, éterické, ba i fyzického panáka. Je někdy těžké uhlídat tuhle chásku, aby držela pohromadě. I tak nám stačí jedna židle, nějak se stěsnáme. Kdybych měl manas, budhi a atmana, pak by bylo u Vás ovšem nabito, ale to hned tak nebude.

.oOo.

 

Z mailů: Každému z nás přicházejí krizové situace, kdy musíme vydat svědectví o tom, jak poctivě či naopak netečně jsme dosud žili. Je nám nastaveno zrcadlo (nemysli si, kolikrát jsem se do hloubi styděl a ještě mnohokrát budu), kde sami sobě, a někdy i okolí, ukazujem, co jsme jen ošolíchali „jako“.

A situace, kdy se nám něco podařilo, nevypadají někdy ani jako zkoušky, protože tím procházíme dobře.

Co se týká naší kamarádky, u ní to teď může být příprava k většímu předělu. Vyjevuje se, co vše znala jen teoreticky nebo vůči druhému, ale ne do pravdivé hloubky a praxe u sebe. Roli tu hraje i pohnutka k osobnímu vývoji, k cestě za pravdou. Měla by být úplně zbavena sobeckého chtění po osobním pokroku kvůli sobě nebo kvůli tomu, co tomu řekne okolí a zda se může někomu vyrovnat. Nebývá to někdy snadné, ale měla by si to aspoň občas hlídat. Sobecké hledání pravdy, byť by trvalo celý život, nás k ní nepřivede. Pravda je hodnotou sama o sobě, tak jako dobro a láska. Jen z lásky k pravdě, z čisté touhy po ní, i v běžných denních drobnostech, může nastoupit další duchovní cestu.

 

.oOo.

 

K tomu jak XY píše, že jí vadí televize, kterou má rodina skoro pořád puštěnou, a i když televize náhodou nejde, tak stejně nic nedělá, se mi vrátila vzpomínka: Kdysi jsem u jednoho milého štěněte pozoroval, že chce být vždy jinde, než kde právě je. Na všechny zavřené dveře v bytě škrábalo a úpěnlivě u nich kňučelo (i když za nimi nikdo nebyl). Když jsem všechny dveře otevřel, lehlo si netečně a spalo. Občas si připadám taky tak.

 

.oOo.

 

Lze si představit stav: k nějakému lékařskému vyšetření se musíme úplně vyprázdnit. Jak je to úžasný pocit. Zbytky toho, co má z těla vyjít, napomůže vyprázdnit voda nebo projímadlo, a poté, co z člověka už jde jen čistá voda, rozhostí se niterná úleva, ticho vnitřností, jejich plné očistění, které mohu vnímat až posvátně. Pak ale třeba nastoupí zas zvyková mlsnost, může přijít skoro absťák na navyklou příjemnou krmi. A mám tedy dvě možnosti: vzácný klid a hojení útrob, nebo pokřik mé neukojené astrality. A to je úkol pro naši volní složku, naše vědomé Já, abychom se sebou něco (u)dělali. Jistě že rozjedenost se hlásí o své, a může být i úspěch, když ji jen omezujeme. A chvílemi zas propadneme, ale aspoň že na to už s trochou odstupu vidíme, začínáme si to víc uvědomovat… aspoň to.

A když nám okolí vyhoví v době, kdy máme hladovět, a dává nám vše, o co si říkáme, tak to není v té době pomoc a dobrota. Láska musí být vedena (ověřována) moudrostí, jinak může být slepá.

 

.oOo.

 

Člověk bez lásky a ideálu, i když se zajímá o duchovno, pořád shání něco ještě lepšího a účinnějšího, ale připadá mi to u takového jak luštění křížovky – beze smyslu. Nic z toho. Doluští, něco mu vyjde, a jde na druhou. Nevzchází z toho jas, skutečná úleva. Je to jako když si pes odnáší kosti jednu za druhou a někde si je se zaujetím znovu a znovu hryže, i když na nich už nic není. Nebo čte laciné duchovně se tvářící zbytečnosti, pak mi připadá taky jako pes, který ale rozcupovává mastný papír, vonící po něčem libém.

Jeho živlem je výroba a řešení problémů furt v jediné úrovni, hladině, které ale neumí zatím zapojovat do evolučního postupu. Je tím sám vláčen. Kdysi jsem byl takto ze sebe už unavený. Pak je nějaký karambol pro člověka požehnáním.

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.