Není každá práce užitečná. Ne každá práce šlechtí člověka. I takový Hitler byl pracovitý, ba dělal i meditace do čaker, dnes i masový zločinec Putin a jeho hrdlořezové jsou pracovití. Putin pilně plení část lidstva, i se pilně radí i se šamany. A u nás? Namátkově – lháři dezinfo-scény se činí jak mohou, někdejší fízlácký udavač slušných lidí, taškář, lhář a velkozloděj Babiš je též pracovitý (a jak je za to retardovanou částí davu oddaně obdivován a oceňován). A v malém? Třeba i taková bordelmamá se má co ohánět, aby svým svěřenkyním zajistila výdělek.
Ale raději z opačného konce. Každá užitečná práce, která neslouží zlu, je posvátná. Pokud nám opatřuje životní potřeby, nezbytné k udržení fyzické existence, je prostředkem k našemu vývoji a je určitým stupněm školení. Práce je tím právě posvátnou, že je školou člověka, v níž nabývá zkušeností v různých oborech působnosti ve fyzickém světě. Kdo nedovede myslet při práci fyzické, neučiní pokrok, nenabude zručnosti a nedosáhne schopností myslet duchovně. Proto i fyzická práce je velkou školou pro vývoj duchovních sil. Práce má mnohem vyšší smysl, než si mnozí myslíme. Volba povolání je karmicky důležitá i pro další inkarnaci.
Člověk je obyčejně v každém životě školen jiným způsobem a přijímá jiné impulsy k práci. Přirozeně, že jeho dnešní práce je odvislá od práce jeho minulých životů, od toho, jakého evolučního stupně dosáhl. Kdo neprošel nižšími stupni práce, nemůže si žádat práci intelektuální, nemůže být vědcem nebo umělcem, protože v minulých vtěleních nevyvinul síly, které podmiňují možnost takovéto práce.
Pokud je člověk nějak spojen s přírodními silami, je přirozeně veden do životních poměrů, odpovídajících jeho založení. Záleží ale také na charakteru jeho duševnosti. Kromě toho zde spolupůsobí také jeho karma v tom smyslu, že jeho povolání má odpovídat spojitosti se živly, jejichž zkouškami prochází. Člověk, který prodělává - byť i nevědomě - zkoušky ohněm, bude mít v tomto životě co činit s ohněm, ať už v jakékoliv formě. Může být například kovářem zrovna tak jako chemikem, může pracovat v železářské dílně tak dobře jako v pekárně nebo strojírně, kde bude topičem. Vždy však bude mít co činit s tím, čím ve své kámaloce prošel a z čeho se má ještě v praxi očistit.
Ti, kteří jsou z minula spojeni s ohněm hněvu, jsou často vojáky, průmyslníky a dělníky v továrnách, kde se pracuje s ohněm nebo se železem. Jsou to také často inženýři nebo i chirurgové, kteří skalpelem vyrovnávají svou válečnou karmu. Kovem ničili, kovem nyní pomáhají. Prodavači zbraní, chemikálií, kovodělníci, myslivci, kuchaři náleží také ke skupině těch, kteří jsou poutáni k astrálnímu ohni. Nejnižší síly ohně vedou ke vtělení vražedných válečných impulsů mezi nejnižší chátru zločinců (od vrahů po některé zločinné vůdce či politiky), kde se mohou vybít jejich abnormální pudy.
Člověk, který prožíval kámaloku vody, bude veden k povolání, v němž se mu umožňuje očista astrality. Může být knězem anebo samotářem, vědcem, který se uzavře do své pracovny jako do kněžské cely, aby zkoumal zákony moudrosti a při tom získal celibátem astrální očistu. Nelze zde vypočíst všechny způsoby karmických příčin, vedoucích k jednotlivým povoláním, protože je to mnohonásobná spleť duchovních zákonů.
Z esoterního stanoviska spadají do okruhu sil vody všechny životní okolnosti těch, jimž vládne Luna. Jsou to námořníci, cestující po vodě, klasičtí mlynáři a lidé, kteří používají parních a vodních strojů, rybáři, plavčíci, hostinští, barmani a vůbec lidé, kteří mají co činit s tekutinami. Záleží na stupni jejich astrality, kterou mají přeměňovat působením práce, do jejíž skupiny právě náležejí, zda budou mít úkol vyšší či nižší práce v oboru, který ovládá síla lunární, voda.
Lidé, kteří prožívali síly mentální vichřice, jsou k vyrovnání vedeni do odvětví práce "vzdušné". Zabývají se mentálními silami: vědci, učenci, úředníci, právníci. Též matematici, astronomové, diplomati, učitelé, žurnalisté, řečníci; ti všichni mají co činit s principem vzduchu. Samozřejmě, že při volbě povolání nemusí hrát minulost vždy rozhodující roli. Při volbě povolání působí z jedné strany zákon vývoje, z druhé strany působí volbu povolání nutnost očisty určitým elementem, ať už se to týká očisty vodou, vzduchem, zemí nebo ohněm.
V astrální skupině vody bývá obyčejně vtělení ženské, protože žena spíš vyvine na základě měsíčního klidného charakteru astrální očistu a dosáhne k ní potřebné situace. Žena je také přitahována principem Luny a země. To je blízké k jejím mateřským silám Venuše. Působí-li v ženě ještě i síla země, často se projevuje jako láska k umění a vytváří čistý umělecký básnický cit, či se rodí jako hudebnice nebo jiná umělkyně, v níž láska duchovního života Měsíce se zasnubuje se silou duchovní země. Pak zpracovává prvek země, prvek plodnosti, cestou umění, láskou ke kráse a k dobru z touhy vytvořit radost produchovnělého života a vyžít své astrální hodnoty.
Těžší impulsy, spojené s materialismem země, přivádějí k zemědělskému, hornickému, zednickému, stavitelskému povolání, přinášejí do života často smutek, těžkopádnost, někdy i těžké nezhojitelné choroby, jako zase síla ohně přináší často těžké projevy tělesného postižení.
Síla Slunce, síla osvícené astrality, v níž působí nebeský oheň, zrozuje ideální bytosti, které se zasvětily dobru, pravdě, kráse, umění a zasvěcení božské Moudrosti a Lásky. V její záři se zrozují ti, kteří překonali všechny čtyři astrální síly zla. Jejich práce je povýšena za článek kulturního řetězu světa. Jsou nositeli osvěty, neboť jejich astralita je očištěna od nízkých vlivů zla a jejich umění není spojeno jen se zemí a Měsícem, ale je darem Slunce. Zde se rodí umělci duchovního, esoterního rázu, protože jejich vyspělá duševnost již nehledá slávu a lesk zevní nádhery. Došli ke skromnosti a touze co nejméně potřebovat pro sebe a co nejvíce rozdat bližním. Touží naplnit poslání Slunce, poslání vše udržující Lásky a jsou těmi, kteří proměnili lenost v píli. Jim je práce štěstím a radostí, hudbou života, neboť nalezli její pravý smysl. Pochopili, že čím více lze pracovat, tím větší cenu má život. Dospěli k tomu, že nemusí pracovat cestou nejhmotnější, protože dříve všechnu tuto práci radostně konali. Neštítí se žádné práce, která ctí člověka. Kdo neumí pracovat, není hoden úcty, a kdo nechce pracovat, je hoden opovržení. Ten není plným člověkem, je příživníkem lidské rasy. Práce činí člověka důstojným členem evolučního řetězu, dává smysl jeho životu. Podle zákona spravedlnosti se zrodí člověk na takovém místě, které mu evolučním stupněm náleží.
Dovede-li se člověk uplatnit v povolání vyšším, musí mít také schopnost uplatnit se v povolání nižším (viz i životy tří našich vzácných prezidentů – Masaryka, Havla a Pavla). Jen povýšenec se bojí vzít i hrubou tělesnou práci do ruky v domnění, že tato práce člověka ponižuje. Naopak, každá smysluplná práce posvěcuje život člověka, protože ho činí soběstačným a pomáhá mu, aby nezatěžoval své bližní starostí o svou existenci. Práce je plodem duchovní lásky, rostoucí z touhy po soběstačnosti, a ze všelásky, která touží lidstvo nezatěžovat svými osobními potřebami a vydělat si poctivě na vše, čeho člověk k životu nezbytně potřebuje. Člověk má být vděčný za to, že smí pracovat, vděčný, pokud je zdráv a schopen práce. Kdo neumí být vděčný za práci, kdo cítí odpor k práci, je lenošný, ten se poté zrozuje s tělesným postižením. Takový není pak schopen se uplatnit v životě, protože buď nemůže, nebo nedovede pracovat. Pak musí žít na útraty jiných, spoléhat se na něčí milosrdenství. Také lidé pyšní na své tělesné či inteligenční přednosti se často rodí jako duševně nebo tělesně postižení, protože se dříve štítili nižší práce v domnění, že jsou pro ni příliš vznešení a duševně vyspělí. Taková pýcha přivádí člověka od duševního povolání intelektuálního k nižší hrubé práci, právě k té práci, jíž se člověk v minulém životě štítil. Jestliže si nedovedl učinit správný úsudek o ceně každé užitečné práce, bude pak k ní přinucen životními okolnostmi.
Kdo nedovede uplatnit síly duševní, musí uplatnit své tělesné vlohy, protože ty se musí často rozvinout dřív než vlohy duševní. Ten, kdo prošel správně evolucí světa a dnes má například význačné místo mezi umělci, učenci nebo duchovědnými pracovníky, prošel v minulosti všemi základními povoláními. Proto se může ke každému z nich znovu postavit, přijde-li do takové životní nutnosti. Člověk je veden Prozřetelností k tomu, aby byl schopen vědomého sestupu do nižší práce, aniž by ho tížila.
Často přicházejí zkoušky působící velkou životní změnu, kdy bohatý člověk ztratí jmění jen proto, aby vyvinul svou zdatnost pracovat i na poli nižší práce, kterou případně dříve z neznalosti její ceny nechtěl konat, nebo ji zesměšňoval. Jindy se zájemce o duchovno opět ocitá v podobných poměrech proto, aby dokázal, zda se z lásky ke druhým, jemu svěřeným bytostem, dovede uchopit každé sebe hrubší práce, aby jim pomohl k životním potřebám, a je-li schopen sestoupit z vysokého postavení až na nejnižší stupeň dělníka. Má prokázat vůli lásky, jež má magickou moc překonat každé nepříznivé okolnosti a proměnit zlo v dobro. Často dokáže takové hrdinství pravá matka, která neváhá kvůli dětem se chopit kterékoliv hrubé práce, vyžadují-li toto životní poměry. Nebude žít nikdy nad poměry, aby dluhy zatížila své děti. Dovede z lásky k nim konat i hrubou práci, aby jim umožnila studia či bydlení a ulehčila budoucí život. Rovněž tak pravá žena dovede muži ulehčit život tím, že místo rozmařilosti mu pracovitostí pomáhá v jeho živitelském úkolu otce rodiny. Nemusí při tom nijak ubíjet své duševní schopnosti; stačí jen správně rozdělit si práci a odložit pohodlnost, která často člověku znemožňuje splnění jeho vyšších tužeb a jeho duchovní vývin omezuje.
Leckdo říká: "Ano, já bych četl, vzdělával bych se, pěstoval bych své duševní schopnosti, ale nemám na to čas". Kdyby chtěl, nalezl by alespoň půlhodinku pro svou duši, jen kdyby si jí více cenil nežli koníčků a radovánek, jež mu poskytnou jen chvilkovou zábavu. Lidská duše sice potřebuje osvěžení a posilnění. Jestliže práce člověka je příliš vážná a přivádí k němu jen vážné myšlenky, je mu potřeba chvíle odpočinku, chvíle oddání se radosti, aby mohl správně a svědomitě konat svou práci. Avšak většinou jen lidé bezmyšlenkovitě žijící a ve smyslových rozkoších světa se utápějící nemohou nikdy najít chvíle pro svou duši, protože neposuzují správně poměr práce k radosti z prožívání sil smyslového světa. Vylepšují neustále své příbytky novými a novými vymoženostmi a předměty podle reklamy či prestiže, sdílejí davové koníčky, zájmy, které jsou v té které době v módě. Na věčné zapomínají pro chvilkovou útěchu líbivého časového prožitku, jehož bezcennost nechápou. V kámaloce to vše budou bolavě postrádat, aby pro příště odvykli.
/Částečně čerpáno z prvorepublikového samizdatu. Další díl do tří týdnů./
2024 ©