Dlouho jsem zájemce o mé semináře či jiné programy hledal, inzeroval, nabízel… Nelituji toho. Pak jsem zlenivěl a ztichnul. Ani toho nelituji. Nedávno to ale samo od sebe ustoupilo opačnému trendu. Najednou zjišťuji, že se sami hlásí ti, co něco skutečně potřebují – nebo já od nich, jako třeba zintenzivnila natáčecí spolupráce (nedávná i připravovaná) s Petrem T.. Tedy: jedno ustupuje, druhé nastupuje. Vycházení za někým je nahrazováno něčím přicházením. Jsem tomu rád, rád bych ještě něco stihnul, než mi přijde odcházení. Možná to má logiku vývoje. Bude mi pětasedmdesát, raději jsem „vkřeslen“ u počítače, záleží mi víc i na sdílnosti toho, co nabízím, na niterném porozumění.
Nebyl by problém prezentovat šoumensky prvořadě sebe, a účelově a senzačně k tomu vy/zne/užít i duchovní zasvěcení, témata a pravdy (jako to činí například Igor Chaun, Gabriela Filippi, patrně i Jaroslav Dušek aj. ve svých zábavních a často profanačních show či podbízivých kýčích na posvátná témata). Získávají některé ne pro vyhledávání duchovních hodnot, ale pro vyhledávání dalších podobných show na duchovní témata. Mají to za úspěch, možná i za zásluhu. Tudy ale spolehlivé cesty nevedou. Záleží na niterném prožití, na úctě k posvátnosti a k pravdě, na jasu a osvobodivosti poznání. Poznání nejen duchovna, ale i pravdy v běžných zemských poměrech. Jak řekl Paul Brunton – jak bychom chtěli poznávat vysoké transcendentální pravdy, nerozeznáme-li pravdu o lidech a jevech kolem sebe. Podobně: Jak důvěryhodně někdo asi pěstuje duchovní vědu, straní-li masovému vraždění a znásilňování nedaleko od nás, někteří antroposofové dokonce s obsedantním mentálním lokajstvím k masovému vrahu a černému mágovi Putinovi. (Možná vědí, že Steiner odmítal jakékoli projevy obdivu a zbožňování své osoby, tedy si zvolili zástupnou autoritu, působící na někoho mohutným efektem, byť na opačném pólu - ve zlu.)
Ukončil jsem některá neplodná "duchovní" setkání - a najednou se naskýtají jiné, „obyčejné“ příležitosti, možná jsem si jich ale dříve jen nevšimnul. Jsou přistrkovány až pod nos: režisér přijel točit se mnou videa do Písku, ozve se sám od sebe ochotný čtenář s nabídkou zprostředkování tisku mých nových knih mým vlastním malonákladem, zavolá mi nemocná paní v krizi na pokraji sebevraždy a dlouze situaci probíráme, zájem o povídání projeví senioři z Diakonie, kamarádka s prasklým střevem a krutými bolestmi poprosí o modlitbu, naskytnou se milé souznějící zaměstnankyně v hospodě U Zlatého býka či v kavárně na Velkém náměstí, najednou jsem v kontaktu s Milionem chvilek pro demokracii či s Masarykovou demokratickou společností… To krom malé hrstky těch, se kterými je stabilní a souladný kontakt už více let. Jak říkával Drtikol – nechávat věci volně běžet, jen lehce nabídnut, usměrnit, být připraven a vybrat si. Po určitých zkušenostech jsem před lety nabídnul na těchto stránkách i ve Phoenixu možnost poradenství. Skoro nikdo nezareagoval. Nyní nic neinzeruju, a podněty přicházejí docela přesně podle mých časových možností. A jak už jsem nedávno psal, jsou ti „neduchovní“ často otevřenější, srdečnější, vnímavější. Ti duchovně někde činní spíš jen odhadují, kam vlastně patřím či nepatřím, co říkám či píšu, aby to mohli průběžně porovnávat s tím, co už četli či co říkají jiní, marně si mne snaží někam zařadit. Je to u nich činnost spíš mozková. Jsou mezi nimi jistě výjimky, ale řídké.
Zjišťuji, že už nelpím na žádném vztahu, i když leckoho rád navštěvuji či si mailuji (některé skupinky či nabídky ale už vypouštím, často se tam věci jen, jak říkal Steiner, rozžvaní, k čemuž jsem ovšem i sám přispíval). Patrně bezděčná příprava na odchod, ať bude zítra či po letech. Leckoho si ale vážím a spolupracuji. Mnoho těch, se kterými bylo nejkrásnější souznění, je už Tam. To bude jednou radosti a vítání. A prolínání duší rovnou až do sytosti naplnění, ne omezováno mailem, telefonem, řídkostí styku, roztržitostí, společenskými konvencemi, ostychem z obejmutí...
A pak jsou tu ti, kdo nic nečekají, ale najednou se rozzáří srdečný soulad v různých příležitostech, ať jsou to v Losinách přátelé na vozíku z AMD, čtenářka kamarádka s těžkými a bolavými následky operací, zaměstnankyně „zlaté býčí“ restaurace v Písku, starší manželé v našem paneláku, co mi po letech řekli, že ledacos ode mne čtou, vystoupení s Fredem Strejčkem v Šarlotě (pro příští rok chystáme další), pořad se Štěpánem Rakem či s houslistou Alexem Shonertem na Zámku Poruba, telefonát těžce nemocné imobilní paní, nečekané setkání s Laco Deczim na pohřbu Libušky Šafránkové…
.oOo.
Kdysi v 70. letech jsem opsal na psacím stroji Drtikolův písemný odkaz, který od něho průběžně posbírala a pak mi půjčila jeho nejbližší žákyně Anička Soukupová. Po Listopadu jsem to uspořádal a vydal, maje autorská práva. Drtikol a po něm plně Steiner mi přispěli k ujasnění patrně nejdůležitější otázky mého tehdejšího vývoje: jak je to s přínosem budhismu resp. východních nauk, a s impulsem Krista. Je ošidné tvrzení zejména stoupenců východních nauk, že všechny cesty jsou rovnocenné. Zní to hezky, ale nejsou. Vývoj lidstva pokračuje a z duchovna jsou lidstvu poskytovány v každé epoše nové svěží impulsy. Někdo je jimi radostně osloven, jiný duchovně živoří v těch starých, povadlých. Tedy se poznáváním rozdílů cest v sobě nechávám prostupovat skoro padesát let. Jeden ze základních rozdílů: na východních cestách usiloval jedinec zejména o vlastní spasení, o vymanění se z koloběhu inkarmací. Tehdy to tak bylo v pořádku. Kristus ale dává sílu: Nechť jen přijdou další vtělení, budu jim radostně dávat stále cennější a cennější obsah ve prospěch lidstva, protože vývoj nekončí nirvánou, ale je nekonečný.
Nebo třeba tato otázka: Drtikol je někdy dnešními budhisty označován jako patriarcha budhismu. Nějak si ho přivlastnili pro sebe, podle stupně jejich rozhledu. Jenže z jeho odkazu i z jeho života je zřejmé prostoupení Kristovo láskou. Nechtěl ovšem být řazen do žádné církve. Sice k vysvětlení karmy a reinkarnace využíval budhismus (církev reinkarnaci od 6. století odmítala), ba v budhismu byla dokonale propracována i metodika meditace a průběh pomrtného prožívání duše, ale z jeho osobních zápisků je zřejmý podnět Kristův. Jak výmluvné je jeho: A tak jsem si všechny hříchy odpustil, Kristus ve mně mi je odpustil. Ostatně, jinak by si s ním sotva dopisoval či se navštěvoval Rudolf Steiner, osvětlovatel a oživovatel Kristova impulsu pro současné lidstvo. Budhismus již splnil svůj historický úkol. V době před Kristem měl zásadní význam. Budha přinesl moudrost, osvětlení zákona karmy a reinkarnace, ponořování se do nitra, ale i zárodky tichého soucítění s utrpením světa. Sám ovšem předpověděl obohacení svého učení dalším impulsem v budoucnu. Podle R. Steinera pak sám přijal v duchovním světě Kristův impuls. I zasvěcenci dob před sestupem Krista na Zem vzhlíželi ke Slunci jako Zdroji naděje, a věděli, že vyzařuje-li světlo, teplo, život, je jistě obýváno, ba tvořeno bytostmi Lásky. A vůdce těchto bytostí, Láska sama, sestoupil před dvěma tisíciletími ze Slunce k Zemi a splynul s ní, prožehl ji sluneční Láskou – i se všemi dušemi lidí vtělených i těch v záhrobí. Tím nám vtiskl latentní základ k pravému vyššímu Já, jiskře Boží. Ve chvíli, kdy kanula na pahorku Golgoty na Zem krev Krista, vtěleného Boha, prozářil svojí monumentální aurou božské sluneční Lásky celou Zemi a protiskl ji sem navždy. Pro Zemi, dosud nesličnou a pustou, vzešel trvalý Den. Od oné doby může Kristovu Lásku a oporu vycítit či nalézt a opřít se o ni každý, kdo se Kristu s důvěrou oddá. Není k tomu bezpodmínečně nutná žádná církevní instituce ani metafyzika, žádné tajemné rituály či zvláštní schopnosti. Není to již výsadou jen nejvyšších proroků a zasvěcenců, jako v době Starého Zákona.
Mnozí křesťané mají za sebou dávné projití školou budhismu a přinesli si jeho esenci v nitru. Nepotřebují se k němu tedy vracet. Nestačilo by to. Jako se vyvíjí dobro, vyvíjí se i zlo a nabývá stále rafinovanějších forem. V nynější době proto již budhismus, vzniklý dávno, neposkytuje dostatečné protilátky k potýkání se s pokušením, se zlem. Je jako uschlá květina. Teprve Kristův impuls dává sílu k boji se zlem – tím v sobě i tím, co přichází ze světa, jak v podobě svodů, tak v podobě agrese. Nynější budhisté se proto jen otáčejí ve vývoji zpět, do nauk, ze kterých tehdejší síla již vyprchala. Je tam jistě mnoho poezie, mnoho duchovních pravd, ale bez duchovně oplodňující spásné substance. Pokud někteří volí pradávné předkristovské cesty, metody či praktiky, způsobují si tím zatvrdávání éterického těla, stávají se pak mnohdy i popudlivými, rigidními, mentálně křečovitými. Podobně působí v nynější době i návraty k šamanismu, k holotropnímu dýchání a podobným praktikám s utlumeným Já.
Ale nejen návraty do mrtvých metod: i část nynější antroposofie, stranící i přes dostatek informací Putinově strašlivé válce, se propadla až na dno zla. Existuje pojem, že si po smrti neseme pro příště svůj karmický uzlíček. Někteří z nás možná karmický ranec, jiní nůši, jiní náklaďák. Největší masový vrah Putin si ponese patrně karmickou horu na mnohá vtělení. Možná se na ní budou občas hemžit i jeho pohůnci z řad jeho mentálních lokajů, obdivovatelů, i těch duchovních.
.oOo.
Sem jsme se dostali od nástinu vyjádření rozdílu východních cest a podstaty křesťanství (byť navenek jakkoli lidmi zdeformovaného). Jistě, nelze dávat recepty, každý jsme jiný. Snad jen dvojí náměty, které ve mně za ty roky zrály, až vstoupily jasně do mysli k formulaci: ten první je pociťování se jako součást Boží Jednoty světa: říše nerostné, rostlinné, zvířecí, lidské, světa elementárních přírodních bytůstek, světa duchovních bytostí, ba i duše naší planety… Tak jako skoro všichni, v dětství jsem se pociťoval jako součást rodiny, potažmo příbuzenstva. To vyprchalo. Poté jako součást nějaké duchovnem se zabývající skupiny či směru (počínaje Unitarií, jogou, ašramem Eduarda Tomáše, středověkou mystikou…). Trvale od osmi let až do roku 1990 jsem sebe osvobodivě vnímal i jako součást odmítačů komunistického režimu. Denně jsem od dětství poslouchal zahraniční svobodná vysílání v češtině, zejména RFE a VofA. Ba pamatuji z oněch rádií i legendy jako Ferdinanda Peroutku či Jaroslava Stránského, jednou i rozhovor Rafaelem Kubelíkem (později i osobní setkání) či z USA s Jiřím Voskovcem. - Pomáhal mi odkaz Hovorů s TGM, se kterými jsem byl seznámen od svých 14 let. Vymezuje tam svůj vztah k církvi, k náboženství, k marxismu… Zde podal, dá se říct, křesťanství aplikované na jevy kolem nás. A závěrečné Mlčení s TGM. A pak třeba i odkaz Drtikola – jak inspirativní byly jeho niterné stavy, třeba když se pociťoval jako Slunce, nebo vize z mariánské Svaté Hory u Příbrami. Nebo jeho myšlenky o zdraví a nemoci. Poté vlivem duchovní vědy jsem zrál zase jinak. Oslovoval mne, zejména díky Václavu Havlovi, i zájem o humanitní duchovní odkaz Evropy.
A hmotně? Pociťoval jsem se v dětství i jako součást vesnice (Hluboš u Příbrami), pak starého Žižkova, Mirotic, Písku… a časem stále silněji – a to bylo potřebné – jako součást naší vlasti. Hmotné ztotožnění vyprchávalo. Poté jsem se začínal hlouběji vnímat jako součást veškerého lidstva, a to lokální bylo překryto vědomím světoobčanství. A hle – jaká svoboda – žiju nyní, i při zachování lásky k vlasti a jejím velikánům, ve vědomí sebe jako malé buňky vesmírného Božího Těla. Tou jsme všichni, ale málokdo si to uvědomuje. Tedy se pociťuji i jako kosmoobčan, protože i Kristův impuls se rozšířil nejen na Zemi, ale niterně vládne i v kosmu. To si uvědomuji průběžně na pozadí zájmu o duchovní vědu (přednášky Rudolfa Steinera i jiná díla, která nebyla po r. 1948 vydávána, jsem za komunistů s partnerkou opisoval, množil a knihařsky vázal od cca 20 - 25 let). Často jsem ale měl v pozadí mysli, a vidím to až poslední roky, určitou nadřazenost nás, těch „duchovních, lépe vědoucích“. Tedy duchovní pýchu. Vidím ji často mezi budhisty (taky jsem k nim patřil ještě před poznáním Kristova impulsu), mezi antroposofy i v jiných směrech. To mi vyúsťuje v opravdově cítěnou vděčnost těm, kteří mi pomáhali, a inspiraci a lásku k těm, kdo pomoc potřebují. Jsme součástí onoho Březinovského mystického řetězu rukou, kde silní pomáhají slabším. Jsme vnořeni společně do božské Lásky vesmíru, ale většina z nás to neví. Tak jako velebná božská Láska prozařuje vesmír, tak může prozářit i člověka.
Dospíváme ke druhému krásnému předpokladu vývoje, ale i pravého štěstí – k pokoře.
Měli bychom si uvědomovat, že bez Boha nejsme nic, že On nás stvořil a že vše, co máme, On nám dal k našemu hospodaření na zemi a že jednou budeme vydávat účty. Kytarový virtuos profesor Štěpán Rak na otázku: Co myslíš, že teď nejvíc chybí naší společnosti? - odpověděl: "Pokora. Sám se jí musím denně učit a trénovat. Ráno, jakmile otevřu oči, poděkuji za noc i za možnost, že před sebou mám nový den. Večer, než usnu, děkuji za prožitý den a za to, abych se zase probudil, i za blízké. Myslím, že tohle trošku chybí, že se lidi honí, jak o tom píše Komenský, za majetkem, hodnostmi a rozkošemi. Co je majetek – jistou starostí. Co jsou hodnosti – prázdným dýmem – a rozkoše? Sladký jed, osidla všeho zla. Komenský nám otvírá oči, vede nás a pomáhá."
Naše /ne/spokojenost záleží i na tom, s kým se rádi porovnáváme: S bohatšími nebo chudšími? Se zdravými nebo nemocnými? S vizí bohatství nebo s nuznými poměry před pár staletími? S člověkem na vozíku nebo se sousedem, který má lepší auto než my? S životní úrovní ještě bohatších zemí nebo s Afrikou? S demokratickým právním státem nebo vraždící diktaturou či morálními dezoláty? Z toho nám pak vyplyne brblání nebo vděčnost. Žehrání na nepříjemné a těžké okolnosti jako na křivdu, upadání do uraženosti na svět a hněvání se na ty, kteří nám kříží naše zemské i duchovní plány – to vše může způsobit, že pak nás budoucnost do štěstí nevpustí. Jedince ani společnost. Plány a tvrdé sebezabezpečující štíty, i kdyby s citacemi Písma, zkrachují, abychom se naučili pokornějšímu postoji. Příroda, na které se systematicky dopouštíme násilí v nejrůznějších podobách, nám to občas vrací. Sami jsme ji disharmonizovali, poškodili, zotročili, rozhoupali její odvěkou harmonii. Nyní se proti nám obrací tu se suchem, tu se záplavami, tu s covidem – ne z jakési pomstychtivosti, ale postihuje nás zpětně to brutální a nepřirozené, čeho jsme se na ní dopustili.
Nelze však putovat časem s apriorním odporem, nelze se do budoucnosti ani vestrašovat. Nelze zapomínat, že tvůrci dnešních poměrů jsme, každý svým malým dílem, my všichni, i z minulých inkarnací. A logicky - jsme i tvůrci své budoucnosti a spolutvůrci karmy světa. V každé situaci, vztahu, stanovisku, myšlence, náladě, citu, činu… Tedy – ne já a ta špatná společnost či zlá doba, ale já jako odvěký spolutvůrce podoby společnosti, se svým dílem zodpovědnosti. Tím bychom svá nitra zavalovali kamenem, přes který pak člověk nemůže přijmout ani čistou radost ani sílu ke zkouškám přítomnosti a budoucnosti. Kristův impuls začíná být v působení stále zřetelněji obohacován i o láskyplnost duchovního Mateřství, o vliv Matky Boží, která je zároveň Matkou našich duší. Zatímco Kristus může být páteří naší duchovní osobnosti, Božská Matka je jejím srdcem. Můžeme k Ní jít naprosto se vším jako ke skutečné Matce. Tou ostatně byla, je a vždy bude.
2024 ©