Neznají snad všechna /náboženství/ v nějaké podobě nekonečno a věčnost jako poslední míru lidských věcí a neobracejí snad všechna náš pohled dál než jen k hranici naší smrti? A nevyvozují snad právě z této pokory před tím, co nás přesahuje, i soubory mravních imperativů, které nám nabízejí jako návod ke smysluplnému životu? - Václav Havel
Václav Havel, Václav Klaus
FOTO: ČTK/Turek Tomáš
Jan Jandourek Komentáře 18. 12. 2023 (autor i prvního titulku tohoto článku)
Havlova existence byla a je značným utrpením pro exprezidenta Václava Klause, který se nikdy nepřenese přes to, že jakási aureola (to není to samé jako svatozář) prostě na Havlovi spočívá. Je to vlastnost, která dává zvláštní význam krabičce od sirek, pokud je americká, vodě, když je svěcená, vědci, co posledních dvacet let nic nevymyslel, ale kdysi dostal zaslouženě Nobelovu cenu, a bramboře, pokud ji naservírují v restauraci s michelinskou hvězdou. Název Letiště Václava Havla nikoho neudiví. Návrh na Letiště Václava Klause by vyvolal vlnu politické satiry.
Nový Týdeník FORUM se loučí s člověkem, který nám zanechal víru v pravdu a lásku
Klaus 1. listopadu 2014 v rozhovoru pro Mladou frontu DNES už svou nelibost neskrýval „Něco vám řeknu: byl jsem s Václavem Havlem v únoru 1990 na návštěvě v USA, když měl onen známý projev v Kongresu, kdy pak kongresmani vstali a několik minut tleskali… já jsem tam tehdy seděl a netleskal. Tleskat jsem nemohl: ten projev se mi zdál naprosto absurdní. Byl naprosto zvláštní, v dikci stylu dlouhých vět, filozofující, antiamerický. A špatný překlad tomu dal absolutní korunu. Ručím za to, že žádný z těch kongresmanů tomu projevu nerozuměl. Pouze tleskali tomu symbolu.“
Nevíme, jestli je Klaus úplně kompetentní posoudit, co je v amerických očích dostatečně americké. Jisté je, že on sám žádný takový projev nikdy nepronesl, a jeho povídání na ostrově Rhodos, kam si zajel na pozvání agenta KGB Jakunina, do historie nevstoupí. Zcela jistě také ne řeči, které vedl na akcích německé a Rusku nakloněné strany AfD.
Vyděračské trpaslíky jako Babiš a Orbán rozčiluje debata o omezení práva veta v EU
V čem vlastně Havel tolik vadil a vadí? Pro komunisty byl antikomunista. Pro vášnivější antikomunisty člověk, který nezakázal komunistickou stranu a premiérem jmenoval Mariána Čalfu, předtím nevýrazného ministra husákovské vlády. Pro prostý lid komplikovaný příslušník pražské kavárny. Pro jiné intelektuály osoba podezřelá z levicových sklonů a utopismu. To poslední Havlovi vyčítá i Klaus.
Havel své smýšlení popsal v knížce Letní přemítání psané uprostřed léta 1991. Tam se mimo jiné zabýval tím, kdo vlastně politicky je:
„Kdysi jsem o sobě říkal, že se cítím být socialistou. Neidentifikoval jsem se tím s nějakou konkrétní ekonomickou teorií či koncepcí (a tím méně s představou, že všechno má být státní a plánované), chtěl jsem tím pouze říct, že mé srdce je tak říkajíc nalevo.“
Píše, že spíš než o nějaké konkrétní přesvědčení šlo tedy o „mentální ladění“, „nonkonformní stav ducha“, „antiestablishmentovou orientaci“, zájem o „uražené a ponížené“.
Pak vysvětluje, proč to o sobě už dávno neříká: „Ne proto, že by mé srdce mezitím změnilo své místo, ale proto, že to slovo – speciálně v našem jazykovém kontextu – spíš mate, než něco přesného vyjadřuje, a pokud dnes začíná přece jen opět něco vyjadřovat, tedy rozhodně ne to, co by podle dnešního stavu mého poznání mohlo nabízet nějaké smysluplné východisko.“
Zároveň objasňuje, proč nikdy nenapsal, že je pro kapitalismus nebo že by ho chtěl u nás zavést. Je to ze stejného důvodu, protože „kapitalismus je marxisty rozšířená a zprofanovaná ideologická kategorie a já nevím, proč bych ji měl od nich přejímat“.
„Jakkoli bylo mé srdce odvždycky nalevo od středu mé hrudi, vždycky jsem věděl, že jediná fungující a vůbec možná ekonomika je ekonomika tržní. To znamená ekonomika, v níž všechno někomu konkrétnímu patří, a za všechno je tudíž někdo odpovědný, v níž existuje – v rámci právního řádu – naprostá samostatnost a pluralita hospodářských subjektů a jejíž chod je řízen především zákony trhu.“
Putin připravuje Rusko na válku s NATO. Mluví o něm stejně jako o Ukrajině před útokem, naznačuje ISW
Tehdy jsme byli na úplném začátku změn a čekal nás vstup do Evropské unie a NATO, což byl mimo jiné úspěch Havlovy politiky. Čekaly nás také roky přežívání polostátních bank a regulovaného nájemného v době Klausova vládnutí. Klaus vyčítal kdekomu socialistické a komunistické názory a přitom sám provozoval spíš sociálně-demokratickou politiku západního stylu. To mu není třeba vyčítat, ale občas se vyplatí to připomenout.
Havlovi se vyčítá idea „nepolitické politiky“ a zdůrazňování důležitosti „občanské společnosti“. To první ale Havel formuloval v době, kdy politika ve vlastním slova smyslu nebyla možná. V tom druhém měl pravdu. Politika nemá vypadat tak, že občan jednou za čtyři roky zvolí strany a pak do ničeho nemluví. Zvlášť to platí v době, kdy zmizely strany s mohutnou členskou základnou. Nejdřív jsou občané, strany vznikají až potom. Když strany zdegenerují, vzniknou místo nich zase jiné.
Dvanáct let po Havlově smrti vidíme, že havlovská orientace byla správná, zatímco myšlenkový svět Václava Klause a Miloše Zemana se zhroutil nejpozději vpádem Ruska na Ukrajinu. Všichni, kdo věřili na věčné obchodování s diktaturami, jako by se nic nedělo, se dočkali krachu svých vizí. Havlovo směřování na Západ, jakkoli nedokonalý, má smysl, zatímco opírat se o autoritářské euroasijské bahno podle představ Moskvy je cesta k chudobě a nesvobodě.
Pokud bychom se nakonec, pod vlivem ruské dezinformační války, vydali cestou jako Maďarsko a Slovensko, bylo by to dost smutné. Havlovské ale není naříkat, že už Havel nežije, a není, kdo by nás zachránil. Spíše musíme začínat vždycky znova a s tím, co je k dispozici. Kdyby nic jiného, abychom se v rozkládajícím světě sami vnitřně nerozložili.
.oOo.
Budoucnost naděje
Václav Havel
Vážení přítomní!
Tato konference je věnována naději. Koná se v Hirošimě, tedy ve městě kde člověk nemůže nemyslet na smrt. Dovolte mi proto několik poznámek na téma „naděje a smrt“.
Začnu velmi osobně.
Mnohokrát ve svém životě, a zdaleka to nebylo jen ve vězení, jsem se ocital v situaci, kdy všechno jako by bylo spiknuto proti mně a já nikde neviděl sebemenší náznak, že by se mohlo splnit jakékoli mé přání nebo zdařit jakékoli mé dílo či jakkoli viditelně potvrdit, že mé počínání má vůbec nějaký smysl. Jde o situaci, kterou každý dobře známe, totiž situaci, kdy se nám zdá, že ani nás, ani svět kolem nás už nemůže potkat nic dobrého. Taková situace se obvykle nazývá beznadějnou.
Ponořen do těchto smutných pocitů vždy znovu jsem si kladl docela prostou otázku: proč všechno nevzdám a na všechno nerezignuji? Anebo ještě radikálněji: proč tu vlastně ještě setrvávám, když můj život evidentně nemá žádný smysl? K čemu je život provázený nejen vlastním trápením, ale i pohledem na utrpení druhých, kterému nedokážu zabránit?
A vždy znovu, když jsem o tom přemýšlel, jsem nakonec dospěl k poznání, že naděje v nejhlubším slova smyslu není něčím, co přichází zvenčí a co mohu hledat kolem sebe v podobě příznaků, že ta či ona věc dopadne dobře, a k čemu naopak nemám žádný důvod, je-li zřejmé, že nic dobře nedopadne. Vždy znovu jsem si naopak uvědomoval, že naděje je především určitým stavem ducha a že ji – jako takovou – prostě máme, nebo nemáme, aniž by to bezprostředně záviselo na stavu věcí, které nás obklopují. Naděje je prostě existenciální úkaz, který nemá nic společného s prognostikou. Všechno se může jevit v těch nejčernějších barvách a my – z jakýchsi tajemných důvodů – naději neztrácíme, a vše se může naopak vyvíjet k naší spokojenosti a my – z neméně tajemných důvodů – najednou naději ztratíme. Jak patrno, naděje v tomto pojetí souvisí se samotným pocitem smyslu života: dokud ji máme, máme i proč žít. Ztratíme-li ji, máme jen dvě možnosti: buď si vzít život, nebo volit obvyklejší cestu – prostě přežívat, živořit, být na světě jen proto, že na něm už jednou jsme.
Samozřejmě: naděje bývá obvykle nadějí v něco nebo na něco. Váže se tedy k jakémusi konkrétnímu předmětu: jako vězeň mám například naději, že přeci jen někdy někdo pochopí smysl mého věznění, a že se tedy mé vězeňské strádání v cosi dobré promění, třeba v posilu nějakých hodnot. Anebo jako prezident mám naději, že nějaké složité politické jednání se zdaří a já se budu moci těšit z dobrého pocitu z dobře vykonaného díla. Okolnosti, že naděje mívá svůj předmět, nemění však nic na tom, co jsem řekl: že ve své nejhlubší podstatě nepřichází ze světa, který nás bezprostředně obklopuje. Jejím skutečným zdrojem není tedy její předmět, který by ji jaksi beze zbytku probouzel či dával do pohybu, podobně jako nejhlubší příčinou její ztráty není soubor vnějších okolností, který by nám ji nenávratně bral. Tak to snad může chodit kdesi na povrchu, tj. na rovině psychického rozpoložení: vyvíjejí-li se věci dobře, jsme spokojeni, vyvíjejí-li se špatně, naše nálada se zhoršuje. Naděje sama, v onom existenciálním smyslu, jak ji tu chápu, však nečerpá svou životodárnou mízu ze svého konkrétního předmětu. Spíš je tomu naopak: naděje oživuje svůj předmět, vlévá do něj život, určitým způsobem ho prosvětluje.
Není-li ovšem naděje pouhým derivátem vnějšího světa, kde se vlastně v člověku bere?
Tisíckrát jsem o tom přemýšlel a tisíckrát sám sebe z tohoto hlediska zkoumal a vždycky jsem nakonec – k radosti jedněch a k překvapení jiných – dospěl k přesvědčení, že její prapůvod, zjednodušeně řečeno, je metafyzický. Chci tím říct, že jde o cosi víc a cosi hlubšího, než je prostě geneticky či biologicky či chemicky či kulturně či jinak daný optimistický sklon či stav lidské mysli. Ano, to všechno – od výchovy, kulturního zázemí až po přítomnost jakýchsi sloučenin v našem těle – samozřejmě ovlivňuje náš vztah ke světu a naše chování. Nevysvětluje ho však zcela. Kdesi za tím vším je přiznaná nebo nepřiznaná nebo různě artikulovaná, leč vždycky velmi hlubinná zkušenost člověka se samotným vlastním bytím a s bytím světa.
A tím se dostávám k tématu smrti.
Zdá se, že člověk je jedinou nám známou bytostí, o níž lze vskutku s jistotou říct, že ví, že zemře. Smrt přitom není jen nějakou podivnou věcí, kterou vidíme v televizním zpravodajství o válkách, teroristických masakrech nebo automobilových haváriích. Provází nás naopak na každém kroku: umírají nám naši nejbližší, připomíná se nám každou naší nemocí, každým letem v letadle či rychlou jízdou v autě, je přítomna v našem každodenním chování. Dokonce i když čekáme jako chodci na křižovatce na zelenou, čekáme tam proto, abychom jí unikli. Pud sebezáchovy mají, pravda, všichni živí tvorové. Jedině lidé si ho však asi plně uvědomují. A jedině lidský tvor ví, že mu všechno kličkování a všechno poctivé čekání na zelenou není vposledku nic platné, protože stejně umře.
Víme-li ovšem, že umřeme, a že tedy všechno je beztak marné, proč vlastně žijeme a proč se o něco snažíme? Ale nejen to: proč téměř vše podstatné, oč usilujeme nebo čím dáváme svému životu smysl, přesahuje zřetelně horizont našeho života? Dobrý pocit z toho, že mne nic momentálně nebolí, že pozítří potkám nějaké zajímavé lidi, na které se těším, nebo z toho, že vás mé úvahy zajímají – to všechno lze do jisté míry vysvětlit tím, že se smrtí bezprostředně nepočítám nebo na ni zapomínám nebo si ji prostě nepřipouštím. Avšak naději v onom radikálním a hlubinném slova smyslu, v jakém tu o ní mluvím, na tomto pozadí neporozumíme. Ta totiž samou svou podstatou přesahuje naši smrt. Ba co víc: v souvislosti s vědomím, že umřeme, je prostě nepochopitelná a absurdní. Nemůžeme věřit ve smysl vlastního života a chovat naději jako trvalý stav ducha, jsme-li si jisti, že naší smrtí vše definitivně končí.
Jediné, co může skutečnou naději vysvětlit, je hluboká a v podstatě archetypální jistota člověka, byť stokrát popíraná či nepřiznávaná, že náš pozemský život není jen nahodilou událostí mezi miliardami jiných nahodilých vesmírných událostí, které dokonale pominou, ale že je integrální součástkou či článkem – byť jakkoli mikroskopických rozměrů – velkého a tajemného řádu bytí, v němž vše má své nezastupitelné místo, z jehož hlediska se nic, co se jednou stalo, nemůže odestát, a v němž se vše nějakým záhadným způsobem natrvalo zapisuje či zhodnocuje. Ano, jedině reflektovaný či tušený rozměr nekonečna a věčnosti mohou vysvětlit onen neméně tajemný úkaz, kterým je naděje.
Možná leckomu připadá tato úvaha přepjatá, ale já si nemohu pomoci: nevím o jediném případu opravdového smíření s vlastním těžkým osudem nebo o jediném dobrém či statečném skutku, kterým dokázal člověk překonat obzor kalkulací o okamžitém a viditelném úspěchu svého konání, který by bylo možné vysvětlit jinak, než jeho hluboko ukrytou jistotou, že někde nad ním jsou zaznamenávány i činy a osudy, jejichž význam není jeho okolím bezprostředně postihnutelný, a přesahuje tudíž rámec jeho pozemského zadostiučinění.
S trochou nadsázky by se tedy dalo říct, že smrt či vědomí smrti, tato nejpodivnější dimenze lidského pobytu na zemi, vyvolávající děs, strach a hrůzu, je zároveň jakýmsi klíčem k naplnění lidského života v tom nejlepším slova smyslu. Je to totiž hráz, která je lidskému duchu postavena do cesty, aby ho zkoušela a aby mu umožnila být vskutku oním zázrakem stvoření, za nějž se považuje: dává mu totiž možnost překonat ji. Nikoli tak, že si nepřipustí její existenci, ale tak, že ji překoná svou schopností vidět i za ni či uvědoměle jednat jí navzdory.
Bez zkušenosti transcendentna prostě nemá smysl ani naděje, ani sama lidská odpovědnost.
Dámy a pánové!
Žijeme na planetě, kterou dnes – poprvé v jejích dějinách – obepíná jediná lidská civilizace. Osudy miliard lidí a stovek národů jsou dnes propojeny touto globální civilizací do té míry, že splývají v osud jediný. Má to tisíce výhod a tisíce nevýhod. Hlavní nevýhodou tohoto stavu je, že každé ohrožení se v dnešním světě stává ohrožením globálním. O množství a typu ohrožení, jimž by měla dnešní civilizace čelit a jimž tak málo čelit umí, nemusím zajisté právě před vámi zeširoka mluvit. Zmíním se proto o ohrožení jediném, totiž o tom, které bylo svého času nazváno „konfliktem civilizací“.
Přesvědčen, že žijeme v prostředí jediné globální civilizace, bych toto ohrožení nazýval spíš konfliktem civilizačních či kulturních či náboženských okruhů než konfliktem civilizací. Nicméně fakt, že takový konflikt v budoucnu skutečně hrozí, nelze popřít: zdá se, že čím těsněji jsme všichni svázáni rámcem jediné civilizace a čím víc musíme přijímat, ať už radostně či z donucení, její vymoženosti, které do jisté míry unifikují náš život, tím zřetelněji se probouzejí k životu naše rozmanité kulturní a náboženské tradice a tím důrazněji různé civilizační okruhy hájí svou svébytnost. Proces civilizačního ustejňování je tedy provázen i procesem protichůdným, to jest procesem rostoucí sebeobrany různých kulturních identit.
Jak tomuto ohrožení čelit? Jaký světový pořádek a jaký systém celosvětové spolupráce budovat, aby bylo odvráceno nebezpečí, že se naši vnukové dožijí stokrát hrůznějších věcí, než bylo druhá světová válka, jejíž konec si tu po padesáti letech připomínáme…?
Aniž bych podceňoval význam všeho snažení, které tolik moudrých lidí dnes v tomto směru vyvíjí, a všechny projekty a vize směřující k odvrácení této hrozby, jakož i všech dalších hrozeb, které se nad lidstvem vznášejí, rád bych tu zdůraznil jeden prvek, o němž hovořím často a při nejrůznějších příležitostech, který považuji za obzvlášť důležitý a který bezprostředně souvisí s tím, co jsem tu řekl na téma naděje a smrti.
Zkoumáme-li ony archetypální zkušenosti člověka se sebou samým a se světem, do něhož je vržen, které mu dovolují vědět, že umře, a přitom si počínat tak, jako by umřít neměl, zjišťujeme, že v té či oné podobě jsou přítomny v prazákladech všech náboženství. Anebo nevyznačují se snad všechna vírou ve vyšší autoritu, než je autorita lidská, a v existenci vyššího řádu věcí, než je ten pozemský, který tvoříme? Neznají snad všechna i ideu vyšší spravedlivosti, než je spravedlnost pozemská? Nejsou snad všechna, ať už vysloveně či nevysloveně, založená na naději v onom metafyzickém smyslu, v jakém jsem tu o ní hovořil? Neznají snad všechna v nějaké podobě nekonečno a věčnost jako poslední míru lidských věcí a neobracejí snad všechna náš pohled dál než jen k hranici naší smrti? A nevyvozují snad právě z této pokory před tím, co nás přesahuje, i soubory mravních imperativů, které nám nabízejí jako návod ke smysluplnému životu?
Pevně věřím, že spojuje-li něco nejrozmanitější náboženské a kulturní světy, které tvoří dnešní civilizaci, pak je to jen a jen jejich pevná jistota, že klíč k dobrému lidskému soužití, které by nebylo peklem, je v respektu k tomu, co nás nekonečně přesahuje a co si já sám pro sebe nazývám zázrakem bytí. Skutečné dobro, skutečná odpovědnost, skutečná spravedlnost, skutečný smysl věcí koření hlouběji než ve světě našich dočasných pozemských kalkulací: to je přece poselství, které lze nalézt kdesi na dně samotné lidské religiozity jako takové…
Nevěřím na žádné celosvětové náboženství. Ba nejsem si dokonce jist, zda záchrana lidstva a obnova jeho odpovědnosti za sebe a za svět je pouze a jen v renesanci náboženství či dokonce nábožnosti. Mluvím o něčem trochu jiném: o nutnosti znovu pochopit a nově artikulovat základní – tak říkajíc fundamentální – duchovní zkušenosti člověka a duchem těchto zkušeností prodchnout tvorbu světového řádu, takového řádu, který by nám všem umožňoval žít v míru vedle sebe a spolupracovat, aniž by se kdokoli z nás musel vzdávat své kulturní svébytnosti. Mluvím o nutnosti daleko důrazněji než dosud odkrývat a pojmenovávat spíš to, co nás spojuje, než to, co nás rozděluje. V tom vidím hlavní výzvu nadcházejícího století a tisíciletí.
Nejde jen o to, že to je asi ta nejlepší cesta k odvrácení hrozby „konfliktu civilizací“. Jde o víc: je to asi jediná cesta k probuzení či obnově nadosobní odpovědnosti, která by mohla odvrátit i ostatní nebezpečí, kterým bude lidstvo v budoucnu čelit, od důsledků populační exploze přes ekologické hrozby až po prohlubující se propast mezi chudými a bohatými.
Stručně řečeno: má-li lidstvo naději na dobrou budoucnost, pak tato naděje tkví především v probuzení obecné odpovědnosti, takové odpovědnosti, jejíž kořeny tkví nepoměrně hlouběji než ve světě pomíjivých a dočasných pozemských zájmů.
Jak vidíte, upnul jsem posléze i já svou naději k určitému předmětu. Tímto předmětem jsou některé nepopíratelné a nepopíratelně univerzální kořeny lidského vědomí sebe sama. Nevím, zda svět půjde cestou, kterou mu tato skutečnost nabízí, či nikoliv.
Naději však neztrácím.
Děkuji vám za poctu, které se mi dostalo jak udělením ceny Budoucnost naděje, tak příležitostí vás tu dnes oslovit.
Hirošima, 5. 12. 1995
.oOo.
KF: Slovo Hirošima v nás vyvolává bolavé představy. Právem. Dlouho nám byly ale věci líčeny jen z jedné strany. Když Američani prvním použitím atomové bomby zlikvidovali Hirošimu (a to po marném trojnásobném varování před tímto bombardováním a po výzvě Japonsku k uzavření míru, kterou Japonci neuposlechli), bylo to jistě tragické, ale podle střízlivých odhadů by dalším vedením války běžnými konvenčními zbraněmi bylo 5x víc obětí, podle některých až 10x víc. Japonci by válčili do posledního muže. Válka by se byla prodloužila nejméně o půl roku. Válečných invalidů, i žen a dětí, by bylo mnohonásobně víc, ale nebyli by ukazování jako ti z Hirošimy. Po Hirošimě a Nagasaki Japonci kapitulovali. I na jejich straně by jinak bylo mnohem víc padlých i zmrzačených.
Krom toho: Bylo to na dlouho i odstrašení pro Sověty, kde byly v té době stupňující se dobyvatelské tendence.
Když někde Amerika nezasáhne nebo se stáhne, je kritizována ze sobectví, že někoho nechala na pospas zvůli. Když zasáhne, tvrdí se mlhavě, že se to dalo "nějak vyřešit". Je za tím cítit i podprahový vliv letitého masírování bolševickou propagandou.
.oOo.
Řekl-li Václav Havel prorocky, že "každé ohrožení se v dnešním světě stává ohrožením globálním", pak je svět právě nyní v takové situaci, kdy Putinovo Rusko, pokud ovládne Ukrajinu, hodlá "osvobodit" další a další země.
.oOo.
Je dnes v módě okopávat Havlovi kotníky, zveličovat jeho lidské chyby či mudrovat, co měl udělat jinak. Je to hobby nejen komunistů, ale třeba i některých antroposofů (znám příklady i ve špičkových pozicích AS). Zapomíná se ale, že Havlovy některé hry byly už kolem jeho třicítky v repertoáru mnoha scén ve světě, a že tedy si - namísto šikanování, domovnich prohlídek, sledování, pomluv a pětiletého věznění - mohl žít blahobytně v demokratickém světě a užívat si své slávy. Nabídek měl dost. I toto je ale podoba nynějšího mučednictví pro druhé. Ne už umírání za pravdu jako kdysi, ale životního strádání: Pomluv, zesměšňování, šikanování, existenčního ohrožení i příbuzenstva, věznění. Havel zůstal ve službě své vlasti - z lásky k pravdě se vystavil lži a nenávisti. Uměl si dělat legraci i sám ze sebe. A jeho dva nástupci? Jeden - ješitný nepochopený génius - má jen doživotní kroutění hlavou, jak může být někdo tak blbý, když on je tak dokonalý, druhý měl jen škleb, posměšek, urážení, vulgaritu řeči i duše, pohrdání ženstvím, alkoholickou demenci.
A ty jeho "chyby"? Vím o jedné, ale plynula z větší víry v naše dobro, než jsme prokázali (i v tom si byli s Karlem Schwarzenbergem podobní): Vytýká se mu, že měl zakázat komunisty. Jednak to nebylo v pravomoci prezidenta, ale taky: v jeho Hovorech z Lán, které jsem poslouchal každou neděli, podal logické vysvětlení: Když by byla KSČ zakázána, byli by z nich mučedníci a s rafinovaností sobě vlastní by získávali v národě sympatie. Říkalo by se - nová totalita. Tedy - i díky jeho oběti i jeho velkorysosti mohou na něho v nynější svobodě, o kterou se významně zasloužil, komunisti a jiní vylévat kýble své vlastní špíny.
Antroposof Jan Dostal kdysi prohlásil, že u Masaryka se Kristův imuls projevuje v nynějším lidstvu v ideji demokracie, a to i když Krista příliš nejmenoval. Podobně je to s Václavem Havlem. Vpomínáme-li opravdově na jeho odkaz nebo pročítáme-li ho, vidíme, že zatímco většina z nás o základních pravdách života a světa cosi kdesi jen studuje, Václav Havel je formuloval ze sebe samého- bez patosu, bez duchovní terminologie nějakého -ismu nebi -ie, bez afirmace.
.oOo.
2024 ©