DOPLNĚNO; KRADENÍ A CITACE MELODIÍ V POP MUSIC I KLASICE (Štaidl, Vangelis, Procol Harum, Haydn...); VLIV NĚKTERÝCH ŽÁNRŮ NA DUŠI; MYSTIČKA TEREZIE Z KONNERSREUTU

Napsal Karel Funk (») 1. 11. 2019, přečteno: 180×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

Protože jsem trochu hudební špión a hudební detektiv a vážnou hudbu poslouchám systematicky od osmi let, baví mne odjakživa rozpoznávat, když nějaký skladatel použije cizí melodii. Stává se to ale častěji v pop music, někdy bezděčně, jindy „děčně“. Občas to nějaký kritik na skladatele „píchne“, ale nevím že by toto někdo zpracoval trochu důkladněji, tedy jsem se o tuto studii ze zábavy pokusil. Jistě by mi to dobře doplnila i skvělá muzikoložka paní Wanda Dobrovská, se kterou jsme byli před lety v hezkém kontaktu, ale takto to, myslím, stačí až až. Chcete příklady?

- Dávný hit Ladislava Štaidla zpívaný Pavlínou Filipovskou Kam letí ten čáp měl melodii, totožnou s Norweigian Wood od Beatles.

- Pamatujete na - Když jsem šel tuhle k ránu, potkal jsem bílou vránu - s Josefem Zímou? Autor hudby má být H. Nakanuta. Jak mne upozornila paní M. G., je to téma z Klavírního koncertu č. 5 Es dur od Beethovena.

- V dávném anglickém bestselleru skupiny Procol Harum s mohutnými varhanami A Whiter Shade of Pale si varhaník ukradl Fibichův Poem.

- Světový hit z roku 1964 tehdy patnáctileté Italky Giglioly Cinquetti - Non Ho L'Eta – Jsem příliš mladá na lásku k tobě, má první čtyři noty převzaté z opery Marta od Friedricha von Flotow.

- Vangelisova melodie k filmu Dobytí ráje je, jak rozpoznal Štěpán Rak, středověká píseň La Folia de Espagna – List ze Španěl (použil ji mj. i Vivaldi). Jak monstrózně, agresivně a humpolácky tuto křehkou melodii Vangelis použil.

- Píseň Goldfinger z filmů o James Bondovi, v 60. letech téměř kultovní znělka Radia Luxembourg, je přibližně stejně stará jako stejná, ale romantičtěji pojatá melodie Henry Manciniho Moon River (u nás s Gottem K tvým břehům sklání měsíc tvář...), proslavená od Audrey Hepburn (Snídaně u Tiffanyho).

- Píseň z filmu Poslední růže od Casanovy od Václava Trojana, podaná působivě Felixem le Breux, je patrně italská lidovka.

- Hit s Karlem Gottem z konce 60. let Hej hej baby má okopírovanou melodii árie Alfreda z Verdiho Traviaty (jak tehdy poznamenal Jiří Černý, neměl to Karel Svoboda zapotřebí, protože byl schopen postavit dokonalé vlastní melodie, srovnatelné i s tehdy světově známým Burtem Bacharachem).

- Skupina The Rebels natočila roku 1968 skvělé pohádkové album Šípková Růženka, plné překrásných melodií. Jedna však obsahuje i několik not z Gershwinovy Rhapsody in Blue.

- K písni Jaromíra Mayera z Bratislavské lyry Dívčí pláč si skladatel Zdeněk Marat vypůjčil začátek ze světového hitu Rain and Tears od řeckých Aphrodite‘s Child.

- Prudký vzestup popularity dechovky Josefa Poncara zejména v 70. letech díky jejich zcela novým dechovkovým písním měl patrně smutné pozadí: šuškalo se, že podstatná část Poncarova díla byla celoživotní skladatelská tvorba jednoho hráče dechovky, po jehož smrti se u jeho vdovy zmocnil balíku těchto not právě Poncar a přivlastnil si autorství.

- Patrně po dlouhá desetiletí jediný hit sovětské pop music (dá-li se o něčem takovém hovořit, oni říkali „estrádní píseň“) byla píseň v dětském podání Pusť vsěgdá budět solnce, u nás donekonečna obehrávaná. Jako autor byl uváděn Arkadij Ostrovskij, byla to ovšem ukradená melodie z klasické hudby (Bizet).

- Trochu se až divím, že nikdo dosud neobjevil a nevyužil bohatství melodií několika staletí v evangelických zpěvnících. Byl jsem kdysi v prostředí, kde jsem jich vyslechnul stovky. Být nepoctivým skladatelem – to by se to kradlo a brakovalo. Stačilo by změnit tempo a tóninu a evangelíci by se jistě neozvali.

 

Ale i umělečtější žánr:

- Árie Non piu andrai z Mozartovy Figarovy svatby („Tak mu dnes přestal čas snů a zdání, ať se náš Narcisek jak chce brání…“) je melodie písně Andulko, Andulko, Anduličko. Možná zněla bezděčně ve skladatelově hlavě po jedné z návštěv Prahy.

- Slavné intermezzo z Mascagniho opery Sedlák kavalír (Cavalleria rusticana) je tatáž melodie, jakou má jakási náboženská píseň, používaná i jako znělka Radia Vatikán.

- Melodii Larga z Dvořákovy Novovětské symfonie - Deváté, nesenou anglickým rohem,  můžete zaslechnout i z kostela - na slova Veliký Bože náš, shlédni s výšin svých... (Zajímavé je, kolik skladatelů zkomponovalo devět symfonií: Beethoven, Schubert, Dvořák, Bruckner, Mahler...).

- Hlavní melodie Smetanovy Vltavy je použitá německá lidová píseň.

- Podobně i melodie Beethovenovy Ódy na radost.

- Taktéž Griegův Svatební den na Troldhaugenu.

Kdysi se to nijak přísně nebralo, v posledních třech příkladech se tím skladatelé netajili. Ani Čajkovskij se netajil, že italské lidové písně, které slýchal za svého pobytu v Itálii, použil při napsání Italského capriccia. Ve Slavnostní předehře 1812 cituje Marseillaisu. Zveřejnil, že šlo převážně o citace. Podobně je tomu ve Španělském capricciu Rimského-Korsakova nebo v předehře Alexandra Borodina Ve stepích střední Asie.

- U ukolébavky ze Smetanovy Hubičky - „Zkusím jinou: Letěla bělounká holubička...“ se dodnes neví, zda Smetena jen citoval starší píseň, nebo zda ji složil.

- Pohnutý je osud Haydnovy melodie, později známé jako Zachovej nám Hospodine, Gott erhalte. Použil ji i Smetana do své Triumfální symfonie E dur (později ji přejmenoval na Slavnostní). Poté, co se melodie coby hymna stala symbolem rakouského nacionalismu, přestal Smetana tuto svou symfonii dávat. Melodii zneužili později pro sebe i nacisti. Proto se u nás hrálo z celé symfonie dlouho jen Scherzo, třetí věta, která tuto melodii neobsahuje. Teprve relativně nedávno dostali naši dirigenti (tuším že Zdeněk Košler) odvahu, patrně kvůli již velkému časovému odstupu, nastudovat symfonii celou. Anebo pominul zákaz všemocného bolševického kulturtrégra Zdeňka Nejedlého. Je to melodie překrásná.

- Samozřejmě že tu je řada, spíš většina komponistů-melodiků se zcela samostatnou tvorbou operní a operetní, plnou původních melodií - od Mozarta, Belliniho, Verdiho, Mascagniho, Rossiniho, Pucciniho, přes „mistříčky“ (lehčí žánr), přes Suppé, Lortzinga, Aubera, Flotowa, Offenbacha, J. a R. Strausse aj. až po symfoniky jako Schubert (zejména jeho symfonie C dur Velká je přehlídkou melodií přímo nebeských) či Mahler. I písňové cykly posledně dvou jmenovaných jsou klenoty. I čeští klasici obohatili těmi nejcennějšími melodiemi, včetně písňových, světovou hudbu, zejména Dvořák.

 

Pokus o stanovisko a další příklady:

- Jasně nemorální je ukradení melodie v případě, že skladatel nebyl jinak sám schopen nic zaznamenáníhodného vytvořit. Platí to například pro sovětskou Pusť vsěgdá budět solnce či A White Shade Of Pale od Procol Harum. A patrně pro velkou část Poncarových dechovkových kusů.

- V případě písně Kam letí ten čáp od Ladislava Štaidla (podle jiných údajů od Jaromíra Klempíře) lze snad věřit, že se melodie Beatles našemu autorovi bezděčně „vloudila do ucha“. Jaromír Klempíř si poté dokonce zval domů skupinku přátel, kterým své poslední písničky přehrával, zda jim melodie něco nepřipomíná.

- Seriozní bylo také uvedení původního autora Marianem Vargou například v „jeho“ skladbě Hommage a Johann Sebastian Bach nebo v úryvku ze Šeherezády Rimského-Korsakova (druhá otázka je, co zbylo z původního cítění skladby, jak byla autorem zkomponována; spíše byla melodie využita k efektní virtuozní varhanní prezentaci muzikanta). Ale malý povzdech: Kolik varhanních mistrů virtuozů jsme měli, kteří nevolili cestu podobného oslovení davu. Takový Jaroslav Vodrážka (pokorný křesťan, mj. i osobní návštěvník Drtikola) říkal, že po usednutí za nástroj se jen soustředí do Ticha, poprosí, a pak už jdou improvizace „samy“. Pro svou neskrývanou víru byl u režimu v nemilosti. Jedna epizodka, se kterou se svěřil své žákyni na varhany Markétce Procházkové a ta ji sdělila kolem roku 1980 mně: Když jel s dalšími muzikanty vlakem jižně od našich hranic, najednou na něho „přišla“ nutnost ztišení. Omluvil se a vyhledal samotu. Dodatečně zjistil, že to nastalo, když projížděli kolem působiště Terezie z Konnersreutu a zachytil bezděčně její vliv (mystička, žijící pouze z eucharistie, bez jídla a tekutin – dlouho lékaři zeseměšňovaná a označovaná za podvodnici; přistoupila na dvoutýdenní nepřetržité pozorování. Když se vědci přesvědčili, o tomto výsledku ovšem publicitu nešířili).

- Naprostou skladatelskou originalitu výrazných melodií lze přiznat například britským kapelám 60. let (Beatles, Rolling Stones, Platters, Shadows, Hollies, Searchers, Troggs, Herman‘s Hermits, Animals, Them, Tremeloes, Move, Dave Dee..., Creedence Clearwater Revival, Small Faces, Yardbirds, raní Bee Gees, Marmelade, Cream s melodiemi vymýšlenými Ericem Claptonem přímo při hře, aj.). I „nebritským“, např. Ventures, Four Seasons, Chicago, Beach Boys, Byrds, Mamas and Papas, Four Tops, Supremes, Seekers, Les Sauterelles, Los Bravos, Lords, Skaldowie, Vallace Collection, později Abba). Sólistů, podávajících originální „věci“, by bylo ještě víc, raději nejmenuji. Malý subjektivní postřeh: všechny známé americké kapely působily radostněji, uvolněněji, laskavěji, zatímco leckteré britské byly ponořeny více samy do sebe.

- U nás zůstávali originální, v různých žánrech, ti nejznámější - počínaje Františkem Kmochem, Juliem Fučíkem, Oskarem Nedbalem, Jaroslavem Ježkem, Karlem Hašlerem, Jaroslavem Mottlem, Jaromírem Vejvodou či R. A. Dvorským přes Karla Mareše, Zdeňka Petra, Jiřího Šlitra, Dalibora Baslera, Jiřího Bažanta či Zdeňka Lišku až po Václava Zahradníka, Bohuslava Ondráčka, Karla Svobodu (až na zmiňovanou výjimku), Zdenku Lorencovou, Pavla Hammela, Mariána Vargu, Petra Jandu, Petra Nováka, Karla Kryla, Vladimíra Mertu, Karla Kahovce, Petra Ulrycha…

I tak lze ale konstatovat, že písně lehčího žánru, tedy pop music, dechovky, operety apod. trochu rozmazlují a zlenivují ucho, spíš srdce, které pak nemá dostatek trpělivosti, pokory, úcty, niterné cudnosti k poslechu mnohdy nezměřitelně hodnotnějších skladeb vážné hudby. Ty bývají většinou výsledkem mnohaletého niterného utrpení, bojů, zrání, modliteb, vzmachů tvůrce. Pak jsou schopni delších hudebních celků, pronikajících do hlubin vyšších světů i lidských niter, a tím mohou být posluchači životní inspirací a oporou, zatímco běžné písničky spíše jen zábavou, nezanechávající niternou oporu a zhodnocení duše.

Psychedelic music konce 60. let, skládaná pod vlivem LSD, naopak infikovala podvědomí tím, že evokovala atavistické staroměsíční prožitky (měl jsem s tím tehdy zkušenosti, při soustředěném poslechu to mohlo vést k depresím). Jakýsi německý antroposof naopak napsal, že za hudbou amerických velkokapel cítí vliv archanděla Michaela (rozumím mu, ač tento názor nesdílím). Oprávněně se nad tímto pohledem pozastavoval pan Zoubek. Perla Perpetua Voberová napsala erudovanou studii o vlivu a vzývání satanismu v tehdejší tvorbě některých skupin a jedinců, například skupiny Black Sabath aj. O chválu Ježíše se naopak svérázně a samozřejmě povrchně až podbízivě, ač bez abnormalit, pokoušela například Polka Katarzyna Gärtner ve svém LP ze 60. let – Msza beatowa – Pan przyjacielom moim. Bylo k sehnání i u nás, dalo se to poslouchat.

Vliv jednotlivých žánrů, někdy i skladatelů na duši by si žádal zevrubnějšího uvažování; tak snad někdy...

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.