DOPLNĚNO; JITRA MINULOSTI A JITRA BUDOUCNOSTI - dvě imaginace vývoje lidstva; Meditační text o minulosti a budoucnosti lidstva.

Napsal Karel Funk (») 9. 1., přečteno: 187×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

 

První imaginace: Od půlnoci k jitru

 

Hluboká noc světového vězení duší. V propasti zemského života, plné dusivého mentálního smogu, zaznívá nenávistný pokřik současně se vzdechy, lkaním a zoufáním otroků, přikutých ke skále sobectví a tělesnosti. Do stenů a vzdechů se mísí řinčení okovů. V podzemní sluji panuje ledový chlad. Vichřice sráží znovu a znovu ty, kteří šplhají nahoru, majíce na zádech rance s drahými cetkami a na nohou řetězy otroků hmoty. Krvácejí z tisícerých zranění o hroty tvrdých skal.

Světová půlnoc. Rej bytostí. Některé jako krtci pobíhají v čilé aktivitě temnými podzemními labyrinty, oči odvyklé slunci. Horečně se pachtí a snášejí majetek vypadaných peříček a uvadlých trav do hnízd. Vedle klubko v noci se peroucích kocourů. Jiné bytosti tančí v sebeobdivu před zrcadlem, nasazujíce si nejrůznější masky světového karnevalu. Další jako pávi či tetřevi sebevědomě roztahují své vějíře v ptačím tanci a sebeopojením jsou hluší a slepí. Nevidí, že jejich vějíře jsou potřísněné močůvkou nebo již skoro vypadané. To vše jen v umělém, náhražkovitém osvětlení, nahrazujícím slunce. Bytosti luciferského světa v divém křepčení uchvacují lidské tanečníky, splývajíce s nimi ve velkém smyslném víru bakchanálií. Lidské duše neslyší výstrahy,  pekelné tance astrální pudovosti se jim zdají být nejvyšším blahem. S libostí vdechují sirnaté výpary pekelných mocností. Osudy se zauzlovaly. Nebe ještě nemá jediné hvězdy. Obloha je temná jako pohřební příkrov, ozařovaná jedině výbuchy vášní.

Ve tmách, kde hluboká noc nepoznání Boha kryje mysterium pádu a zla, se po dobách strádání, bolesti a marných výkřiků začíná u některých jedinců dít cosi tajemného, nebývalého, úlevného. Jejich duše, přikutá ke skále svým sestupem do hmoty, začíná procitat. Temný záhal jejího zraku se trhá. První tápavý nádech. Do nářku Florestanů se jemně přihlašuje tušení blízkosti andělů-Leonor. Duší se lehce dotýká úzký paprsek Milosti. Oči, dříve zalité tu slzami bolestí, sebelítosti či vzteku, tu dokrvava vyplakané pod nárazy a tíhou Kalvárie, spatřují zprvu vždy jen na okamžik první záblesky čehosi vyššího, úlevného a osvobodivého, co jim napovídá více o boží lásce a vůli, kterou zatouží poznávat a následovat. Duše, které již překonaly nejtěžší zkoušku materialismu, za sebou ještě vlekou řetězy, kterými byly dříve ukovány k hlubině propastí. Za odpadnutí od Božích zákonů a jejich přestupování platí tím, že jejich opětné poznávání přináší zraňování o skály materiálního cítění, po nichž stékají kapky krve z jejího vlastního srdce.

Půlnoc pro některé minula. Jitřní hvězda probleskuje krajinou duše. Ta se učí pozorovat i ostatní bytosti. Paprsek soucitu, milosrdenství a oběti pro druhé roztíná hlubokou temnotu, do která byla uvržena. Vyčerpaná duše procitá z vysilujících snů a přijímá zvěst svého vykoupení. V těchto dobách se v očích, zprahlých bolem, vybavuje z temnot duchovní podstata lidské duše. Ještě dlouho, předlouho se však připomíná mrazivá atmosféra, povstalá ze sil pýchy a sobectví, vichřice  smyslových vášní a vzdorů proti osudu. Občas se vše znovu zastře. Čím hustší síť přání si kolem sebe duše utkala, čím hustší síť kalných chaotických siločar a substancí jí svazuje nohy; tím více trpělivosti, odvahy, pokání a víry bude muset vynakládat. Duše, která se odpoutala z nejtemnějších míst, padá v pláči na zem, prosáklou ještě hříchy. Cítí dosud led a chlad dolních úrovní, okovy zištnosti a lakomství, nevíry a popírání Boha, pláč osudových labyrintů. Dosud k ní zaznívá sténání raněných a zmírajících duší vzpoury. Překonávání zla se stává budující silou dobra. Duše musí cítit hlubokou soustrast s druhými, učit se s nimi žít, vciťovat se do nich a zapomenout na vlastní bolest i blaho. Po dlouhém úsilí, po překonání stovek překážek, kdy slezla ostré balvany s krvácejícím tělem a v rozedraném šatě, který byl nyní již úplně bílý, dosáhla cíle. Její ruce byly zbaveny okovů, neboť spadly za písně lásky. Divošská hudba sem jen slabě doléhá a na nebi vychází první nesmělá hvězda lásky. Duše se touží v poctivé modlitbě i v činu povznést k ideálům čistého lidství. Pak samočinně zlomí svá pouta a vstoupí do světa svobody a světla. Sbor vězňů, vystoupivších z podzemních kobek, poprvé společně zpívá – Jen zde je možné dýchat. Duše se rozpínají do dálek svítání lásky, aby jim po malicherném zmítání a šlehání biči osudu zasvitla první ranní hvězda budoucího vzepětí k hvězdnému nebi. Rozbřeskává se.

To vše není proces náročný na výjimečné znalosti ani mimořádné schopnosti, ale jen na odvahu, dobrou vůli a lásku. Jen víra v boží pomoc a nesobecká prosba za pomoc druhým otevírá dveře vězení. Dosud láska v lidstvu trpěla, tupena, šlapána a vláčena nečistými ústy a srdci a zaměňována za vášeň nebo profanována falešným „duchovnem“.

Pouze nezlomná touha po poznání a následování nejvyšší Pravdy je spolehlivým kompasem. Pravda mluví hlasem svědomí. Je „Slovem božím“ v člověku, tak jako láska je vnitřním ohněm duchovního srdce a moudrost vnitřním světlem lidského ducha. Pravda je základní silou bytí. Lidské bytí nemůže být natrvalo šťastné bez tohoto základu. I když bývá zahalena tisíci závoji iluzí, přece po jejich odložení a spálení nalezneme na dně bytí Pravdu. Současně se ji učíme aplikovat na nejrůznější situace životního terénu. Dnes již nelze žít jen v jeskyni, ašramu ani mnišské kobce. K vyšším pravdám musíme přistupovat s posvátnou úctou, zároveň ale musíme s vřelým zájmem sledovat vše, co nás obklopuje. Nutnost postupného uzavírání se zlu neznamená uzavírání se zájmu o svět, spíše naopak. Poctivým a svědomitým přemýšlením o zlu, jeho příčinách a účincích, bez sebepovyšování a sebepřikrášlování, se připravujeme k budoucím obdobím vývoje lidstva. Dříve než může člověk slyšet hlas pravdy, musí vědomě přemáhat síly lži a iluze o vlastních kvalitách a roztrhávat klamné závoje, obestírající jeho vlastní podstatu. Stržení masky vlastní osobnosti, nahlédnutí do všech koutů duše není snadné ani pohodlné a proto na tom nejvíce hledajících nadlouho ztroskotává.

 

Druhá imaginace: budoucí lidstvo si vybavuje cestu, kterou ušlo.

Ruce, které buď hrozily osudu a nebesům v divokých kletbách, nebo lomily v bolu hrůzné sudby, klesly klidně k bokům, když požáry vášní pohasly zemdlením a poznáním. Opadly děsy nočních můr. Zbortily se liché sugesce temných nocí, plných vichřic a vývratů. Ještě mnohokrát vznítil blesk pravdy úděsné požáry nečistých příbytků. Mnohokrát musel vypálit stopy vin, rozehřát srdce, která neláskou vystydla v led. Mnohokrát ještě připravoval zkoušky ohně, až se jeho rudé plameny změnily v stříbrozlatý očistný oheň. Mnohokráte se ještě vznítily plameny vášní, než vyhasly pod očistnými dešti zkoušek vody.

Bezpočtukrát se musely ruce dokrvava rozedřít vytrháváním bodláčí i kořenů všeho plevele v zahradě duše. Bezpočtukrát se ještě musely vztáhnout v touze, pokoře a lásce k nebesům, než se usmál příslib nového zlatého dne.

Pak se ruce, pokleslé k bokům, konečně rozpjaly nahoru k přijímání serafínských paprsků lásky a před sebe k žehnání světu.

A oči? Tisíckrát se ještě potemnily pýchou a pohrdáním, tisíckrát hledaly klamné stíny domnělých pravd, než strhané k smrti a pohaslé pod ranami bičem skropily rumiště požárů očistnými slzami, jež svlažily a posvětily roucho duše. Ta se tisícekrát dokrvava rděla studem, než vplynula do očistných pramenů věčných řek a oceánů.

Nyní se duše mysticky chvěje v předtuše. To již slepé oči, prohlédlé pokorou a láskou, nabyly výrazu, zazářily do zraků druhých a zračily takovou hloubku studánek, kolik studem vyplakaly slzí. Zjasněným zrakem občas nahlédly do nebeských prostorů. Nastalo procitání.

Božský orel spustil ze svých perutí spásný jas svatého Grálu do propastí hmoty, která jím byla posvěcena a prozářena.

Zocelený duch se naučil snášet nemoc, žár, chlad i protivenství světa. Stal se vládcem své individuality. Okovy pukly a roztříštily se. Ozývá se temný praskot jako v bortícím se vraku. Poslední kulisy krovů a zdí klamné stavby sobectví se skácely...

...Je ticho. Je ticho. Bytost velebně stoupá k nebeské pevnině velechrámu. Orel božského vzletu ji pohupuje na svých křídlech, zatímco štíři se kroutí dole v prachu. V srdci vykvetly lilie nové, vědomé a zasloužené nevinnosti a růže čistého činu.

Minulost zapadla. Ustaly marné otázky chaotického rozumářství. Mlčení nebes pominulo. Nyní se z nich řinou nové proudy v hymnických eposech. Duše odložila šat pyšného purpuru a hermelínu vládců a boháčů, špinavé cáry lidské spodiny, rafinovaně průsvitný pološat pudových svodů. Odívá se duhovými barvami planetárních a zodiakálních spekter.

Vůně nedozírných lánů lilií a růží je pokrmem nových těl a duší. Vše, k čemu duše dříve lnula v prachu, již uvadá, bledne a mizí jako nach po východu slunce. Uchvacuje ji nová svoboda a rodí se do rána nového žití. Co bylo dřív srdcem, stává se zlatým lvem, a bývalé plíce, dýchající nyní nadpozemsky azurový vzduch, se mohutným vznešeným vzmachem stávají orlem, který mává andělskými křídly. Duši pohladila červánková, éterná dlaň otecko-mateřské lásky nových epoch. Stíny odletěly. Usmál se zlatý den nového lidstva. Země již nebude kolébkou stínů, kdy člověk byl jen matným stínem svého pravzoru. Mystický dech božího života duši prostupuje, aby mohla v Duchu svatém myslit podle zákona božské moudrosti, v Kristu cítit a prohřívat svou vůli láskou a v božském Otci žít skutky posvěcení člověka i země a tvořit silami Slova k vykoupení ostatních bytostí.

Plnou silou již tryská harmonie božského Já, které vykvetlo jako nebeský květ nevinné lidské rostliny země, ozařované sluneční láskou Kristovou. Lidská srdce jakožto součásti centrálního srdce Kristova rozezvučují svou pulzací srdce zvonků svých duší, naplněných Pannou-Sofií.

Ne každá bytost však nabyla takovéto plné hodnoty. U bran velechrámu duchovní Filadelfie, ze kterého se linou chorály nejvyšších orakulí, bude stát Panna-Sofia a u jejích nohou jí každý složí svoji odhalenou duši. Rozestoupí-li se stěny chrámu, smí duše vstoupit, aby se stala jedním z mnoha opěrných sloupů, jednou z mnoha oltářních svící nebo jedním z rozličných obrazů nezměrného chrámu Filadelfie, chrámu tvůrčího činu lásky, svatosti, dobra, krásy, nekonečné tvorby.

Touha je splněna. Duše se stala buňkou božího Těla, žije vědomě v lůně kosmických dálek božího stvoření, je napojena na mystický kruh božského života. Cítí, že věrně milovala pravý cíl boží hry a že pro něj trpěla, než si ho zasloužila. Vidí v sobě uskutečněn zázrak proměny, neboť kamenný hrad sfingy sobectví byl zbořen a rozpuštěn. Je stavěn nový hrad, vynořuje se i nová planeta, kde přebývá tvůrčí Slovo světa a sálá dech lásky a sbratření. Lidská bytost se stane vyšším článkem nekonečného řetězu pomocných rukou, který se od věků pne mezi nižšími a vyššími patry stvoření. Vyšší kůry plní svůj úkol probouzení a povznášení nižších. Lidská duše se stane bílou mystickou orlicí smělého vzletu a z výší, ku kterým se vzepne, bude sršet boží tvůrčí Slovo, které zní echem nebeské klenby jako od oltáře. Štíří a hadí pudy zaniknou a místo nich tryskají po niti nebeské sušumny kosmem démantové výšlehy tvořivé síly znějícího Loga.

Lidská nitra zní šalmajemi sférické harmonie, u někoho perlí cinkotem jako rolničky, vytvořené z hvězdných květů, u jiného zvučí a burácí jako mohutné zvony života, a všechna srdce v kosmických prostorách bratrsky bijí, duní, zpívají, jásají a hřmí silami Loga svou ódu na radost. V náruč spějí miliony…

 

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.