Jeden z posledních článků

Z hromady článků, od roku 1990 vystříhaných z Lidových novin, mi vypadnul následující. Je to jedna z posledních úvah Ivana Klímy. Při čtení takovýchto fejetonistů, a je jich u nás od Listopadu mnoho (Steigerwald, Urbánek, Rychlík, Zídek, Štindl, Lékó, Hríb, Ruml, Šusterová, oba Vaculíkové, Procházková, Kamberský...) si lze uvědomit i vysoký a vzácně objektivní stupeň národní sebereflexe. Na tomto poli nám může leckterý národ závidět. Je to tradice založená již Čapkem a Peroutkou. Je štastné pozorovat, že jejich úroveň v této oblasti nezaniká.  

Svobodní k nenávisti

Ivan Klíma

Když se na konci osmdesátých let začaly hroutit komunistické režimy a padla berlínská zeď, mnozí  lidé na obou stranách zdi propadli euforii. Po necelých pěti letech se ukázalo (válka v rozpadlé Jugoslávii, růst nacionalismu a xenofobie ve většině zemí bývalého sovětského bloku, vítězství postkomunistických stran v Litvě či v Polsku a konečně v Rusku volební vítězství muže, který v mnohém připomíná Hitlera), že euforie nebyla tak zcela na místě.

   Americký novinář Paul Hockens se pokusil v pozoruhodné knize Free to Hate (Svobodní k nenávisti) vysvětlit důvody, proč v zemích, kde nedávno lidé dokázali jít do ulic, aby protestovali proti komunistickému totalitarismu, se začíná prosazovat militantní nacionalismus – tedy jiný druh totalitní ideologie. Ke své analýze shromáždil množství údajů, zaznamenal otřesné události svědčící  o růstu nenávisti vůči cizincům i o oživení fašistických tradic především ve východních zemích Spolkového Německa, v Maďarsku a v Rumunsku (pozornost věnovali i situaci v Polsku a u nás), a snesl důkazy o sílícím nacionalismu, který se organizuje nejen v malých politických stranách a různých organizacích, ale nachází při nejmenším mlčenlivou podporu ve vládnoucích stranách, jakkoli mají v programech obnovu občanské společnosti.

   Všechny země sovětského bloku v důsledku politické situace ztratily kontakt s vývojem zbytku Evropy, a to jak v oblasti hospodářské, tak politické i kulturní. Ve chvíli, kdy padly zdi a ploty z ostnatého drátu, překvapení obyvatelé se namísto v Evropě ocitli v prázdnu. Jejich velkolepá očekávání, že se zánikem komunismu vstoupí do blahobytné říše, kde se rázem splní všechna jejich letitá přání, se ukázala nerealistická – důsledkem toho byla nejen kocovina, ale také potřeba nějak zaplnit prázdno.

   Prázdno po zapuzených komunistických idejích i prázdno po nesplněných snech přímo vyzývalo demagogy a populisty, aby přišli s nějakým vábivým a pokud možno jednoduchým vysvětlením, proč se poměry vyvíjejí jinak, než většina obyvatel očekávala. V prvních letech prohlubující se ekonomické problémy, rostoucí nezaměstnanost a klesající výroba se sice daly vysvětlit jako důsledek zániku komunistického ekonomického systému, ale pro mnohé bylo přitažlivějsí vysvětlení, že všechny obtíže zaviňuje vnější nepřítel: cizinci, menšiny či Židé, kteří ujídají chleba a komplikují situaci v zemi.

   Bylo by krajně nebezpečné, kdybychom přehlíželi skutečnost,že totalitarismus založený na rasové či nacionální nesnášenlivosti ožívá. K zjednodušenému vysvětlení a nacionalistickým náladám přispělo i to, že většině z postkomunistických zemí (díky zadrátovaným hranicím) chyběla zkušenost západních zemí s cizinci a s migračními vlnami. Nevelké množství studentů z rozvojových zemí a gastarbeiterů z Kuby a z Vietnamu žilo většinou v izolaci a navíc bylo předmětem závisti a nenávisti. Komunisté tyto nacionalistické nálady navenek potlačovali, ale ve skutečnosti tolerovali, protože se tímto způsobem obecně panující nespokojenost odváděla směrem, jenž režimy neohrožoval. Jakkoli byli komunisté k nacionalistickým pocitům obyvatelstva smířliví, nedovolovali, aby se nacionalistické ideje otevřeně formulovaly, natož aby se staly základem samostatného hnutí. I tato skutečnost po roce osmdesát devět napomáhala při vzniku nacionalisticky orientovaných časopisů či stran. Navíc nové režimy ve snaze navázat na nějaké tradice se vracely do předkomunistického tedy do předválečného období, kdy nacionalismus patřil (s výjimkou Československa) k vůdčím ideologiím v zemích této oblasti. Proto se také nové režimy či nově vzniklé politické strany pokusily rehabilitovat, když ne přímo adorovat, předválečné národní vůdce: maďarského Horthyho, rumunského Antonesca, prezidenta Tisa.

   Důležitým i když zdánlivě paradoxním důvodem pro obnovu ultrapravicových hnutí se stala právě komunistická minulost zemí, návyky totalitního myšlení, přijetí státního paternalismu, absence demokratických návyků, netolerantnost ke všemu, co se vymyká obecně přijatému průměru. Přidáme-li skutečnost, že v řadě z těchto zemí si zachovali vliv bývalí komunističtí prominenti i příslušníci tajné policie, jež spíše než věrnost komunistické ideologii charakterizoval jejich antidemokratismus,  začneme chápat, že přeměna bývalých komunistických zemí v moderní demokracii bude dlouhodobý a obtížný proces, jehož výsledek je navíc nepředvídatelný.

   To jsou některé z Hockensových postřehů. Byli jsme zvyklí, že o fašistickém nebezpečí vykřikovali komunisté, aby odvedli pozornost od vlastních činů. Bylo by krajně nebezpečné, kdybychom jen z toho důvodu přehlíželi skutečnost, že totalitarismus založený na rasové či nacionální nesnášenlivosti obživuje. Nad Hockensovou knihou si uvědomíme, jak nás nedávný a přemožený nepřítel často fascinuje natolik, že nevidíme nového a hrozivějšího. Generace našich otců vklouzla přímo z područí poražených nacistů do područí stalinského komunismu. Měli bychom  se z jejich neblahé zkušenosti poučit.