Nalézám v sobě stále častěji dvě protichůdné a přece k sobě harmonické tendence, nálady: Ohlašuje se mi spousta inspirací k činnostem a k vyjádření různých obsahů, které jsem kdy promyslel či prožil či získal a vstřebal a kamsi uložil k trávení, takže nevím, co dřív - a zároveň se úlevně osvobodivě rozprostírám rozsáhlým nekonečným světem a časem v Mlčení, v Nicnechtění. Je to ustání aktivity, v důsledku inspirativní, ač není momentálně viditelně druhými pozorovatelné. Možná trochu jako u dění ve velkém, v kosmu: vysoké letní nebe, otevírající se s Duší Země kosmu. Co bude u mne více převažovat? Nevím. Co je mi do toho. Ale hlavně, že to bude vždy ve společenství s blízkými lidmi – ať hmotně nebo častěji jen v duchu, tedy ať v kontaktu psaném, povídacím nebo „jen“ niterném - s těmi, se kterými nedošlo k viditelnému kontaktu. Tedy s většinou čtenářů.
Příležitosti psaní či mluvení v tomto hmotném světě sice rád využívám, pokud se naskytne, za což jsem zprostředkovatelům vděčný. Ale kdyby nebyla, tak stejně bude každý z nás moci, měl-li co nabídnut, ale nebyla-li hmotná příležitost, v určitém stádiu po smrti rozvinout pro další vnímavé odtělené duše, souputníky - ze svých obsahů mnohem více, protože nebudeme závislí na hmotných překážkách komunikace nebo na čekání na potkání se. A ti, kteří chtěli naslouchat nebo číst, ale neměli možnost, ji pak dostanou. I já ale pak dostanu možnost třeba i dostat bez úhybů přes prsty, být sepsut za něco, co nebylo v pořádku (i když sepsutí z jiných zdrojů, než tady na zemi). Tak je to v pořádku. Tedy v Řádu. Těším se na to. Pak nebude dárce a obdarovaný, tedy třeba píšící a čtoucí, ale jen niterné splynutí ve společném obsahu. A někdy už to jde i tady na zemi. Jsem za to pokorně vděčný – Prozřetelnosti a čtenářům. V duchu prosím a tážu se, zda to obstojí před Okem vyšších bytostí.
.oOo.
Odjinud,“neduchovně“: Nevím proč, vracívá se mi Gottova dávná písnička. Možná proto, jak je krásné vzhlížet ze zemského údolí ke svému budoucímu domovu.
Tam, kam chodí vítr spát
Tam já cestu znám
Tam, kam chodí vítr spát
V údolí svůj domov mám
Tam, kam chodí vítr spát
Tam svůj domov mám
Tam, kam chodí vítr spát
Tam i já se vracívám …
Dává jistě možnost různým představám. Třeba o návratu ke Zdroji, do Ticha. Anebo, rovněž z mého mládí ještě jednou Gott (všiml jsem si, že co do hudebního zájmu či vkusu se každá generace obyčejně doživotně „zasekne“ ve vkusu, žánru, tvorbě, své pubertální a adolescentní doby, a to další už nepřijímá. Tak jako já nepřijímám rap či jiné současné komerční neumělé leč sebevědomé t rap nosti). Nehodnotil jsem Gottovy názory a život, to by pak neprošel ani leckterý klasik, ale jeho vzácný hlas a umění.
Jen pták,
tam v korunách,
rozumí
hlasu mému,
laděnému
na chorál večerní
Jen pták,
tam ve větvích,
pochopí
proč mě láká,
když se smráká,
píseň táhlá a sváteční
z topolů brána.
Pak sám oborou,
jdu spát s pokorou,
o které tam u nás nevědí.
Jen pták,
tam v korunách,
rozumí.
A tak zpívá,
večer dále,
pastorále
O nadějích nového rána.
Malý osobní dodatek k verši z topolů brána. Hledím na alej topolů za řekou z okna, a bývá inspirativní ledacs: pohled občas na hrdé labutě, pohled na „soužití“ jednoho štíhlého statného topolu a hned vedle něho se k němu tulícího nízkého baculatého keře. Kolik přirovnání můžeme v životě najít.
.oOo.
2024 ©