Cizí politici u nás, neovládající naši mateřštinu (Husák, Biľak, Babiš, částečně Okamura); Život mezi odrhovačkou a Missou Solemnis; Na téma se známým titulem Hledání ztraceného času by se dalo psát i meditovat hodně. Třeba – že jednou budeme bolavě postrádat čas, který jsme z Božího daru života promarnili, ztratili. Hledat u sebe to úspěšné=účelné vynakládání času můžeme taky, abychom to mohli rozvíjet – ve vší pokoře a s vyšší pomocí. Můžeme to činit až z nálady či stavu, že to dobré toužíme využít pro svět a zhodnotit pro budoucnost.

Podle spisovatele Marcela Prousta (autora mj. cyklu s názvem Hledání ztraceného času, který je parafrázován dodnes) vyjadřuje náš život lépe odrhovačka než Missa Solemnis. Pokud tím myslel většinový vztah k životu, pak to tak je. Ale - život někam směřuje a mnozí potřebují víru, naději a lásku, a tady žádná odrhovačka, ba ani knižní či přednášková, nepomáhá, i kdyby používala výrazivo jako srdce, láska, meditace, mysteria či Bůh.

Odrhovačka je většinou jásotem slepých nad tím, jak vyzráli na život - ten materiální nebo u někoho i ten duchovní. Krom zlidovění nemá odrhovačka vyšší ambice. Ale: pak přihlouple smělý úsměv, až drzý k daru života, ani naprogramovaný optimismus leckomu nevydrží a nikoho nepodrží. Rubem nálady jásavé odrhovačky je prostup hlubokého nihilismu společností (pramenící hlavně z odtržení od evropských resp. křesťanských kořenů). Maniodepresivní kyvadlo davového myšlení mívá zákonitě tyto dvě polohy, často se vzájemně prostupující: plytký sebevědomý jásot kultu úspěšnosti - a zapšklost, osudovou zhrzenost, ukřivděnost, vyčítavost. Lék na této ose myšlení a emocí od jednoho pólu ke druhému nelze nalézt - pro jedince ani pro společnost. Nepřijali by ho. Či spíše – nepřijali ho. A ještě lépe - pro takový životní postoj lék vlastně neexistuje.

Pravda, po zrádné  ruské invazi k nám v Srpnu 68 zněla i hezká odrhovačka s typicky českým smyslem pro humor - „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša, tady tě holky nemilujou, běž domů Ivane a už se nevracej! Nikdy!“ Během jediného roku ale tato píseň zmlkla, Ivan tu zůstal a s ním jeho domácí pohůnci. Pak ale – pod existenčními hrozbami - poslušně zmlknul skoro celý národ a měl se seznamovat s komunistickým "Poučením z krizového vývoje". Opět - kyvadlo osudu i národní povahy. Mocichtiví kolaboranti od 70. let - Husák a Biľak náš život okleštili, dedemokratizovali, zbaběle  rusifikovali (v této tradici sebevědomě pokračuje dnešní slovenská ficizace eo ipso putinizace společnosti). A dnes? Slovenský politický představitel "křesťanství" Ján Čarnogurský se veřejně hlásí k sympatiím a podpoře masového vraha Putina. Tedy - křesťanství nebo anti-křesťanství? Luciferismus pod farizejskou rouškou křesťanatví.

Kratičce se po Srpnu dostaly do vysílání rozhlasu i milé odrhovačky na lidové melodie, například ta s dvojznačným textem - „Až půjdeme zítra vracet prázdný láhve od piva, uslyšíme – bude se zavírat, běž domů občane, a buď rád že jsi rád.“ Ano, zavíralo se.

Jiří Černý to odvážně dal i na svou rozhlasovou Houpačku. Kvůli znovuzavedené cenzuře pak píseň přejmenoval na Dobře míněná rada, posléze na - A nezapomeň si tu klobouk. Brzy byla ale zakázaná celá Houpačka.

Modleme se dnes, aby nepřišly okupační poměry, kdy ani toho retardovaného burana Ivana nebudeme smět beztrestně posílat zpátky domů. (Pak už by opět zbylo jediné místo, kam lze okupanta posílat.)

Ale odjinud. Zněly v historii i jiné odrhovačky davu:

Třeba když dav volal před dvěma tisíciletími na Ježíšovy soudce Ukřižuj!

Když athénský lid odsoudil Sokrata na smrt.

Když lidové hlasování Francouzů změnilo republiku na diktaturu císařství, dokonce dvakrát.

Když referendum německého lidu potvrdilo Hitlera za Führera (i s jeho programem Drang nach Osten).

Když sovětský lid nadšeně budoval vyhlazovací gulagy pro kulaky a jiné „nepřátele lidu“ a kdy vládlo heslo Všechnu moc sovětům.

Když protižidovsky zfanatizovaný český dav vyhrožoval profesoru Masarykovi před 1. světovou válkou za to, že se zastal Žida Hilsnera, nevinně obviněného z rituální vraždy…

Když československý lid psal rezoluce za smrt pro Horákovou nebo později za vězení pro chartisty - „rozvraceče socialismu a zaprodance amerického imperialismu".

Když Slováci jásali, že vydali pro Tisovu deportací 60 tisíc svých Židů do plynu, a servilně pomáhali coby Hitlerova pobočka jeho vražednému násilí. Zatím se nedokázali ani dnes od toho distancovat, ba pokouší se největšího masového vraha svých  dějin, kněze Tisa svatořečit. Po dalším svém kléro-fašistickém zločinci Hlinkovi pojmenovávají i náměstí a ulice. Ostudné, zaostalé, protikřesťanské.)

A dnes či poměrně nedávno? Dosaďme sami. Stačí naše vlastní asociace na jména  Zeman, Babiš, Okamura…

Odrhovačkami pro český národ jsou i cizinci ve vysokých funkcích u nás, neovládající svou nenávist ani naši mateřštinu (Husák, Biľak, Babiš).

Místo odrhovačky ale musí vzejít jiná jiskřička. Nejen naší jednající zbožnosti, ale i uměleckých děl se lze tázat na svůj život. I na život národa. Potíž je v tom, že mnozí běžní lidé, zakuklení ve svém provincialismu, opatrnickém skepticismu, ukřivděnosti, se nenadechnou a nenadchnou k odvaze se morálně vyjádřit, ale třeba i k odvaze sednout si - jsme-li u hudby - třeba k poslechu Beethovena, Smetany… či jiných hodnot. Nejde jen o "sicflajš", ale hlavně o touhu, úctu, pokoru a trpělivost přiblížit se k nadčasovému duchovnímu majetku vlasti a potažmo celého lidstva.

Grandiózní pětivětá Missa Solemnis D dur - a nejen toto Beethovenovo dílo, které považoval za své vrcholné, ba byla mu ještě bližší než Devátá - by nevznikla bez předcházející autorovy trnité cesty - skrze vší mizerii, nepřízeň kritiky, osamělost, vzteklost, alkoholismus, marná vzplanutí, pokoušení, zvraty. Splnil to nejtěžší v životě: plně poznal a přijal břemeno karmického osudu, posléze to heroicky přetvořil. Našel odevzdanost, a k dosažení božího jasu pro sebe i lidstvo vyvinul grandiózní úsilí. Při komponování poctivě pronikal nejen k tajům liturgie a skladebného umění, ale i božích záměrů. Niternému vulkánu dosud nevyužité inspirace postupně otevíral ten nejněžnější i nejodvážnější vstup do lidstva. Mocně roztrhnul oponu nebes a nechal na svět řinout se nejvyšší Světlo. I k projití tím nejnižším a nejstrastiplnějším životem dává proto Beethoven posilu a naději. Kdyby běžní lidé věděli, jak moc toužil i jim či právě jim podat ruku. Přijali by ji? Plivli by mu do ní? To už by bylo na nich. Nebyl by dotčený, ale tím víc a upřímněji nešťastný za ně. I z těchto postojů, či právě z nich, se tvoří nebo naopak rozpouští to, čemu říkáme osud či karma. Platí to pro jedince, skupiny i národy.

Ono to ale souvisí. Národní karma není nic odkudsi daného, spolutvoříme ji sami. Nemáme-li v naší české pivní kotlině rozsáhlé horizonty moře, můžeme si je vytvářet v sobě. Nemáme-li mohutné rozhledy velehor, hledejme obdobu v krajinách své duše. Dnes máme víc pohodlí a zábavy, méně krásy, vděku a oběti. Více displejů než procházek, sci-fi střílení než pohádek, chemických nápojů než bylinek. A také - spíše ostnaté dráty než plaňkové ploty. Jsme spíše zážitková, než orientovaná společnost. Zároveň neviditelně sílí spásná nabídka duchovních světů. I ta ale může promlouvat jen tehdy, když se jí lidé otevřou. Lidé = ne oni, ale my.

Marián Labuda kdysi řekl: My Slováci (a pak dodal že i některé okolní národy) jsme ve všem jen takoví amatéři. Asi to vystihl. Jsme amatéři i v demokracii. Sotva co dotáhneme úplně. Fingovaná obecná morálka se nezabývá vlastní osobou, ale omezuje se na obecný hněv na všechno. Udatně žehráme na vnější nepřátele, na vlády, na počasí... Snad i proto vyhovoval mnohým socialismus, když neumožňoval diskuzi, ale umožňoval šizení práce a nevyžadoval disciplínu ani občanskou zodpovědnost. Jak se tehdy říkalo - Lidé předstírají, že pracují, stát předstírá, že je platí. Dnes sklízíme i tuto setbu. Není pak divu, že si 52 % voličů zvolí hulváta a vulgárního alkoholíka, šířícího nesvár a rozvrat, do čela státu. Nebo obdivuje bývalého estébáka a nynějšího makro-zloděje. (A propos: i když politické vtipy už přes tři desetiletí neletí, přece jeden novější uvedu: Víš, jak docílí Zeman 1,5 promile alkoholu v krvi? Tím, že dva dny nepije.)

Slovo karma je používáno v duchovních kruzích často jako abstraktní (a odkudsi tajemně daný) důvod nezdarů, nemocí atd. Jak často se ale u tohoto slovního zaklínadla zastavíme a nehloubáme dál. "Holt je to jeho (moje) karma." I v tom může být naše šlendriánství. Účelem vědomí o karmickém zákonu je pokorné sebepoznávání, přijetí osudu a zároveň hledání správných možností k jeho zlepšení - bez lpění na výsledku. Beethoven podal hudebním vyjádřením (kde končí slovo, zní hudba) na mnoho tisíciletí dopředu cílový stav lidského vývoje této zemské evoluční etapy. Lze též říci - stav bez karmy. Je to esence nejvyšší duchovní nauky a zasvěcení v hudební formě. Zatušení byť i jen nepatrného zlomku tohoto mysteria při jeho poslechu může být v hlubinách nitra posvěcujícím zlatým semínkem pro celou naši budoucnost.