1. MORÁLNÍ OTRLOST V NĚKTERÝCH DUCHOVNÍCH KRUZÍCH. Některé duchovní spolky u nás i na Slovensku schůzují a diskutují k nynější situaci…, i při bestiálních vraždách tisíců žen a dětí se urputně pokoušejí o jakousi obhajobu či relativizaci zločinů – třeba i za použití duchovědného výraziva a glorioly nálezců a osvětlovatelů skrytých pravd. Z černé se pokoušejí slovní ekvilibristikou vykouzlit bílou či alespoň šedivou. Stanovisko k situaci, kde stačí jednoduchý morální kompas, sofisticky rozteoretizují, zamlží, zesložití. Bývala to i praxe komunistické propagandy. Jedním ze skrytých motivů může být nepřiznaná neuspokojená osobní ambice k ponížení někoho, anebo pocit nedostatečného veřejného ocenění. Obdivně vzhlížejí k těm, kdo své agresivní ďábelské ambice tak mohutně realizují vůči nevinnému národu. - A budoucnost takových? Zde není třeba jasnovidu, stačí vědět, že karma má svou logiku – tedy nynější zločinci jednou se sami octnou v roli vražděných a mrzačených nebo těch, kterým jsou před očima vražděni jejich blízcí. Těch, kteří nemají vodu, jídlo, teplo a naději pro sebe i své děti.

1. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/porady-svet-bez-obalu-video-prisel-o-celou-svou-rodinu-co-vzkazuje-otec-rusum-194543#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=8xT7VlkNh0r-202203202052&dop_id=194543&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

2. „...Viděl jsem na ulici rozházené věci a těla svých dětí.“

3. https://www.forum24.cz/zajati-rusti-vojaci-prosi-sve-spoluobcany-aby-se-postavili-vlade-putin-z-nas-udelal-fasisty-rika-jeden/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=708830&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&dop_vert_ab=708830&dop_vert_id=leg0&dop_req_id=PMJiFxFHtIq-202203211430&dop_id=15846505>

4. I k přijetí pravdy o konkrétním zlu je třeba určitý morální nádech a vědomí lidské spoluzodpovědnosti a soucítění. Je znakem dekadence, když si inteligentní a vzdělaní lidé zastírají oči před hrůznou realitou, která odporuje jejich sympatiím a představám. Tím se vyřazují z etického světa kamsi do světového podpalubí. Nepohodlné informace raději lživě označí za lži, nebo je zasadí do nesmyslných, neexistujících souvislostí. Řadí se tak do mentálních proudů nejhorší mravní lůzy, i kdyby to odívali do nejrůznějších teorií. Jak už jsem nedávno psal, i schvalování zločinů (natož takovýchto) je  zločinem – podle zákonů zemských i karmických.
   V parlamentu prý se jedná o tom, že popírání válečných zločinů by mělo být trestné, tak jako je to vůči zločinům 2. světové války v Německu. Souhlasil bych s tím.

   • Je i věcí duševní hygieny – té osobní i té národní - dát jasné etické znaménko: kdo je lhář a útočník a kdo oběť. Pravda, po překabátění chameleona v čele našeho státu změní mnozí jeho příznivci poslušně stanovisko i k ruské invazi. Jakou to ale má hodnotu?
     Rozeznávejme, případně odkrývejme lži a demagogii Putina a jeho příznivců, i těch našich. Jinak by to bylo
     teoretizování, které se hodí třeba těm vždy lavírujícím, byť by bádali o říši andělů, ale nesměruje
     ke konkrétní nynější pravdě, k rozeznání lži, lsti a věrolomnosti, použité k vraždění lidí i kulturních hodnot. I některé Putinovy výroky předstírají víru v Boha,
     rozeznávání pravdy a humanity, a přitom vidíme, že to je masový zločinec Hitlerova formátu. I Hitler měl heslo Gott mit uns.
     

5. Jak napsal Radomyr Mokryk, „na Západě by si už lidé měli jednou uvědomit, že sen o lepším, „opravdovém“ a humanistickém Rusku, které je jen aktuálně v poutech krvežíznivého diktátora, představuje pouhou, byť neustále se vracející fikci. Tisíce Rusů v těchto okamžicích doslova vraždí nevinné občany cizího státu a miliony Rusů je v tom podporují.

Rusko je impérium, které chce krev, válku a dobývání. Projevy humanismu a vysoké kultury jsou spíše deviací na pozadí totalitní mašinérie. Rusko prostě není Pierre Bezuchov. Rusko je Vladimir Putin.“

A ještě z mailu Jiřího J.: „Židé v Německu po I. světové válce říkali: Nebojte se nacismu, to je nesmysl, aby národ Beethovena, Goetheho, Steinera, dělal nějaké strašné hrůzy a propadl šelmě! To jsou jen jednotlivci!

… Bohužel to nyní vypadá v Rusku čím dál víc jako v nacistickém Německu. Kdo nyní v Rusku nepropadl šelmě, ten utíká pryč. Ostatní jsou nyní zatím ztraceni stejně, jako většina Němců tehdy, kteří na stadionech skandovali Heil Hitler (Putin)…
Ta šelma má strašnou sílu SLOVA…
Říkali mně to ruští antroposofové již před lety, když jsme tam bydleli, ale nebylo to tehdy tak zřejmé.“

1. Nynější stanoviska jednotlivců jsou jejich charakterovou vizitkou – ne-li natrvalo, pak na dlouho. V duchovní vědě se dočítáme, že v určitém období po smrti je charakter každého zjevný všem ostatním duším. Fyzické tělo není, nic z minulých myšlenek a činů se nezakryje, vše je viditelné. Občas bývají i situace už tady na zemi, kdy se vyjeví, kdo kam patří. Nynější situace je jednou z takových.

2. A paní Eva Reslerová k mému nedávnému článku: „Mám stejný pocit když si
   pročítám skupinky antroposofické, "vznešenými" myšlenkami se to tam jen
   hemží a jsou to prázdná a vyčpělá slova; je mi z toho chvílemi nevolno. O diskusních příspěvcích "obyčejných lidí" ani nemluvím. Nevím
   jestli je to víc smutné nebo děsivé nebo oboje.“

3.  

8. Přenesu sem svůj osm let starý článeček v trochu jiném tónu - příběh mladého Ukrajince – malíře. Netušil jsem tehdy, jak se tento článek, uveřejněný (dosud) na mém webu z 15. 4. 2014 a v časopisu Phoenix, stane znovu aktuálním. Zejména jeho poslední odstavec.

9. CENA PRO UKRAJINU; Stará vzpomínka na mladého Ukrajince.

 Pořádali jsme v devadesátých letech s kamarádem výtvarníkem Tony Gavlasem a dalšími v Ostravě opakovaně mezinárodní soutěže a následné putovní výstavy mladých výtvarníků s názvem VOX HUMANA, lidský hlas. Cílem mělo být povzbuzení a ocenění tvorby, která povznáší, zušlechťuje, pomáhá žít, nikoli děsící ošklivosti kontejnerového umění, které dnes převažují a jsou mnohdy preferovány i oficiální kritikou a galeristy. Bývalo zajímavé pracovat v porotě a prohlížet si výtvory různé kvality a pojetí. Nejvíc mne oslovily severské přírodní obrázky Finky Kristiny Lehtonen. Jak rád bych ji byl poznal, ale nesplnilo se a už jsem o ní nikdy neslyšel...

Vždy byly vyhlášeny termíny dodání prací, abychom se mohli v porotě se všemi artefakty v klidu seznámit a pak vydiskutovat či odhlasovat první, druhou a třetí cenu. Všímal jsem si i povah některých tvůrců – leckterý mladý výtvarník se vnutil do zasedání poroty a snažil se nám světáckým stylem dokázat, jak všechny ostatní „strčí do kapsy“. O skutečném umění neměli potuchy, natož pak o tvůrčí pokoře...

Ale byl i opak, který nás všechny dojal. Jednoho jitra těsně před prohlížením zaslaných děl přiburácel před budovu orezlý a silně kouřící žigulík, patrně bez tlumiče, s ukrajinskou značkou. Vystoupila z něho nepřehlédnutelná rodinka. Vypadali po cestě strastiplně. Rodiče a mladík as šestnáctiletý, který se chtěl zúčastnit soutěže. Byla to velká šance zkusit získat cenu „na Západě“, tedy u nás. Jeli prý skoro nepřetržitě ve dne v noci, aby to stihli. Byli neumytí, opatlaní, rozcuchaní, ale šťastní, že dorazili. Tatík měl obligátní černý oblek – „uniformu“ to ještě ze sovětských časů, protože tehdy se odtamtud jezdilo na Západ pouze takto, aby působili reprezentativně a blahobytně. Mívali je ovšem z půjčoven, všechny stejného střihu a stejného materiálu, k tomu pouze bílé košile a stejné kravaty. Asi tam nic jiného společenského ale rozmanitějšího nebylo tehdy k sehnání. Obtloustlejší maminka své mužské starostlivě otírala po obličeji navlhčeným hadříkem. Všichni měli – tak jak vídáme i na našem venkově – osmahlé tváře, ale bílá čela, jak bývala chráněná při práci venku čepicí či šátkem před sluníčkem. Šťastně se usmívali, když se utvrdili, že po dlouhém bloudění Ostravou narazili konečně na nás, ty kompetentní. Odpustili jsme jim samozřejmě nedodržení termínu.

Když vybalovali požadované dva obrázky z auta a předávali nám je, viseli na nás všichni tři nadějným pohledem. A jéje, hrklo v nás všech. Byly to tuctové krajinky, jaké u nás tvoří stovky místních příležitostných malířů, zásobujících náš venkov podobnými líbivými výtvory. Pravda, prostší zákazníci ocení, snad i trochu právem, že aspoň poznají, co na tom obrázku je. Naše posuzovací kritéria byla však jiná. I když - přiznali jsme si – bylo nám to sympatičtější, než některé zrůdné patvary, kanalizující často rozervané podvědomí autora-snoba, který svou ohavnost vydává málem za heroický počin. Našim požadavkům originality ovšem hochova tvorba nemohla vyhovět. Tedy co se sympatickými Ukrajinci? Honem jsme obrazy popadli, abychom nemuseli dávat předčasně najevo jakýkoli verdikt, a zařadili je ke stovkám dalších děl. Všichni tři čekali, chudáci, ve svém žigulíku, až do pozdního večera. Slíbili jsme jim totiž, že jim dáme ten den vědět.

Jenže – co s tím? Bylo to těžké radění. Neocenit a nechat je odjet domů ve zklamání po takovém strastiplném výkonu? Na to jsme neměli srdce. Navíc si nás získali i svou hrdostí, že jsou svébytným národem, vymanivším se tak jako my z ruského komunistického imperiálního područí. Ale dát hochovi některou ze tří cen a poškodit tak jak nadějnější talenty, tak i pověst soutěže tím, že by se vystavovaly tyto naivní pastorální kýče? To prostě nešlo. Pak by se nám jich tam mohly příště sejít stovky podobných.

Vymysleli jsme nakonec udělení „zvláštní ceny“ (nikde jsme se o ní dál nezmiňovali). Namalovali jsme na krásný hlavičkový papír diplom, dali ho do rámu, a rodiče i s klukem se večer mohli šťastně odebrat stovky kilometrů zase zpátky. Umělecké svědomí jsme moc čisté neměli, ale to lidské ano.

Nevím jak se hoch dál vyvíjel, ale jsem našemu tehdejšímu činu o to radši, když se dnes Ukrajina musí znovu bát a bít o svou svobodu a svébytnost. Zpětně mi to připadá velice příznačné. Jak ráda by se jejich zem plně vymanila z postsovětské izolace a přičlenila se do prostředí kulturních a svobodných národů. Ona rodinka se o to tehdy pokusila v malém, byť nedokonale a po svém. Vzpomínka na mé tehdejší sympatie k ní se dnes rozšířila na celý národ.

/Psáno na jaře 2014/

-oOo.

PS - Předběžně z upozornění Jiřího J.: Ještě to zde pak znovu připomenu:

Zpráva z „Vatican News“, doslova:
„V pátek 25. března papež František zasvětí Rusko a Ukrajinu Neposkvrněnému Srdci Panny Marie během kajícné liturgie v rámci iniciativy 24 hodin pro Pána, které bude předsedat od 17 hodin ve Svatopetrské bazilice. Tentýž akt ve stejný den vykoná ve Fatimě kardinál Krajewski, papežský almužník, jako vyslanec Svatého otce“.
Toto zasvěcení Ruska si vyžádala Panna Maria Fatimská  již v roce 1917 (ve třetím zjevení).

My se k Františkovi ten den také přidáme.

(Papež František už dva roky organisuje v duchovnu mírová setkání všech zástupců všech duchovních proudů, nejen abrahamovských náboženství, ale i např. taoistů, včetně atlantského „Starého Mistra“, čili Lao-tse. Nahoře buduje duchovní jednotu, kterou bohužel dole teprve hledáme...)

Pro náhled na události ve Fatimě 1917 doporučujeme film „Fatima“.