Dějepisci zaznamenávají převážně jen ono vnějškové křesťanství, a ještě občas zkresleně. Proudy hluboké křesťanské spirituality jsou však i na okraji či za okrajem institucionálního křesťanství. Ovlivňují lidstvo jinak než jen historicky zachytitelným způsobem. Občas se oba proudy, esoterní a exoterní, setkaly a protkaly.
Hledejme nyní odpověď na otázku, je-li Karlštejn jako stavba, zasvěcená Grálu, mezi obdobnými stavbami v něčem ojedinělý, případně v čem. Mysterijních míst, věnovaných svatému Grálu, je více, o čemž některé naše starší zdroje „vlastenecky“ pomlčely. Ani sám Karel neměl od počátku tento záměr jednoznačně určený. Rozhodoval mezi původním záměrem hradu za účelem sídelním (závěry historických konferencí poslední doby se shodují, že hrad byl původně stavěn jako osobní hrad – soukromá rezidence Karlova), poté za účelem hradu jako klenotnice drahocenností a relikvií, později snad i grálského. O procesu Karlova zrání, k jakému účelu má hrad sloužit, napovídají mj. i některé indicie, které při průzkumu Velké věže vedly k hypotéze, že při její stavbě kolem roku 1360 byl změněn stavební program: původně zamýšlený obytný prostor byl upravován na kapli. Jediné pojetí hradu zde nebylo – válečnické. Fakt, že původní záměr stavby jako sídelního hradu neobsahoval nic z pozdějších posvátných účelů, může svědčit o tom, že Karel se nejen rozhlížel v Evropě po stavebním vývoji, ale zejména že zbožně i přemýšlivě naslouchal hlasu nitra a k posvátnému pojetí hradu dozrával pod vyšším vedením tak, jak se jeho duše rozevírala jako krásná růže. A tak, namísto co jiné velké hrady mívaly v oné době jen jednu či dvě kaple, Karlštejn jich má pět. Možná že si o mimořádné využití řeklo i místo samo. Spíše zde působila kombinace obojího. Výklad o grálském určení hradu vznikal až po Karlově smrti. Bez ohledu na to, zda někdy historici dokážou z dochovaných hmotných stop inspiraci Karla esoterikou svatého Grálu (či zda se dokážou oprostit od shovívavého úsměvu vědce nad domnělou naivní prostoduchostí středověkého panovníka vůči povídačkám a skazkám jeho doby), stačí při návštěvě hradu pootevřít srdce i oči. Jsme-li jen trochu seznámeni s těmito legendami, pak k poznání hluboké grálské inspirace Karlovy například postačí pozvednout oči v kapli Kříže hodně nahoru, a uzříme jistě ne náhodné zobrazení Beránka božího, jehož krev je jímána do kalichu. Z důležitosti umístění v kapli a z významu kaple samotné si lze odvodit závěr o tomto poukazu.
Rovněž postačí uvědomit si hlubokou oddanost Karlovu vůči svatému Václavu. Ten byl podle jistého podání považován za posledního zvoleného strážce svatého Grálu na zemské úrovni. Pro Karla byl bytostnou inspirací. I Václav se svou syntézou vzdělanosti a pokory, královské moudrosti a zbožnosti, ústupnosti i obranného boje, představuje vzácnou kombinaci dvou vývojových linií či archetypů duchovní cesty: linie královské a linie kněžské. Tato jeho univerzalita jistě předznamenala na počátku naší státnosti naši národní vývojovou kombinaci mezi vzdělaným či spíše rozumovým Západem a spíše citovým Východem. Václav byl i prvním, kdo v sobě nepřehlédnutelně odrazil tuto geografickou křižovatkovou danost.
Zprvu Karel patrně neměl toto místo pro účel úschovy klenotů vybráno definitivně. Uvažoval patrně i o Norimberku. Tam postavil kostel s původním záměrem na uchování klenotů. Ten dokonce tvarem připomíná klenotnici. A nebyl by to Karel, aby pro něho nebyla použita i později nějaká zvláštnost. V místě hlavního vchodu je namísto dveří polokruhovitý výklenek, kde až nahoře nad hlavami diváků sedí Karel, kolem něho figurky hudebníků. Ti denně ve dvanáct hodin uvítají sedm dalších figurek-králů. Každý z nich má v ruce nějaký atribut a Karlovi se jeden po druhém klaní. Obejdou okruh vždy třikrát, zdánlivě se tedy Karlovi klaní jedenadvacet králů. Jak hluboká symbolika.
Stavby jako Karlštejn, ač navenek zařazené mezi hrady, lze považovat spíše za soukromé chrámy. Shodné s nimi má zejména to, že chrámy byly odevždy místy mysterií a zasvěcování do nich za účelem pozvedávání se k vyšším tajemstvím božího stvoření. Duchovní úsilí jedinců i skupin tvořila však i chrámy neviditelné. Jejich zejména evropským pratypem byl chrám svatográlský, napodobovaný i stavbami viditelnými. Uspořádání kaple svatého Kříže na Karlštejně odpovídá popisu nejznámějšího grálského eposu od Wolframa z Eschenbachu. Karlštejn je tedy co do účelu a způsobu využití hrad skutečně mystický (ve smyslu niterné cesty k Bohu), zároveň ale i magický, kdy projekce a vybavení (kameny apod.) slouží pozvednutí k vyššímu účelu. Především však předjímá vědomé zasvěcení v pozdějším smyslu.
Porozhlédněme se nyní s občasným využitím článku (poskytl mi jej autor pro publikaci v někdejším časopisu Gemma) Cesta Grálu Evropou od holandského badatele, inspirovaného rosikruciánstvím a anthroposofií, Harrie Salmana, po dalších obdobných místech. Úplně obdobných? To uvidíme dále.
Grál byl často situován do duchovního chrámu, který se vznáší v éterné úrovni nad zemí. Spojení s tímto neviditelným světem pěstovala řada bratrstev na různých místech Evropy od Španělska po slovanské země: jedno takové bratrstvo patrně působilo na místě, kde jsou dnes ruiny kláštera San Juan de la Peňa, založeného v 8. století. Existuje tradice, která tento klášter váže s kalichem Poslední večeře Páně, jenž je opatrován v katedrále ve Valencii. Další mysterijní místo můžeme lokalizovat snad na hradě katarů Montségur na severních svazích Pyrenejí. Jiné v klášterech a hradech v Ardenách (například v Bouillonu), v Alsasku a v německo-švýcarském pohraničí, na hradě Wildenberg v Odenwaldu, jižně od Frankfurtu (Wildenberg je překlad slova Montsalvat – hrad Titurelův), na hradě Trifelsu Friedricha Barbarossy, na hradech v Rakousku a Slovinsku a na Karlštejně. Kroužky lidí, kteří tato společenství tvořili, byly ve spojení se strážci Grálu, o nichž se zmiňuje Wolfram z Eschenbachu. Rudolf Steiner uvedl, že se zde jedná o zemřelé, kteří měli za svého života obzvláštní spojení s Grálem, a chtějí inspirovat vývoj kultury v jeho službách.
Vedle takovýchto společenství jsou i výjimečně inspirovaní jedinci. Esoterní křesťanství má pro ně obraz labutího rytíře. To je někdo, kdo je inspirován vyšším, duchovním bytím, jak tomu bylo u labutího rytíře Lohengrina. Připomenout můžeme i knížete Václava, německého císaře Friedricha Barbarossu z 12. století, ruská knížata Andreje Bogoljubského a Jurije Vsevolodoviče z 12. a 13. století, či Alexandra Něvského, který roku 1242 bránil Rusko proti útoku řádu německých rytířů.
Všichni tito lidé byli ve službách esoterního křesťanství – Grál je jedním z jeho symbolů. Na jihu Evropy byl Grál chápán především jako kalich Poslední večeře Páně. Pro keltský Západ byl Grál miskou (slovo Grál pochází pravděpodobně z gradalis – stupňovitě – čímž je míněna miska, jež měla více vrstev). V Německu byl Grál popisován jako kámen, který vyrazil archanděl Michael z Luciferovy koruny. V severní Evropě žil obraz Grálu jako občerstvení pro kolemjdoucí a jako mlýn. Rudolf Steiner nabízí ještě jiný obraz. Poukazuje na srpek Měsíce, jenž je někdy doplněn slabě svítící a většinou neviditelnou částí měsíčního kotouče. Je-li Sluncem přímo neozářená část měsíčního kotouče přesto viditelná, pak je to tím, že je sluneční světlo vyzařováno Zemí nazpět. Měsíční srpek tak přijímá sluneční kotouč jako hostii – to je pro Rudolfa Steinera kosmický obraz Grálu. Stejným způsobem může být Grál prožit jako čistá lidská duše přijímající Ducha, jako lidská pospolitost (obraz města Kitěže), v níž mohou žít zesnulí služebníci Grálu, protože se lidé s nimi spojují, nebo jako samotná Země, která přijímá do sebe Krista a tím se stává Kristovou planetou.
Použijme dále ještě jiný pohled na umístění Karlštejna v evropském kontextu. Doba stěhování národů nebyla náhodná. Nešlo jen o získání území bohatších na to či ono. Někdejší putování kmenů i národů mělo význam pro celou budoucí Evropu. Obzvláště když nastupuje nová rasa, měla by mít čistou, ničím nepoznamenanou zemi, má-li se vyvíjet novým směrem. Podle anthroposofie znamenaly posuny směrem východním omlazování, posuny na západ dozrávání příslušného lidu. V Evropě to vidíme již několik staletí: západní zralost, někdy až vyprahlost a zkostnatělost, a východní mladost, citovost, která se bude teprve muset usměrnit do správných forem západní rozmyslností. Z této syntézy pak vyvstanou červánky budoucí slovanské kultury sbratření (sobornosť). Národy si tak bezděčně hledaly pro své usazení správné místo podle svého vývojového stavu a potřeb zrání, snad i podle hvězdných vlivů jednotlivých oblastí.
Odhlédneme-li od málo známých zárodečných proudů grálského křesťanství na Kavkaze, vidíme, že Karlštejn je nejvýchodnějším a též jedním z časově posledních ne-li vůbec posledním grálským hradem. Je proto určitým předznamenáním budoucího posunu živoucí spirituality směrem od páté poatlantské kultury anglo-sasko-germánské k budoucí kultuře šesté, slovansko-filadelfské. Karlštejn stojí zeměpisně i časově na jejím úpatí. Je to i dokladem vysokého inspiračního až intuičního vedení Karlova.
Zároveň lze usuzovat, že hluboký grálský vnor panovníka, který byl tak úzce spjat a proniknut slovanským cítěním, vnesl zpětně i do oceánu evropské spirituality zabarvení, které mohlo inspirovat západoevropské spirituální naladění svěžím duchem rozvíjejícího se Slovanstva.
Jděme ještě na východ. Grálské hrady v Rusku nenalezneme, svět Grálu je tu obsažen zatím jen neviditelně. Ruský venkov byl prosycen vědomím, že Země, se kterou se Kristus spojil, se sama stala svatým Grálem. Tím, že ji rolník obdělává, pracuje na její proměně. Obilí, které vypěstuje, obsahuje životní síly, jež pocházejí od zmrtvýchvstalého Krista. Ruská duše se ještě nevyvinula plně vědomě. Plnohodnotnou ruskou obdobou grálského města Montsalvače je legenda o Neviditelném městě Kiteži. Co o ní víme? Podle vlastního výroku vznikla pověst roku 1251 "pro posílení všech pravověrných křesťanů". Základem legendy je smír, harmonické poznávání vše přemáhající vírou, všelidské spojení v Boží pravdě. V 19. století literárně zpravoval tuto pověst Melnikov-Pečerskij v románové kronice V lesích, občas se jí věnovali i někteří básníci, například M. Vološin. Nikolaj Rimskij-Korsakov ji působivě zhudebnil pod názvem Legenda o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii. Na rozdíl od Wagnera, který podává germánskou mytologii v operách široce plynoucími symfonickými plochami, plnými statického psychologického napětí, vychází typický ruský skladatel z vokální melodické linky s instrumentální stránkou, bohatou na ornamentální výzdobu základních melodií. Slovanskému uchu je bližší i odrazem pravoslavných zpěvů a hloubkou a svítivostí hudby, jež je rozvíjena sice v plném jasu, ale přece jakoby stále pod závojem mystického opojení a extáze.
Příběh legendy vypráví o městě (gradu) Kitěži, které se před nájezdem tatarských hord ve 13. století skrylo ve vodách jezera Světlojar. Stříbrná mlha klesá z nebe a zahaluje nejprve zlaté kopule, sestupuje níž a lehá na město. Když hordy dorazí k jezeru, je z čisté vody slyšet už jen vzdálené vyzvánění zvonů. Hospodin přikryl město svou rukou a to bude neviditelné až do přijetí Krista lidskými srdci. Již nikdy nenajde město ten, kdo přichází se zlým úmyslem. Je to město vznešené, nadpozemské, město věčné lásky a věčného odpuštění.
Kněžna Libuše předpověděla "hvězdné město" a nevíme, myslela-li budoucí město Prahu nebo viděla-li dál, až na Nový Jeruzalém, tedy novou, hvězdným zodiakem zduchovnělou inkarnaci Země, esoterně zvanou Novým Jupiterem. Karel IV. jakožto vysoký zasvěcenec, zanesl dokonce do půdorysu Prahy poukaz na Nový Jeruzalém. Na rozdíl od naší pověsti i některých jiných evropských je ta ruská zatím navenek méně konkrétní, jak to odpovídá i poetické ruské duši cítivé. Legenda poukazuje podle Sergeje O. Prokofjeva "na určitý ideál, na město, které je obýváno lidmi bez hříchu s čistým srdcem, kteří se spojují, aby společně uskutečnili na Zemi zákon Kristův, ono společenství lidí, které je v Apokalypse Janově nazýváno „Obcí filadelfskou“, které spočívá na bratrské lásce. A tak jako Apokalypsa končí kosmickou imaginací velkého města nebeského Jeruzaléma, obrazu nového jupiterského eonu vystupujícího z duchovních hlubin (tj. příští bytí Země, na jejímž povrchu se v éterické podobě zrodí ti, kteří přijali Kristův impuls), tak se mají jednou v představě nejlepších ruských lidí dějiny jejich národa naplnit jako cesta přípravy k vlastnímu úkolu východní Evropy zjevením města. V jeho podobě dosahuje svého uskutečnění na Zemi ideál pospolitosti (sobornosti), kterého má ruský národ (i ostatní Slovanstvo) dosáhnout během vývoje 6. poatlantské kulturní epochy slovansko-filadelfské. Toto ale bude jako pozemská epocha duchovního Já prorockou předzvěstí budoucího jupiterského eonu pro celé lidstvo…
Po prvním nebezpečí pro Rusko ze strany Tatarů se město ponořilo do hlubin a je přístupné jen těm, kteří se nepodílejí na zlu a kteří k městu hledají trpělivě cestu s neotřesitelnou vírou a čistým srdcem. Jen takové doprovází Pán na cestě záchrany. Další těžké období ruských dějin začalo roku 1666 Nikonovými náboženskými reformami. Těmto reformám se vzepřeli starověrci, kteří jako jediní tehdy uchovali legendu až do moderní doby. Byli krutě pronásledováni a celé vesnice jich prchaly na sever Ruska i na Sibiř, aby tam za nelidsky těžkých podmínek v hloubi neproniknutelných lesů hledali cestu k neviditelnému městu. Byli však jen nepatrným zlomkem ruského národa, který ztratil cestu k neviditelnému městu, k svému nejvyššímu ideálu. A tou měrou, jak uprchli do lesů poslední starověrci cestu ještě znající, zůstala národu jen ještě vzpomínka na město, k němuž už neexistovala žádná cesta. Když v roce 1917 dopadá na Rusko nejstrašnější zkouška, nelze nalézt už ani cestu k této cestě.“
Od koho je očekáváno mnohé, musí projít mnohým. K dobru se lze vědomě a energicky nasměrovat po poznání zla. Síly zla jsou i ve vesmíru. Když je člověk přijímá, vštěpuje do sebe i zárodek prožívat jednou vědomě jejich proměnu ve spirituální život. Jako u jedince, i u národa: Projde-li nelidským ateistickým sociálním řádem, směřujícím k zvrácenosti, a mocichtivou agresí vůči celému světu, může mu to jednou, po velmi dlouhých dobách, vyprovokovat i hledání náležitých protilátek k duchovnímu životu ve společenství. Kdyby jedinec či národ nepřijal ony síly ke zlu, nenalezl by v budoucnu vědomý impuls přijmout ducha z vesmíru, toho ducha, který jednou musí oplodňovat celou lidskou kulturu, nemá-li zůstat mrtvá. Tento "duch z vesmíru" je duchovní Já, které má v šesté, slovansko-filadelfské epoše sestoupit na Zem. Proto musel a ještě bude muset ruský národ a s ním částečně i další Slované projít takovým utrpením a rozmanitým zlem, aby je mohli proměnit ve své duši vědomé ve vyšší duchovní síly a potom s jejich pomocí aby nalezli cestu přijmout v 6. poatlantské epoše, tj. ve 4. - 6. tisíciletí, duchovní Já. (Pozn.: Možný nástup všebratrské 6. epochy po několika tisíciletích zmiňuje Steiner i Prokofjev na některých místech pouze podmiňujícím způsobem - jako nabídku určení "Podaří-li se...". Nynější putinovské vědomé atavistické využívání asijského šamanismu a černé magie je novou, velmi těžkou překážkou dalšího vývoje - jak pro Rusy, tak pro sympatizanty těchto genocidních zločinů, překonavších už i Hitlerovské tažení, i jinde ve světě.)
Kristův impuls se tak stane kyslíkem celého života společnosti. Ač tyto budoucí skutečnosti neznal, toužil Karel ve svém vládnutí o právě takovouto realizaci hlubokého křesťanství. Vědomě tak navázal na mučednictví Václavovo, které vyzářilo pro budoucnost určitý koridor ideálu, ke kterému se Karel přimkl a dovedl ho na výši své doby, blíže duši vědomé. Karel byl již nesrovnatelně více v Evropě „zabydlen“ jak svým širokým vzděláním, tak jistotou své pevné pozice v evropských mocenských strukturách. „Připomeňme, že na konci přemyslovské vlády byly grálské legendy se svými rytířskými ideály v Čechách prokazatelně známé a že se čeští králové snažili podle nich žít. Na konci středověku završil tento vývoj císař a král Karel IV., který vládu českého krále obětoval svatému Václavovi. Česká královská koruna spočinula na světcově lebce. Koruna českých králů je jako každý skutečný symbol nevyčerpatelným pramenem inspirace. Kdo se na ni díval stokrát, může při stém prvém podívání vidět jakoby poprvé. Skutečný symbol vyvolává v duších těch, kdo se jej snaží pochopit, víc, než do něj vědomě vložil jeho tvůrce. Tak tomu je vždy, pokud tvůrce dokázal symbolicky zkoncentrovat hlubší podstatu zobrazované skutečnosti. I pro něj začíná to, co vytvořil, žít vlastním životem. Každý pokus o výklad je tedy ze své podstaty neúplný. Císař a král Karel IV. byl bezesporu takového tvůrčího vcítění schopen. To, že koruna jako taková není Karlovým vynálezem, jí pochopitelně neubírá na hodnotě. Při jejím utváření navázal s největší pravděpodobností na korunu přemyslovských králů, kterou doplnil podle francouzského vzoru na korunu ostatkovou. Koruna je tak podobným dílem, jako je korunovační řád českých králů. Karel není autorem jednotlivých částí, ale tvůrcem nové kompozice... Koruna začala vznikat před Karlovou korunovací českým králem 2. září 1347. Váží 2,56 kg a je široká i vysoká 19 cm. Celkem jí bylo korunováno dvaadvacet králů a královen. Jaké je ale její poselství?
Korunovační řád českých králů o ní říká:
Bože, koruno těch, kdo jsou ti věrni. Ty vkládáš na jejich hlavy korunu z drahého kamene.
Požehnej a osvěť tuto korunu. Jako je sama ozdobena rozmanitými vzácnými kameny, tak ať je tvůj služebník, její nositel, naplněn, z tvé štědré milosti, mnohonásobným darem vzácných ctností…“ (Tomáš Boněk)
Podle papežské buly z roku 1346 měla koruna spočinout na hlavě svatého Václava v pražském chrámu svatého Víta. Ke korunovacím byla používána od roku 1347 počínaje Karlem IV. a konče Ferdinandem V. Habsburským. (Jen pro úplnost: další korunovační klenoty – zlaté královské jablko a žezlo vznikly mnohem později než koruna a jsou spolu s korunou uloženy v chrámu svatého Víta za sedmerými zámky.)
Karlovo spojení zasvěcení a z něho inspirované vlády nad velkým územím bylo ideálním uskutečněním vladařského poslání tak, jak bylo pojímáno od počátku dějin, od dávné Atlantidy, starověkého Egypta, Číny, Ameriky původních obyvatel a dalších kultur až po počátky evropské civilizace. U Karla to bylo na území, kde vrcholilo zasvěcení evropského západu, přijímané a svěže uchopované mladou rasou slovanskou. Podobně jako skuteční panovníci předcházejících dob, považoval za své poslání spásu těch, kterým vládne. Tak prakticky uskutečňoval imperativ: Regnare est service Deo – Vládnout znamená sloužit Bohu.
Vnější předpoklady k tomu sbíral Karel už od dětství. K tomu, aby později úspěšně praktikoval spolupráci Trůnu a Oltáře, jak se tehdy říkalo, se mu dostalo i vhodného výchovného prostředí u benediktinského vychovatele, který se stal později biskupem, arcibiskupem a nakonec papežem Klimentem VI.
Vše tak bylo u Karla jednotou, umožněnou i vyšším řízením. Byl v historii posledním, kdo na grálském místě Evropy spojil v jinak již nevídané šíři osvícené vládnutí a zasvěcení. Předznamenal tak zárodek budoucí duchovní slovanské kultury, která přinese obrodu nejen jedince, ale i novou vztahovou náplň sociálního života, čerpajícího z mocnějších impulsů Kristova pronikání lidstvem. Základy k této budoucí kultuře by měly být položeny – jak se vyjadřuje R. Steiner – u „předsunutých slovanských národů“, tedy těch, které byly vklíněny do kulturně-duchovního zrání germánského a po staletí mísily s germánstvím svoji krev. Tak jsme byli i geograficky nejbližším slovanským národem, do kterého se šířily jednotlivé evropské slohy, vzdělanost i duchovní proudy.
Částečně čerpáno z právě vydané knihy TAJEMNÁ KARLŠTEJNSKÁ SETKÁVÁNÍ; KARLŠTEJN - MAJÁK DÁVNÝCH MYSTERIÍ.
2024 ©