JEDNODUCHÉ RADY PRO PEČUJÍCÍ (DOMA I V ÚSTAVNÍ PÉČI); JAK HOVOŘIT S TĚMI, KDO ŠPATNĚ SLYŠÍ, VIDÍ, ŠPATNĚ SE POHYBUJÍ, JSOU VE STRESU NEBO POSTIŽENÍ DEMENCÍ; SITUACE K ROZEZNÁNÍ, A CO S NIMI; OKAMŽIKY ZTIŠENÍ...

 

- Při oslovení užívejte takového tvaru jména, které se druhému líbí. Není-li to rodinný příslušník a má-li titul, pak jej tak oslovujte (leda že by to výslovně odmítl).

- Používejte ohleduplného a spíše hlubšího tónu hlasu.

- Zjednodušte své vyjadřování. Používejte spíše krátká slova a holé věty; SNAŽTE SE NEMLUVIT SE SENIOREM JAKO S MALÝM DÍTĚTEM NEBO HLUPÁKEM A NEPONÍŽIT HO TÍM, AŤ JE JAKKOLI POSTIŽENÝ.

- Vždy sdělujte jen jednu myšlenku, jeden nápad.

- Ujistěte se, že senior pochopil první věc, než začnete s druhou.

- Snažte se komunikovat se seniory, i když máte dojem, že rozhovor nemá smysl. Je to velmi důležité pro jejich sebeúctu. Vědomí toho, co říkají, je pro ně cenné, i když se vám to zdá snad nesmyslné.

- Komunikace je důležitá, i když starý či mentálně postižený člověk ztratil schopnost mluvit nebo schopnost se dorozumět, protože i tak může mít zachovalé sociální cítění.

- Jednejte a chovejte se tak, jako by každý rozhovor byl smysluplný.

- Komentujte pocity, které ve vás vzkazy seniora či postiženého zanechávají, i když můžete mít dojem, že se hlavní myšlenka ztratila.

- Buďte s protějškem v očním kontaktu, dotýkejte se ho, naznačte plné pochopení, i když nevíte, co vám chce říci. Nevystavíte ho tím nejistotě a zahanbení.

- Neznehodnocujte jeho názor. Vyvarujte se užívání negativních frází a komentářů. Mohou způsobovat stres.

- Od některých seniorů nemůžete očekávat, že porozumí frázím jako – Vy jste zapomněl, nebo - Nepamatujete se?, nebo - Proč jste to nesnědl?, nebo - Kam jste to zandal?

- Zdržte se vyčítavého vyjmenovávání následků toho, co opomněl nebo spletl, například – Zase sis nevzal léky, počkej co to s tebou udělá! – Už zas nepiješ, budeš dehydrovaný!

- U zmatených osob je lépe odvést pozornost jinam, než se pouštět do konfrontace.

- Dejte druhému čas, aby mohl vše pochopit. Netlačte na něho.

- Pěstujte si co nejvíce prvků mimiky a gest, usnadní to pochopení. Mohou to být gesta jak tázací, tak radostná a pochvalná.

- Berte některé situace neporozumění na sebe, například: - Vidíš, já ti to špatně vysvětlil. - Promiň, jsem nějakej natvrdlej. - To se mi nepovedlo, viď? Nic tím nezkazíte.

- Někdy musí druhý člověk váš názor vstřebat a pak teprve dokáže formulovat odpověď.

- Nebavte a nedohadujte se příliš expresivně v jeho blízkosti se třetí osobou. Napětí či nedorozumění se může přenášet a vzbuzovat neklid.

- Snažte se napovědět tam, kde druhému „chybí“ slova, zvlášť začíná-li být nervózní.

- Aphasie (ztráta schopnosti se vyjádřit) je frustrující pro toho, kdo ví, co má odpovědět, ale nemůže si vzpomenout na správná slova.

- NIKDY NEMLUVTE O PŘÍTOMNÉ OSOBĚ, JAKO BY TU NEBYLA. Většina zmatených lidí má chvilky, kdy rozumí, o čem je řeč, a mluví-li se před nimi o nich, jako by tu nebyli, může to být pro ně velmi frustrující a zahanbující.

- Od úzkosti lze často odpomoci. Jak? Jednoduše, lidsky: pohlazením, obejmutím, laskavým kontaktem, vždy s plnou opravdovostí, nikoliv chlácholivě. Podíváme-li se na zneklidňující situaci a na svět očima nemocného, nalezneme snáze i cestu k uklidnění. Můžeme jej vzít kolem ramen a klidně s ním pohovořit. - K vylekání může někomu stačit i spatření svého obrazu v zrcadle nebo stín. Tomu se dá odpomoci. Úzkost nebo stavy provinění můžeme nechtěně vyvolávat i urputným napravováním omylů nemocného. Má nás za pana doktora? Tedy se chovejme přívětivě a dávejme naději s autoritou lékaře. Tím nic nezkazíme, snad přineseme i uklidnění. Když nemocnému naopak vyčítavě připomínáme – copak mne nepoznáváš? – je poznání jeho omylu zraňující. Nemocný neví, jak se to stalo, ani jak se nám má omluvit. - Není dobré zahrnovat ho mnoha podněty. Působí to na zhoršení orientace a celkovou nejistotu. Zhoršení takového stavu může způsobit i zdánlivě banální onemocnění nebo změna medikace.

- Řeči těla se můžeme snáze naučit, respektujeme-li s klidem, že nemocný ztrácí možnost hledat vhodná slova nebo posléze přestává  mluvit vůbec. Řečové centrum bylo zasaženo. Mnohé však prozradí i neverbální prostředky komunikace: držení těla, výraz, mimika, pokrčení ramen, poškrabání se na hlavě, žmoulání rukou, pohled stranou, gesta. I tak mluvme na nemocného zřetelně a klidně, dívejme se mu pokud možno do očí. Tím též poznáme, nakolik nám rozumí, nebo zda ho zneklidňujeme. Formulace našich vět musí být co nejjednodušší, ale opravdová.

- Nezájem o jakoukoliv činnost a netečnost nelze řešit tím, že nemocného úkolujeme, vytrháváme z klidu, pouštíme mu dlouho televizi, „aby se nenudil“. Vše přizpůsobujme jeho aktuálnímu stavu, neboť zájmy často ustupují ve prospěch denního podřimování. I ti, kteří bývali kdysi velmi aktivní a tvůrčí, zůstávají mnohdy sedět či ležet celé hodiny. Zde můžeme nabídnout jen nenásilné vtažení a nalákání na jejich oblíbené aktivity, které by je ale neměly přetěžovat nebo frustrovat. I při činnosti podle nás dětinské můžeme seniora pochválit, avšak věrohodně, nikoliv přehnaně.

- Máme-li podezření na depresi, je zde nutná lékařská porada. Dlouhodobými příznaky deprese jsou nechutenství, neschopnost se radovat, pocity viny, smutek, ztráta energie, sebepodceňování aj. Zde pak jde o onemocnění, nikoliv o „blbou náladu“. Pak je nutná profesionální pomoc a spolupráce. Je ověřenou skutečností, že smutek a špatnou náladu nemůžeme při depresi nikomu rozmluvit, podobně jako nelze přemluvit člověka se zápalem plic, aby nekašlal.

- Často je užitečné, abychom dělali seniorovi tlumočníka v komunikaci s úředníky či zdravotníky. I když už se situace zlepšila, je někdy uplatňován paternalistický přístup, který se za totality stal téměř normou. Jeho projevem je nadřazená pozice a rozhodování současně s nedostatkem komunikace, srozumitelné laikovi. 

- I pečující potřebují péči. Je to totiž jedna z nejtěžších činností. „Vyšťavený“ pečující neposiluje nemocného žádnou energií ani vzpruhou. Důležitá je vcítivost okolí, případně nabízená podpora,  spolupráce, nasměrování k pomoci, umožnění odpočinku či obstarání záležitostí a rad pro novou situaci (nikoliv hozené veslo převozníkovi a útěk pryč od problému).

.oOo.

MODLITBA ZA SEBE I ZA BLÍZKÉHO NEMOCNÉHO

Můžeme se za sebe i své blízké modlit třeba takto:

Bože, prosíme, přispěj nám ku pomoci, abychom poznali pravou duševní příčinu svého pozemského utrpení, dovedli rozlišovat správné od nesprávného, podstatné od nepodstatného pro vyšší vývoj, čisté od kalného, a toužili po nepomíjejícím bezpečí života ve Světle lásky, trpělivosti, pokory, moudrosti, soucítění, a touhou po nepomíjejícím božím životě překonali své karmické utrpení.

Osvoboď nás, Pane, od zaslepenosti nízké lásky ke zbytečnostem a inspiruj nás k jednání podle Tvé božské Vůle.

Nejsvatější, nejmilovanější, nejspravedlivější Bože, přijímám Tvou svatou a nejmoudřejší Vůli. Naplň mou hlavu i srdce pravou moudrostí, aby tím má duše pochopila účel lidského utrpení. Pomoz mi stávat se lékařem nemocných duší a dovol mi a uč mne uzdravovat duše mých blízkých.

Podle potřeby: Nechť Tvé posvěcení, Bože, spočine na hlavě tohoto trpícího…

Prosil jsem Tě, Pane, o uzdravení lidské duše a vzýval Tě, aby její karmický kříž shořel na oltáři oběti v ohni bolesti, která se Tvou Milostí proměňuje v Oheň věčné Lásky. Prosím, Pane, proměň bolest karmického utrpení této mé blízké bytosti (jméno) v lásku a uvědomění si Tvé svrchované Milosti, a pomoz jí toužit po pravdě, dobru a čistotě. Posiluj ji, aby snášela oddaně ve Tvou Vůli svou karmu a nacházela Světlo k jejímu rozpouštění.

Moje blízká nemocná duše, hledej Odvěkého, Spravedlivého i Milostivého, aby tě mohl ukrýt do pláště své Milosti a Ochrany a proměňovat tvou bolest v lásku, omyly v pravdu, netečné myšlení v zodpovědnou moudrost a uzdravil se v duši a tím i v těle.

Děkuji Ti, všemohoucí Bože, za Tvou nekonečně trvající Lásku, inspiraci, ochranu, nápovědu, vedení, cestu ke Spáse, abych mohl pracovat stále moudřeji, pokorněji, neosobněji a oddaněji pro svět.

.oOo.

PÉČE – DALŠÍ MOŽNÉ SITUACE K ROZEZNÁNÍ, A CO S NIMI – PRO ÚSTAVNÍ I DOMÁCÍ PÉČI; KLÍČOVÉ VĚTY K PÉČI A POMOCI

Co vše zraňuje, i když si to neuvědomujeme:

* neochota dát bezmocnému člověku, seniorovi nebo odcházejícímu

časový prostor k vyjádření nebo konkretizaci přání či potřeby

* rychlé zacházení a rychlá mluva. Nutná je trvalá vědomá vcítivost.

* nedomluvené tykání; nedomluvené oslovování křestním jménem

* ponižující a drzé oslovení seniorů či dalších nemocných - babi, dědo,

helejte... Vždy nutný takt a úcta.

* u lidí s titulem jej používat, leda že by to sami odmítli

* důvěrnější tón či tykání s určitým seniorem, které může vzbudit lítost či řevnivost u jiného. Nutno dávat najevo zájem a laskavost i okolí, aby byla péče vyvážená.

* pokud možno oblékání do toho, na co byl senior zvyklý. Úředníkovi či vedoucímu ponechat i oblek, touží-li po něm. Všudepřítomné uniformní tepláky mohou být synonymem odepsanosti.

* nepřenášení osobních nebo pracovních problémů nebo neověřených katastrofických dohadů o situaci ve společnosti či ve světě na seniora

* nezveřejňování osobních údajů bez vědomí či souhlasu (narozeniny, věk, tragický osud seniora či jeho rodiny, připomínka choulostivé situace, prohřešků minulosti…)

* neuvědomění si, že senior pro svůj věk, mentální stav či jiné omezení jen obtížně a pomalu formuluje své požadavky a potřeby. Zde je nutné věnovat zvláštní pozornost.

* někdy je milé i společné ztišení, kdy senior pochopí, že od něho právě nic nepožadujeme, jen si dopřáváme vzájemný klid (rozeznat, zda tím nebudeme rozpaky)

* počítat včas s pojmem sociální smrt. Naše dokonalá medicína a životní úroveň dává možnost vyššího věku a delšího důchodu. Toužíme po něm, ale nevíme pak mnohdy, jak s ním naložit, čím ho vyplnit. Mnohdy jsme duševně „mrtví“ i léta před fyzickou „smrtí“. Důležité je vcítění okolí.

* infantilizace: chování, dávající najevo domněnku, že lidé vyššího věku s omezenějšími mentálními schopnostmi „jsou jako malé děti“ a je proto vhodné se k nim chovat rodičovsky, tj. blahosklonně, chlácholivě nebo za ně rozhodovat i tam, kde jsou toho ještě sami schopni (například upravujeme jim oděv bez jejich předchozího souhlasu, testujeme s nadřazenou pózou vědoucích jejich znalosti a stavíme je tak do pozice žáčků, užíváme zdrobněliny – papá, spinká, zlobí…). Jednání jako s malým dítětem je ponižující a nedůstojné.

* opačný negativní protipól je kárání, například „Neumíte poslouchat?!“

* pohrdavé připomínky jejich starého technického vybavení, například auta, telefonu... (Ta tvoje líná kára…, Co to máš za křáp?...)

* zastrašování: vzbuzujeme u seniora strach, abychom ho přiměli k požadovanému jednání nebo ho naopak od nějakého jednání odradili – například vyhrožování nemocnicí s cílem přimět ho dodržovat dietu, nebo „Počkej, zase budeš dehydrovaný“ nebo „Zase sis nevzal lék, kdo tě pak bude z toho tahat?“. Požaduje-li od nás cukrovkář koupit dort, pak neodmítnout (jsme jen jeho prodloužená ruka, nikoliv rodič či šéf), ale lehce připomenout třeba: Přeju ti ho, ale nezapomeň, jak ti posledně vylít cukr. Zvaž si to sám. Nebo – Kousni si a necháme zbytek na jindy.

* nálepkování: označování uživatele služby nebo skupiny uživatelů podle jejich chování nebo postižení výrazem, který se pak užívá v hovoru o nich – například „ten problémový“, „ten zmatený“, „ta dementní“...

* zneplatňování: dávání najevo, že neuznáváme to, co příjemce služby říká nebo co cítí – například odpovídat žertem, ironicky nebo káravě na vážně míněnou obavu, o který my víme, že je zbytečná, ale neví to on

* zvěcňování: manipulace se seniorem jako s věcí – například manipulování se zevnějškem bez jeho souhlasu, přeskupování věcí na stolečku, zandavání věcí z dosahu jeho očí nebo rukou… Prvotní není pořádek pro naše oko, ale praktičnost pro seniora.

* před ohlášenu návštěvou se jej zeptat, chce-li návštěvu přijmout. Zjistit i, zda nemá averzi či obavy z některých příbuzných či bývalých kolegů, a pokud možno jej před těmito návštěvami chránit. Senior už často nemá sám sílu někoho vyhodit.

* popohánění: může být i skryté, například nátlak, aby vykonal určitou činnost rychleji, než je schopen (jídlo, oblékání, mytí, chůze…)

* obviňování: otevřené nebo naznačované obviňování seniora z něčeho, co způsobil nebo naopak neudělal kvůli svým omezeným možnostem nebo proto, že neporozuměl situaci. Například obviňování z toho, že nezabránil znečistění lůžkovin nebo oděvu tím, že včas neinformoval obsluhující o potřebě se vyprázdnit...

* nerespektování tempa: podávání informací bez respektování pomalejších rozumových schopností (nutný je i oční kontakt, jasné a přesné sdělení, pečlivá výslovnost...)

* netaktní přerušování jeho hovoru, jeho činnosti nebo narušování jeho soukromí

* ignorování: chování se v přítomnosti seniora, jako by nebyl přítomen. Například vejít bez zaklepání a čekání na vyzvání do jeho bytu či pokoje Domova pro seniory, pohybovat se v jeho bytě bez jeho předchozího souhlasu, hovořit o něm netaktně s někým dalším... U hůře slyšících je nutno po vstupu do bytu či pokoje, má-li obsluhující klíče, upozornit na svoji přítomnost co nejdříve a nejšetrněji, aby se zamezilo jejich úleku.

* vnucování: chování k seniorovi, které nerespektuje jeho právo na volbu či výběr, nátlak na něho, aby udělal něco, co my považujeme za vhodné (například aby stará dáma odložila kabelku, která je obnošená či nemoderní, aby si upravila vlasy podle naší představy, nucení aby se zúčastnila oslavy či jiného programu, i když sama nechce…). Nabízet a vnucovat je rozdíl.

* vzbuzování pocitu časové tísně například tím, že při pomoci s jídlem držíme plnou lžíci seniorovi nedočkavě u úst dřív, než stačil zpracovat poslední sousto. Je lepší si klidně přisednout a další sousto nabídnout poté, co bylo poslední spolknuto.

* zbytečné nerespektování jejich studu, nešetrné odhalování před druhými (například při převlékání, odvozu na koupání, nezavření dveří na chodbu při převlékání ap.)

* hovor s ležícím nebo s člověkem na vozíku shora je ponižující. Lépe je přisednout, přikleknout na jedno koleno, nebo se alespoň dostatečně ohnout, abychom hovořili pokud možno ve stejné výši obličejů.

* včas oznámit další úkon. Třeba s člověkem na vozíku netrhnout zezadu od stolu, ale ve výši jeho obličeje se zeptat: Půjdeme na pokoj? (Tedy říci Půjdeme, nikoliv Pojedeme. Vozík nahrazuje nohy.)

* jedna z mála věcí, které si nemocný, senior či odcházející dobře uvědomuje je, že je vydán napospas ochotě svého okolí. Může to vzbuzovat neklid a strach. Šetřme ho proto. Když nastoupí nová osoba na pečování, představme mu ji a pochvalme, ujistěme ho o její ochotě...

* při pokusu o sexuální obtěžování seniorem slušně ale rázně odmítnut a připomenout i naši důstojnost (vědět, že věkem se ztrácí sebekontrola, ale u někoho zůstává pudovost)

* při nespravedlivém obvinění (z krádeže, pomluvy...) nebo mylné výtce se opakovaně, slušně ale jasně ohradit. I obsluhující má svou důstojnost a nemá povinnost nechat si líbit ponižování, nactiutrhání apod. I kdyby to senior nepochopil, je to potřebné pro zachování vlastní důstojnosti obsluhujícího.

* nevyhrocujme situace a emoce, používejme klidný hlas

* při negativním vidění věcí odveďme šetrně pozornost jinam

* při střetu použijme vhodného způsobu, například zopakujme výtku či nesmyslný požadavek druhého: Aha. Vy říkáte, že… (neironizovat). Je to jeden z antických řečnických principů.

* neodbývejme pohodlně jejich přání nesrozumitelnou odpovědí, na kterou nemohou reagovat

* při výjimečném opomenutí či pochybení (usnutí, zaspání apod.) si uvědomit příčinu, ale nezatracovat se. „Neděláte ve své práci chyby? Pak patrně nepracujete na dost zodpovědných úkolech“, řekl klasik.

.oOo.

O hojení ran

Uzdravování je umění projevit lásku k bližnímu,

který s tebou sdílí život.

Dodáš-li mu odvahu, hojíš tak rány, které mu zasadil strach.

Odpouštíš-li mu chyby, zbavuješ ho jeho domnělé viny.

Uspokojuješ-li jeho tělesné potřeby, zaháníš jeho zdánlivou nouzi.

Dáváš-li mu soucítění, podáváš mu lék proti sklíčenosti a děsu.

Jestliže ho obejmeš, zaplašíš jeho pocit osamělosti.

Odkrýváš-li mu pravdu, bojuješ proti jeho nevědomosti.

Sdílíš-li s ním krásu stvoření, navracíš mu schopnost vnímat.

Jestliže ho chválíš jen proto, že je, díky tobě nalézá ztracenou sebeúctu.

Dáváš-li mu lásku svého srdce, navracíš ho zpět k životu.

Děláš-li všechny tyto věci pro druhého, děláš je i ke svému prospěchu a

také tvé rány se zahojí.

J. C. Taylor: Okamžiky ztišení.

.oOo.

Knihu PÉČE, PROVÁZENÍ, ODCHÁZENÍ vydal Martin Dohnal,

lze ji koupit u KOSMASu:

https://www.kosmas.cz/knihy/539352/pece-provazeni-odchazeni/>