OPĚT NĚCO PROVOKATIVNÍCH ÚVAH O NAŠICH PŘÁNÍCH, A MYŠLENKY ZASVĚCENCE.
- proč bohatého Ježíška? To je zmaterializovaný protiklad. On se zrodil v chudobě, přičemž jeskyně je symbolem lidského nitra
- bohatou nadílku? Hlouběji sbližuje skromnost, než mamon; a radost je větší z maličkosti, než z furiantského přemístění spousty zboží z obchodu pod stromeček (a ukřivděného úpění, že nemáme peníze na ještě víc). Před lety mi Táňa Fischerová, žijící pouze se synem, po Vánocích psala: "A tak jsme se radovali, že máme nejmíň dárků, co kdy." Byla to úleva, trocha osvobození duše. - Ale zároveň - dárek, o kterém vím, že byl darován z čistého srdce, je ten nejcennější.
- splnění všech přání? Ale vždyť já mívám, jak se později ukazuje, často i přání hloupá a pošetilá, která plodí jen nové problémy! To by to dopadlo
- zdraví? Ale vždyť nemoc je někdy tou nejlepší i jedině možnou výchovou člověka, aby se pak mohl dál lépe vyvíjet. Přeju si tedy spíš schopnost a milost, abych se z onemocnění dokázal rychle poučit, a abych žil tak, abych si o nové nemoce nekoledoval
- veselé svátky? A proč? Z čeho veselé? To si máme říkat celé svátky vtipy nebo civět na retardované a přisprostlé televizní baviče? Z bujarosti či sprostoty jde spíše smutek. Spíše Vánoce niterně v tichu prožité, kde mi nenapadne chtít mít jakékoli programově něčím zevním vyvolané nálady. Aspoň malé niterné sdílení mystérií sváteční doby, v tichu a pokoře, mi dá víc než veselí. Ono to veselí, spíš radostnost, je tam pak latentně kdesi v pozadí všeho taky. Pak můžeme najít i hlubší souznění s blízkými lidmi nebo aspoň pochopení pro ně. A sounáležitost s těmi, kdo nemají radostné ani veselé Vánoce – ať už u nás, nebo v jiných národech.
Proč se chtějí sbližovat tímhle, proč nechápou, že toužím mít skutečné svátky v jejich původním významu a né bengály nálad, mamon a obžerství...? Proč je ani nenapadne přemýšlet, o co usiluje ten, komu tohle přejí a jestli ho třeba vůbec takovým nepřemýšlivým, laciným vykýčováním se, potěší? Pravda, je to někdy hezký úmysl druhému člověku dát něco hezkého na vědomí, že jsme si vzpomněli. Ne každý uvažuje takto puntíčkářsky, jako Funk. Tedy mne potěší i ta frázovitá přání. Jenže - u někoho snad tyhle rozesílané padělky přání do světa mají jediného společného jmenovatele a sice JÁ - VZORNÝ. Snad to někteří dělají, aby se připomněli jako pozorní, přátelští, nesklerotičtí, schopní se na ostatní i v letu a běhu svého upachtěného života upamatovat. Prostě si u druhého, strženi spotřebním davovým povykováním, zajišťují pochvalné plus a netuší, že možná vzbudili naopak smutný povzdech.
Ale na druhé straně: I konvenční přání od dobrácké babičky, která žila prostý život a jinak to napsat neumí, potěší. Někdy přání znamená jen to, že jsme si na někoho milého vzpomněli. Nelze tedy paušalizovat.
Ale krásné přání by třeba bylo:
Přeju Vám/nám alespoň několik okamžiků skutečného ztišení, pohroužení a přiblížení se k posvátným tajemstvím, která jsou skutečným prazákladem těchto svátků.
Přeju Vám/nám takové prožití pravého obsahu těchto svátků, že se nám všechny zevní formy k nim navršené rozpadnou jako nicotnosti.
Přeju Ti (Vám-nám), abychom si zasloužili takové obejmutí Boží Milostí, že si pak již nebudeme nic jiného přát.
Nebo: Přeju nám, abychom uměli tak milovat Království nebeské, že budeme věřit i vědět, že ostatní nám bude přidáno (samozřejmě po našem poctivém přičinění). – Ale to už nezní jako přání.
Nebo, samozřejmě, nějaký hlubší poukaz k ději, původu těch kterých svátků, kde bychom se mohli přátelsky sdílet v hlubině spásného bezpečí. Nebo citát z Písma nebo z klasika.
Nebo: Setkejme se v hlubině tichého nalezení a zazáření podkladu Vánoc (Veiikonoc)...
Kamarád vyřezal své přítelkyni na její oltáříček obyčejný malý rovnoramenný křížek. Dal do té práce vyřezávání sám sebe, celý svůj vztah k cestě vývoje, a to vše jí s tím křížkem daroval. Odhadněte sami, jaký význam pro ni takový dárek asi má. (Praktická poznámka pro zájemce: dá se třeba vyřezat lupínkovou pilkou z kuchyňské dřevěné destičky na krájení masa či zeleniny, kterou mívají v obchoďácích).
A trochu od jazykového puntíčkáře: Přejeme či dostáváme přání k Novému roku? Tedy s velkým N? Ale Nový rok je svátkem 1. ledna. Tedy to přejme jen k tomuto dnu? Pokud to přejeme pro celý rok, pak lze psát k novému roku, nebo třeba k příštímu roku, k dalšímu roku, nebo k roku...
Tedy: Hledejme přátelské sdílení v hlubině spásného sdílení mysterií svátků
Nechme tyto úvahy rozvést následujícími myšlenkami Zasvěcence:
Cesty, na nichž se člověk stává zralým pro přijetí některého tajemství, jsou přesně určeny. Jejich směr je vyznačen nesmazatelnými, věčnými písmeny v duchových světech, v nichž zasvěcenci opatrují ona vyšší tajemství. Ve starých dobách, ležících před „našimi dějinami“, byly chrámy ducha viditelné i zevně, dnes, kdy se náš život stal spíše duchaprázdným, nenašli bychom je už ve světě viditelném vnějšímu oku. Ale duchovně jsou přítomny všude a každý, kdo hledá, je najde…
Jisté základní naladění duše musí tvořit začátek. Duchovní badatel nazývá toto základní naladění stezkou úcty, devoce vůči prvyjevit,avdě a poznání. Jen kdo má tuto základní náladu, může se stát /duchovním/ žákem. Kdo má zkušenosti v této oblasti, ví, jaké vlohy je možné pozorovat už v dětství u těch, z nichž se později stanou duchovní žáci. Jsou děti, vzhlížející s posvátným ostychem k jistým osobám, jež uctívají. Mají před nimi úctu, jež jim v hloubi srdce zakazuje, aby v sobě daly vzejít jakékoli myšlence obsahující kritiku, opozici. Z takových dětí vyrůstají jinoši a dívky, jež pociťují jako něco blahodárného, mohou-li vzhlížet k něčemu s úctou. Z řad těchto mladých lidí pochází mnoho žáků vyššího poznání. Jestliže jsi někdy stál před dveřmi uctívaného muže a jestliže jsi při této své první návštěvě pocítil posvátný ostych, abys stiskl kliku a tak vešel do pokoje, jenž byl pro tebe „svatyní“, projevil se v tobě cit, který může být zárodkem tvého pozdějšího žákovství. Pro každého člověka je štěstím, když v době dospívání nese v sobě takovéto city jakožto vlohy. Nevěřme, že takové vlohy jsou zárodkem k tomu, aby někdo měl sklon se slepě podřizovat a otročit. Z počáteční dětské úcty k lidem se stane později úcta k pravdě a poznání. Zkušenost učí, že nosit hlavu zpříma dovedou nejlépe ti lidé, kteří se naučili uctívat tam, kde je úcta na místě. A na místě je všude tam, kde vyvěrá z hloubi srdce.
Pokud v sobě nedáme vzejít hlubokému pocitu, že existuje něco vyššího, než jsme sami, nenajdeme v sobě ani sílu, abychom se k něčemu vyššímu mohli vyvíjet… Vědění, které má skutečnou hodnotu, můžeš získat jen tehdy, když se také naučíš si ho vážit.
Kdo má mezi svými vlohami city devoce nebo kdo má to štěstí, že mu byly vštípeny vhodnou výchovou, přináší si mnohé, když v pozdějším životě hledá přístup k vyšším poznatkům. Kdo si takovou průpravu nepřináší, tomu vzrostou už na prvním stupni stezky poznání potíže, pokud si neodhodlá vytvářet v sobě náladu devoce energickou sebevýchovou. V naší době je obzvlášť důležité, abychom na tento bod soustředili plnou pozornost.
Jedno si ovšem musí každý ujasnit: že pro toho, kdo vězí cele v civilizaci našich dnů, obrácené jen a jen navenek, bude velmi těžké proniknout k poznání vyšších světů. Dokáže to jenom tehdy, bude-li na sobě energicky pracovat. V dobách, kdy poměry hmotného života byly prostší, bylo také snazší dosáhnout duchovního rozmachu. Co si zasluhovalo úctu, co mělo být považováno za posvátné, to vystupovalo znatelněji nad ostatní poměry ve světě. V kritickém období jsou ideály strhovány k zemi. Jiné pocity nastupují namísto úcty, posvátné bázně, zbožnosti a obdivu. Naše doba zatlačuje tyto pocity stále více do pozadí, takže život všedních dní je člověku dodává jenom velmi nepatrnou měrou. Kdo hledá vyšší poznání, musí je sám v sobě vytvářet. Musí je sám vštěpovat své duši...
Duchovní žák musí začít tím, že přijme pokornou úctu do svého myšlenkového života. A musí přímo usilovat o to, aby v sobě choval a opatroval myšlenky pokory a úcty.
Zprvu asi člověk těžko uvěří, že by pocity jako úcta, uznání atd. mohly mít něco společného s jeho poznáním. Je to tím, že míváme sklon chápat poznání jako oddělenou, samostatnou schopnost, která není nijak spojena s tím, co se jinak v duši děje. Měli bychom však uvážit, že je to duše, jež poznává. A pro duši jsou city tím, čím jsou pro tělo látky, z nichž se skládá jeho potrava. Dáme-li tělu kamení místo chleba, odumře jeho činnost. Podobně je tomu s duší. Pro ni jsou úcta, uznání, devoce živnými látkami, jež ji činí zdravou, silnou; především však silnou pro činnost poznávací. Podceňování toho, co si zasluhuje uznání, způsobuje ochromení a odumírání poznávací činnosti. –
Úcta probouzí v duši jistý druh sympatie, jež se projevuje jako síla přitahující k sobě jinak skryté vlastnosti bytostí, které nás obklopují.
Ještě účinnější se stane to, co je možné docílit pokornou úctou, přistoupí-li k ní jiný druh citového rozpoložení. Spočívá v tom, že se člověk učí odevzdávat se stále méně dojmům z vnějšího světa, a zato rozvíjí čilý vnitřní život. Člověk, který se žene od jednoho dojmu z vnějšího světa k druhému, který stále hledá „rozptýlení“, nenajde cestu ke skrytému poznání. Duchovní žák se nemá otupovat vůči vnějšímu světu; ale jeho bohatý vnitřní život mu má udávat směr, v němž se vystaví jeho dojmům. Prochází-li krásnou horskou krajinou člověk citově bohatý a s hluboce vnímavým srdcem, prožije něco jiného než člověk citově chudý. Teprve to, co prožíváme v nitru, nám dává klíč ke krásám vnějšího světa. Někdo jede přes moře a jeho duší prochází jen málo vnitřních zážitků; někdo jiný bude při takové plavbě pociťovat věčnou mluvu světového ducha; budou se mu odhalovat skryté záhady stvoření. Je třeba, aby se člověk nejprve naučil zacházet se svými vlastními city a představami, chce-li v sobě rozvinout takový vztah k vnějšímu světu, který by mu poskytoval bohatý obsah. Vnější svět je ve všech svých jevech naplněn božskou nádherou; ale to, co je božské, musíme nejprve prožít sami ve vlastní duši, chceme-li to nalézt kolem sebe. – Žák dostává pokyn, aby si vytvořil ve svém životě chvíle, kdy se tiše a v osamělosti pohrouží sám do sebe. Ale nemá se v takových chvílích oddávat svým vlastním záležitostem. To by způsobilo opak toho, co je úmyslem. Měl by v takových okamžicích nechat ve vší tichosti doznívat to, co prožil, co mu pověděl vnější svět. Každá květina, každé zvíře, každé konání mu v takových tichých okamžicích odhalí netušená tajemství. Tím bude připravován, aby nové dojmy z vnějšího světa viděl docela jinýma očima než předtím. Kdo chce jenom přijímat a vychutnávat dojem po dojmu, otupuje svou poznávací schopnost. Avšak člověk, který přijme a intenzívně prožije určitý dojem a nechá si pak navíc od toho, co přijal a prožil, něco vyjevit, ten pěstuje a vychovává svou poznávací schopnost. Jenom si musí navyknout, aby snad přitom nenechával pouze doznívat svůj požitek z přijatého dojmu, nýbrž aby se zřekl dalšího vychutnávání a pouze zpracovávalto, co přijal a prožil, vnitřní činností. Úskalí, které zde žáku hrozí, je velmi veliké. Místo aby v sobě pracoval, může snadno upadnout do opaku a chtít jenom dodatečně plně vyčerpat požitek z prožitého. Nepodceňujme, že se tady před žákem otvírají nedohledné zdroje omylů a bloudění. Nemůže tomu být jinak: musí procházet zástupem svůdců své duše. Všichni chtějí zatvrdit jeho „já“, uzavřít je do sebe. On však je má otevřít světu. Musí proto svou duší okoušet, přijímat, ano i vychutnávat dojmy; jenom tak se s ním vnější svět může setkávat. Otupí-li se proti prožitkům z vnějšku, bude jako rostlina, která už ze svého okolí nemůže čerpat živné látky. Zastaví-li se však u vychutnávání toho, co prožívá, uzavře se sám do sebe. Bude znamenat něco jenom sám pro sebe, ne pro svět. Nechť si potom sám v sobě žije sebevíc, nechť pěstuje své „já“ sebesilněji: svět ho odvrhne. Pro svět bude mrtev. Žák považuje jakýkoli požitek pouze za prostředek, aby se zušlechtil pro svět. Požitek je pro něho zvědem, který mu podává zprávu o světě; ale když se takto poučil tím, co prožil, postupuje dále k práci. Neučí se, aby to, čemu se naučil, hromadil jako poklady svého vědění, nýbrž aby to, čemu se naučil, postavil do služeb světu.
V celé duchovní vědě platí zásada, kterou člověk nesmí porušit, má-li dosáhnout jakéhokoli cíle. Každé duchvní školení ji musí žáku vštípit. Zní: Každý poznatek, který hledáš, jenom abys obohatil své vědění, jenom abys v sobě hromadil poklady, tě odvádí od tvé cesty; ale každý poznatek, který hledáš, abys byl zralejší na cestě zušlechtění člověka a vývoje světa, tě přivádí o krok dále. Tento zákon si žádá neúprosně, aby byl dodržován. A nikdo není dříve žákem duchovního poznání, než učiní z tohoto zákona vodítko svého života. Tuto pravdu duchovního školení je možné shrnout do krátké věty: Každá idea, která se ti nestane ideálem, umrtvuje v tvé duši jistou sílu; každá idea, jež se ti však stane ideálem, vytváří v tobě životní síly.
Dokonale řekl Halík:
https://www.youtube.com/watch?v=gsuPTp1H9Z4>
2024 ©