Když jsem v detství slýchal pohádku Jak šel Honza do sveta a ucil se latinsky (Sud kulatý, rys tu pije, tu je kára, ten tu ryje), tak jsem myslel, že když mohl videt sud kulatý a nejakou káru, tak že tam bylo i zvíre ristupije a tenturie, asi jako je zmije ci sepie. Tedy jsem si predstavoval nejaké ctyrnohé potvory ristupii a tenturii. Pripadá mi, že nynejši politici, když mluví o Afghánistánu ci Talibánu jsou na podobné vzdelanostní úrovni.
Vymyslel jsem si hricku: Veterán a kumpán nesli džbán na manganistán pro Talibán, sebral jim ho gurmán - pijan Zeman.

Vzpomnel jsem si, jak jsem zde popsal pred tremi roky zkušenost ne s žádnou ristupijí, ale s kozlem v okne. Pro novejší ctenáre to sem pripojím, trochu predelané a doplnené. Pak bude další nový text. (To vše ovšem cástecne bez diakritiky, s jejíž opravou si nadále nevím rady, avast rovnez není schopen ci ochoten pomoci.)

LETOŠNÍ LETNÍ ZÁHADY (Od letního archandela pres natácení pro Youtube v zacarovaném parku Rozálka a pres eurytmii a tajemné úkazy synchronicity až po chodící tetované plakáty.)

Napsal Karel Funk(») 19. 7. 2018 v kategorii Cechy a Morava trochu esotericky, precteno: 613×

A je tu zas: mohutný letní Archandel Uriel, Archandel saturnské nirvánické grandióznosti, nás z letních výšin bedlive prohlédá až do hloubi nitra a prísne i laskave nám odhaluje to, co je treba ješte prepracovat. Zemská Duše se v léte vznáší od zemského planetárního telesa do výšin kosmu, k planetám a zodiaku. Mužeme tam nakrocit s ní, pokud se k tomu tiše ale pevne rozhodneme a pokorne soustredíme. Bere tam s sebou i zemské elementární bytosti (undiny, sylfidy…), proto je letní príroda tak strnulá, opuštená, jakoby mrtvá.

Ješte loni jsem se tešil, že odejdu co nejdrív Domu, za dušemi, které mi jsou blízké a predešly mne. Co tady – ríkal jsem si. Jenže i zde ve hmote jsou duše blízké, se kterými je mi hezky (a muže jí býti každá, která se k tomu rozhodne a ozve). Tedy i tady jsem Doma. Je clovek tedy vždy a všude Doma, Tam i Tady, od veku do veku. Nikdy nikde se nelze natrvalo vymknout z Božího prostredí a Boží Lásky, to jen my si zastíráme oci a naríkáme že je tma. Toto uvedomení si muže být jedna z nejkrásnejších meditací, které se nám naskýtají.

Nedávno jsem si myslel, že ustanou mé povídací aktivity, když je mi ve spolecenství duchovních svetu a pravd tak krásne. A najednou – ony svety jsou i ve sdílení s druhými, a aniž bych o to usiloval, potkávají mne ruzné krásné akce a prostredí. Vezmu to zpetne od soucasnosti až k letošnímu jaru.

Vyjel jsem si od pocítace na poflakovací, tedy nepsací a nepovídací tri dny v Krkonoších. Cekala mne tam zkušenost se zvíraty. Vuci ríši zvírecí má lidstvo veliký historický dluh – za pojídání jejich mrtvol (nazveme to pravým jménem), za služby zvírat v zemedelství, doprave, drezuru v cirkusech, býcí zápasy atd. Jednou to budeme zvíratum splácet. Lze už i ted. Treba i vysíláním lásky v pohledu na ne. Obcas se najde i praktická príležitost. Jedna taková príležitost se mi tam natrefila.

Dojel jsem do jedné horské boudy. Miluji Krkonoše od detství. Zvírata taky. Obojího se mi dostalo. Sedel jsem po ceste u piva v zahradní hospudce oné boudy, a tu jsem vedle sebe na stole uvidel hlavu. Konskou. Živou. Byl to malý poník, který se zpusobne a šetrne procházel mezi stolky a asi usoudil, že u mne neco dostane. V závesu za ním krácel rozvážne skoro stejne velký bernardýn. Ten mne ovšem prehlížel. S poníkem jsme se pozorovali navzájem, brzy jsem ho ale prestal bavit, když nic nedostal. Oba pak došli k bufetu a postavili se zpusobne do fronty. Asi už byli nauceni. Neco jim tam dali, uchopili to opatrne a šli si to do ustraní sníst. Poté se prihnaly podívat mezi stolky hnedé kozy. I ony se chovaly sporádane, ale nic nedostaly, tak zas odbehly.

Druhý den mne, sedícího v pokoji u stolecku vedle otevreného okna, vydesil náramný rachot. Protože bouda byla na stráni, ze stráne až asi pul metru pod mé okno mírne stoupala plechová strecha. Když se na ni radostne prižene stádo koz, zní to jako krupobití. Byl bych mel chut si je pohladit. Splnilo se tretí den ráno, ale trochu jinak. Probuzení: z postele vedle otevreného okna spatril jsem opet hlavu, asi pul metru od té mojí. Statný hnedý kozel s rohy dozadu zahnutými strcil mi hlavu dovnitr a hodlal si odnést ze stolku u okna Nivu. Nedal jsem. Trochu jsme se pretahovali, pak jsem mu vší silou nabancil na záda. Držel. Asi si nevšiml. Nebo se mu to líbilo. Nivu ožužlal, tak jsem mu ji nechal. Vecer si hodlal odnést ze stolu mou peneženku a cokoládu. Nedokázal to ale uchopit, jen to oslintal. Kdyby mi odcizil peneženku, stíhal bych ho, to se mezi slušnými kozly nedelá. Ješte že mi neproskocil dovnitr, to by bylo kozí dopuštení. Když jsem se rozhodl už v klidu o samote doveceret a on se nedovtípil a položil si zvencí hlavu na stul, polil jsem ho colou. Nejen že neutek, ale slastne si to slízal, poté strcil opet hlavu dovnitr a cekal další dobrotu. Delám mu tedy pomyšlení, jiste zas rád prijde. A na rozdíl od lidí, zejména tech duchovních, mne neuroticky nepoucil, jaké sajrajty jsou v cole.

Malé rozumování: Nekterá zvírata mají lidskou tvár. Hezké. Nekterí lidé mají zvírecí tvár. Nehezké.

Jindy: Park s mohutnými stromy, lavickou a starým kostelem – vše se to nazývá U Rozálky (odbocka mezi Bernarticemi a Bechyní), je podle dávných povestí celý jaksi kouzelný až zacarovaný. Asi dosud. Byl jsem tu po letech opet (kdysi jsme tu prosedeli na lavicce s duší, se kterou jsme se mlcky nalézali jako blízkou, deset hodin bez hnutí, až do dvou v noci). Ó to to tu bylo dnes hezké, dokonce nám pujcili klíc od kostelícku, je to uvnitr krásné starodávné. Jako bychom tu ješte zaslechli šepot modliteb zbožných predku. Toto místo vyhledávali odedávna s pokorou v duši a s neokoralým srdcem ti, kdo meli nejaké trápení a kterí si uchovali víru a umeli poprosit a podekovat.
Je to skutecne tajemné místo. Byly tam vídávány preludy oddílu starodávných vojáku ci modlícího se procesí, jindy slýchán hovor neznámou recí. Místa si zachovávají pamet událostí, které se zde odehrály. Když jsem tu pri tocení videa vyslovil téma Emoce, najednou krásne mohutne zahrmelo, jsem zvedav, bude-li to na záznamu. Další záhada: pricházel tam ke mne pán s rodinu, zdálky mi mile ríkal My se známe. Když jsem ho uvidel, mel jsem jasno, že i já ho odnekud znám. Mel povedomou postavu, oblicej i hlas. Rádi jsme se potkli a poznali. Když jsme se pak bavili odkud se známe, tak odnikud, znát se nemužeme. Prišli jsme k sobe z neznáma. Mají chlapecka, tak uvítali mou knížku Deti – poslové z neznáma. Zajímavé: i oni byli jacísi poslové z neznáma.

Kamenná kaple u pramínku byla postavena roku 1681. Její obrázek je i v kostele sv. Michaela v Bechyni a v kapli sv. Mikuláše v Dražíci. Roku 1993 byla soška Rozálie z kaplicky ukradena. Rozálka, žijící ve 12. století, byla šlechtického puvodu, brzy se ale uchýlila do kláštera a pak jako poustevnice do jeskyne v Monte Pellegrino.

Pred tím jsem byl týden na rekondicním pobytu ve Velkých Losinách (tedy jsem psával pozdrav jako Zlosyn z Losin). Zajímavá synchronicita: den pred príjezdem do Losin jsem se seznámil s eurytmistkou Jitkou Cápovou – a vida, usvedcila mne, že jsme tricet let, až do lonska, bydleli padesát metru od sebe a málem se koukali do oken. Ona mne znala, já ji ne. Ríkala, že má tri deti. A ta synchronicita? Druhý den jsem prijíždel autem do Losin, a když jsem si na paní Cápovou se tremi detmi bezdecne vzpomnel – najednou koukám, mnu si oci – na komíne je capí hnízdo se tremi cápaty.

V Losinách pred lety cítila jedna moje blízká vnímavá bytost nárek a bolest devcat, která tu byla kdysi pochytána, prohlášena za carodejnice a stata. Já tak citlivý nejsem. Naštestí? Bohužel? To je jedno. Táhne mne to sem nejak podivne, a kupodivu mi tu jde lépe soustredení na duchovní práci. Konecne jsem pochopil: ty zbytkové elementály bolesti a hruzy je treba zde rozpouštet, to znamená prezarovat klidem, láskou, bezpecím, modlitbu…, jak to cloveku zrovna jde.

POZN.: Bohužel se z nejakého záhadného duvodu snížila kapacita pro jeden clánek a víc se mi sem neotiskne, rozdelil jsem clánek na 3 díly.