- Začněme jako mottem k jednomu z dalších textů: Na oddělení lékařky M. Koziar Vašákové zemřely dvě sestřičky. Nakazily se, když pečovaly o pacienty s covidem. „Položily život za to, aby mohli ostatní žít,“ prohlásila. - "...Já jsem (jako lékař) zažil kopu pacientů (odmítačů), kteří, když umírali, prosili mě, abych každému řekl, jak se strašně mýlili… Ale to nikdo nezveřejní." - "... je to jejich rozhodnutí, nenechat se očkovat, ale pak tady zabírají místo ostatním pacientům, kteří nemají covid a potřebují jiný druh péče.“ Nejprve ale o jiných věcech. Můj přítel Mirek Erdinger – evangelický farář, psychoterapeut a lektor zažil krátce po roce 1990 toto: přijel za ním jakožto Čechem a farářem autobus Němců, vzali ho do Terezína, chodili tam od jedné kobky ke druhé a v každé nás Čechy modlitbou prosili za německý národ o odpuštění. On byl přítomen jako zástupce Čechů. Byla to jistě v duchovních v světech významná událost. Jistě to proniklo i k národní duši. Inspirativní: Co kobky našeho nitra a prosby za odpuštění těm, kterým jsme ublížili?
- Poznamenal jsem si myšlenku psychoterapeutky Ireny Vetché: "Pochopila jsem, že víc než v uvozovkách takzvaná normalita je důležité to, co subjektivně prožíváme, naše autenticita. Že člověk, okolím považovaný za blázna nebo podivína, může vést bohatý vnitřní život, možná bohatší než někdo, kdo žije stereotypně a v honbě za výkonem. Když se pak ohlédne na konci života, zjistí, že žil jako křeček v samopoháněcím kolotoči." Podobně i duchovní práce by neměla být dělána pro výkon a pro sebeuspokojení, jak jsme vzorní. Bude pak pravý podklad.
- Chceme-li s někým duchovní sounáležitost, neměli bychom předvádět bombastické omračující duchovní zážitky a ukazovat, jak jsme nedostižní. Lze se podělit i pokorně. Teprve tím do toho nabízíme vtáhnout i posluchače.
- Lyžař: nevšiml si při závodu, že sjel na vedlejší dráhu a po dosažení cílové rovinky pyšně kynul, ruce nahoru, v domnění, že je vítěz, že cosi zvládnul. - Nepřipomíná to situaci z duchovní cesty, kdy člověk sleduje cosi vysokého, dává to kolem sebe náležitě vědět, ale přeceňuje vnější efekt místo niterné skromnosti? Jistě, můžem šířit navenek ledacos, co je snad duchovním učením inspirováno, ale mezi přáteli či souvěrci neděláme přílišný humbuk, jak usilovně pracujeme apod. Měli bychom neustále vědět, že jsme jen nedokonalí služebníci.
- Podobně mi Štěpán Rak napsal motto do mé první knihy o Drtikolovi: Neexistuje dobrá nebo špatná cesta. Existuje jen Cesta, nebo bloudění.
- Když se někdo svěří, že se zajímá o oblast, která nám není zrovna blízká či sympatická, není třeba ho hned zesměšnit nějakým extrémem té oblasti (třeba: - Zajímám se o politiku. - Aha, tak to obdivuješ ty jejich špinavý figle, žejo; - Chodím rád hodně pěšky. - Nojo, to máš hrůzu z auta a děsíš se smradu z výfuku jako ti fanatičtí zelení; - Řídím rád auto. - To seš asi línej udělat krok pěšky a radši zasmraďuješ přírodu…, a podobně)
- Moje křestní jméno Karel mi nikdy moc neimponovalo (s výjimkou pojmu Karel IV.), byl jsem k němu lhostejný, asi proto, že jsem žádného živého Karla, který by mne hlouběji oslovil nebo ke kterému bych mohl s úctou vzhlížet, nepoznal. Až jsem se v pozdním věku dočkal. Děkuji, Karle – kníže.
- Nechtějme být jako ti duchovní překombinovaní a přechytralí, co se násilně pokoušejí o aplikaci duchovních pravidel, ale jen na efekt, bez vhledu a logiky, takže z nich pak vypadnou všelijaké nesmysly, byť s duchovním výrazivem. Někteří okázale "řeší" věci, které jsou jasné a není tam co k řešení. Uchopují se aktuálních témat, ale nějak bezúčelně. Spíš jen póza, velká slova, bombastické formulace… Podobně jako ztechnizovaný pohled na sebe a na život, kdy si umiňujeme „restart“, tvoříme „priority“ (někdo má skoro denně jiné), plánujeme „relax“…
- Chceme vypadat chytře? Zeptejme se druhého, jak vidí to či ono, a když krom kladů konstatuje i zápory (mnohé věci nejsou jen dobré a krásné), poučme ho „duchovně“, že přece není správné kritizovat a že každý jsme nějaký a máme i své slabosti a chyby atd. - Je to způsob k zablokování zájmu o hovor. Podobný způsob je mluvit, mluvit, mluvit, nepustit druhé ke slovu, nebo jen pokud sami chceme nějakou informaci. Druhé pak degradujeme jen na informátory do naší skládačky na to či ono téma.
- Předáváme-li někomu zkušenosti či nějaké učení, knihy apod., jsme jen prostředníci, možná i cosi organizujeme pro druhé, ale nelze z toho odvozovat naši autoritu, vyspělost, vyšší stupeň, zasahování do soukromí…, ani by se z duchovního učení nemělo dělat snobské rozumářské bludiště.
- Anthony de Mello - z knihy o cestě:
Ďábel a jeho přítel si jednou vyšli na procházku. Najednou před sebou uviděli člověka, jak se shýbá a sbírá něco ze země.
„Co to našel?“ ptá se přítel.
„Kousek pravdy,“ odvětí Ďábel.
„A tebe to neznepokojuje?“
„Ne. Nechám ho z něj vybudovat víru.“
Náboženská víra je ukazatel, jenž ukazuje směr k pravdě. Ulpíte-li na tom ukazateli, bráníte si v dalším pohybu k pravdě, neboť se domníváte, že už jste ji objevili.
- Trochu osobně: Ptá se mne někdo dychtivě na mé plány? Žádné nemám. (Ani na psaní, stejně většinou píšu s radostí něco jiného, než co jsem začal.) Kdekdo se ptá kdekoho na jeho plány do budoucna. Je tam stěžejní "já chci...". Asi bych neodpověděl uspokojivě. Něco jiného jsou ideály, tam jde jen o směřování, ne o výsledek. Je krásné neplánovat, jen si hravě i zodpovědně dělat to, co bych právě rád. Plán je většinou z ega, rádi se jím honosíme, bývá na něm chtění, lpění, vypínání se. Lepší je snažit se žít jen tak, s ideály před očima, s pokorou, modlitbou, poctivostí, trpělivostí, vytrvalostí, odvahou, důvěrou v budoucnost, třeba i racionálním jednáním pro budoucnost, prosbou o Boží vedení… Ale i s široce otevřenýma očima a srdcem, a pak okolnosti, které přijdou, vyplňovat činností. A pokud plány, pak vždy s postojem – ale ne má, ale Tvá Vůle se staň, Pane. (Něco jiného je třeba plánování dovolené, svatby, bydlení, úspor apod., i to lze ale bez lpění.) Pak člověk nemusí o kdečem říkat, že mu to prozradil jasnovid, vyšší vibrace, že to „dostal z duchovna“... Někteří v duchovních věcech sami od sebe rádi radí jak rádio (někdy radí jednotlivci, třeba i správně, jindy skupině či rovnou lidstvu). Je rozdíl urputně nevyžádaně radit, anebo jen nabízet přátelsky inspiraci. Raději si na věci přicházím samostatným úsilím duší vědomou, byť s pokorou k zasvěcencům, jejichž poznání se snažím s úctou vstřebávat. K duchovnu se toužím dostávat bděle, vědomě, ne něco "dostávat" či někam "navibrovat". Pak mi duchovní pomoc a vliv napomáhá k samostatným rozhodnutím a náhledům. Nechci být figurkou duchovna, to jsme byli ve středověku.
- K tomu obdržená reakce kamarádky: Tady si myslím, že se někteří duchovní „umělci“ ocitli v jakési skleněné bublině. Mrskají se v ní snaživě seč můžou, ale skrz její průzračnost neví, že celé to mrskání nemá a nemůže mít na skutečnost či další duchovní vývoj žádný rozumný dopad.
- Je už někdo tak duchovní, že se vymyká i riziku covidu? Pozor na pýchu.
Z rozhovoru s předním slovenským infektologem Vladimírem Krčmérym:
... Na Slovensku je plně naočkovaných jen zhruba 44 procent lidí. Proč tak málo? Kde hledat důvody?
První vlna Slovensko obešla a část lidí si tehdy řekla, že stačí mít dobrý imunitní systém a anděly strážné. Druhá vlna byla zlá, ale paměť lidí je krátká – lidé zapomněli na obrázky z Bergama, zapomněli na obrázky z nemocnic v Nitře, Čadci a Žilině, kde nebylo kam dávat mrtvá těla. Rychle se na to zapomnělo a začala atmosféra bezstarostnosti. Postoj Slováků ke covidu-19 se dá shrnout hezkou českou větou: „Hospodo, nalej“.
Jakou roli v odmítání očkování hraje na Slovensku větší náchylnost věřit konspiračním teoriím, dezinformacím a hoaxům o vakcínách?
Je to důležitý faktor. Já paradoxně říkám, že na Slovensku je víc věřících lidí než v Česku, ale nejen co se týče náboženství, což je podle mě pozitivní. To negativní je, že je tu i víc lidí věřících neověřeným informacím. A ti mají sklon k negativismu a nihilismu.
Byla tu například situace, kdy se objevilo první podezření na vážné účinky po očkování AstraZenecou. Tak rychle to proběhlo médii, že se kvůli tomu vyprázdnila očkovací centra a úplně se narušil proces očkování. A to byl jeden jediný případ, který se navíc nakonec nepotvrdil. Já se snažím komunikovat s médii, aby zveřejňovala i pozitivní zprávy o očkování – že klesla mortalita a podobně.
Čím je takový negativismus podle vás způsobený?
Největším přítelem epidemie je, když se zlikviduje systém autorit. Když se ve společnosti vytvoří atmosféra, že všichni policisté jsou mafiáni, že jsou všichni soudci a prokurátoři zkorumpovaní, profesoři plagiátoři, politici chlípníci a kněží pedofilové. Tohle fungovalo ve Rwandě, v Burundi při ebole, při žluté zimnici. Tohle je částečně i případ Slovenska. Média nenechala na politicích nit suchou. Kdyby se někdo zeptal, kdo z politiků je důvěryhodný, tak prakticky nikdo. To samé u učitelů, profesorů, odborníků.
Lidé neposlouchají ani lékaře, hygieniky, veřejné zdravotníky a potom toho litují v nemocnicích. Já jsem zažil kopu pacientů, kteří, když umírali, prosili mě, abych každému řekl, jak se strašně mýlili… Ale to nikdo nezveřejní.
Z nemocnice ve Slaném: Na oddělení je rušno, personál kmitá bez zastávky...
,Máme vztek, je to beznaděj.‘
...žena, která na interně pracuje jako staniční sestra sedmnáct let, Jitka Kasinová. „Máme vztek, je to beznaděj, nemůžete proti tomu vůbec nic dělat. Když ti lidé přijdou, musíme se o ně postarat. Ale máme, co dělat se prostě ovládnout. Hlavně je to zbytečné, kdyby byli naočkovaní, tak tady nemusí být.“...
Staniční sestra se hořce pousměje a pochválí své kolegyně, díky kterým psychický nápor na oddělení zvládají. „Já samozřejmě vím, že je to jejich rozhodnutí, nenechat se očkovat, ale pak tady zabírají místo ostatním pacientům, kteří nemají covid a potřebují jiný druh péče.“
25. 10. jsme na internetu četli následující sdělení o Americe, ale i u nás jsou rovněž obdobné případy:
Ve Spojených státech neuplyne týden, aby nějaký známý odmítač očkování neskončil kvůli covidu-19 v nemocnici, či dokonce nezemřel. Někteří před smrtí prosí o vakcínu, jiní svůj omyl do posledního vydechnutí nepřiznají. Jejich příběhy ukazují, jak závažný dopad mají dezinformace o koronaviru na osudy konkrétních lidí. - Kdo v posledních měsících sledoval dění ve Spojených státech, musel mít pocit, že nejvíce rizikové zaměstnání je rozhlasový moderátor konzervativní stanice. Umírali na covid-19 jeden po druhém a měli jedno společné: nenechali se očkovat a ještě k tomu vyzývali i statisíce svých posluchačů.
- A u nás? Zajímavé výpovědi neočkovaných:
Zejména někteří "duchovní lidé" mají své "duchovní názory", proč se neočkovat. Dobře, tedy vzhůru po vzoru Ukrajiny: "...Je to čím dál tím horší. Přibývá mladších pacientů. Bohužel dochází i k úmrtím a začínají více umírat ti mladší. Dříve to byli hlavně lidé starší 65 let. Nyní nám umírají lidé ve věku 28, 36 nebo 50 let. A devadesát osm procent našich pacientů není očkováno. Takže všem radím, aby se nechali očkovat. Jde totiž o jejich život. Někteří lidé říkají, že mají nějaké vážné onemocnění, jako je vysoký krevní tlak nebo plicní onemocnění, které jim v tom brání. Ale já říkám: Tím spíše se nechte očkovat. Koronavirus zasáhne právě ta místa, kde jste nejzranitelnější,“ říká další z lékařů nemocnice v Charkově...
2024 ©