KOMETA

Na internetu jsou během pár dní stovky odkazů, kde a jak můžeme nynější kometu vidět. A bezpočet různě ulovených fotografií. Jistě, je to zajímavé. Ale nenašel jsem ani jeden článek o tom, jak kometa vzniká, natož pak jak na nás může působit. Jsme společnost chtivě lovecká, nikoliv hlouběji přemýšlivá. Zážitková, nikoliv orientovaná. Trochu mi to připomíná nájezdy těch milionů turistů, ověšených optikou (nyní už kapesní, miniaturní), co se proženou Prahou a zastaví se jen na vteřinu snímku, nikoliv prožitku. Jejich nitro je v trvalém úprku.

Dočetli jsme se, že nynější kometa 3. července prolétla kolem Slunce (dostala se dokonce o něco blíže, než obíhá nejbližší planeta Merkur), a můžeme ji zahlédnout na vlastní oči. Krásné, jistě to stojí za podívání. Oblétne Slunce jednou za 6800 let, přičemž se vzdálí více než 100 miliard kilometrů (715x dál než se pohybuje Země kolem Slunce). I tak je zajímavé si zauvažovat a porovnat: Světlo Měsíce k nám doletí za asi jednu a čtvrt vteřiny. Ze Slunce k nám letí přibližně osm a půl minuty. Když kometa prolétala kolem Slunce, pak přibližně taky tolik. A z nejbližší hvězdy Proxima Centauri čtyři roky. Z Polárky k nám letí světlo tři sta až čtyři sta let. Tedy, tak jak ji vidíme, byla realita před staletími. Mnohé hvězdy, které na obloze vidíme, už dávno zanikly, než k nám jejich světlo doputovalo. Reálně lze tedy říct, že obraz oblohy, jak ji vidíme, už je jen „konservou“, stopou po něčem, co už dávno vypadá jinak.

Materialističtí (ne)vědci se povýšeně ušklíbají nad pověrčivostí  hloupostí lidí dávných dob. Komentují shovívavě nebo povýšeně fakt, že lidé různých dob a národů věřili, že přílet tajemné vlasatice zvěstuje války, přírodní katastrofy, smrt mocného panovníka nebo smrtící epidemie. Jenže: historické milníky dávají těmto „pověrám“ mnohdy za pravdu. Příkladů by byl bezpočet. Už v roce 44 př. n. l. byl po průchodu komety zavražděn Julius Caesar. Jasně zářila kometa i na jaře 1316, těsně před tím, než Praha při velkém požáru popelem. Toho roku zahynul nečekaně na zápal plic i francouzský král Ludvík X. V roce 1618 spatřili astrologové na nebi Velkou kometu, která podle mnohých předznamenala počátek třice­tileté války. - Největší pověrou všech dob je materialismus a ateismus.

Vztah k astronomii se mi v dětství utvářel i romanticko-kosmickými knihami Camille Flammariona (pro své tíhnutí k Bohu a k záhadám byl vědci zavržený) a "meditacemi  kosmu" (tak jsem tomu ovšem neříkal) u hvězdářského dalekohledu doma na pavlači, který mi půjčil starší kamarád astronom. (Podle něho jsem namaloval ten dalekohled s pejskem.)

Vyhledal jsem si uvažování o poutnících po obloze z jakési své starší knížky. Tedy třeba zkráceně ocitujme: Ptačí putování vídáme na obloze skoro denně. Jsou tam však občas i jiní poutníci a z větších dálek. Nejprve úvaha: Všimli jste si, že agresivní či zcela hmotařští lidé nejen neobdivují květiny, ale někdy je přímo nesnášejí? Při takové procházce obyčejnou či botanickou zahradou se nejen upřímně nudí, ale někdy i trpí. Je tu jakási podobnost: v tzv. duchovních kruzích se říká, že hříšný člověk v přítomnosti čistšího, promodleného často vybuchne nebo použije jízlivosti, ironie či jiné útočnosti – podle zbrojního arzenálu svého nižšího já. Praxe to občas dotvrzuje: nečistoty, které si v poklidu dřímaly, bývají v cizí čisté auře někdy vybuzeny k aktivitě.

A asociace: Komety prý mají podobný účinek na celé lidstvo. Jak to? Každé kosmické těleso našeho planetárního okolí či zodiakální oblasti mají svoji povahu. To je pro nás trvalé, zná to a pracuje s tím i astrologie. Komety tento "pořádek" narušují. Jejich vliv  přesahuje rozměry jejich viditelného jádra asi jako aura člověka přesahuje jeho fyzické tělo, a rozvíří na zemi temný prach jako když přejedete podlahu koštětem. Sice jsou považovány za součást sluneční soustavy, pohybují se ale v dráhách velmi protažené elipsy. V nepředstavitelných kosmických dálkách, „obydlených“ nadčasovými božskými mocnostmi, kterými kometa putuje, se promyje v alchymii nekonečné lásky. Ale i nabije. Je velmi vnímavou součástí žhoucího božího lůna, kterým je celý vesmír. Z těchto vesmírných dálav přilétají komety, prodchnuté očistnými silami, jaké si sotva dovedeme představit, a svým průchodem naší blízkostí nenechají nikoho na pokoji: jedince ani národy. Řada špatností se před nimi neskryje. Vyžité a odpařené mentální emanace zla smete aura komet s sebou jako koštětem, takže očistí mentální atmosféru planety. Zároveň ale vybudí, vyprovokuje ke splatnosti další osudové zásahy, které dosud čekaly na vhodnou dobu. Asi jako když nosíme v těle dispozice k chorobám, které čekají jen na nějaký spouštěcí mechanismus, aby propukly. Je to jako když vydrhneme podlahu a mezi prkny se odhalí další špína, na kterou dřív nebylo vidět. Něco z toho, co by nás čekalo k řešení až později a třeba i za horších podmínek, i s úroky (protože mnohdy se negace stále nabalují), vyvolají komety k realizaci. V tomto smyslu se dá říci, že komety naopak přinášejí požehnání. Vždyť se také přibližují k Zemi nesčetněkrát blíž, než nejbližší stálice za sluneční soustavou. Tedy je nasnadě, že to s námi “něco udělá“.

Asi ti naši předkové nebyli tak zaostalí, jak jim nadřazená věda ráda přisuzuje, a správně tušili, snad intuičně, snad tradující se zkušeností, že po kometě přijdou neštěstí. Jen nevěděli, jak to funguje, že kometa zlo sama nepřináší, jen vyprovokuje svou čistotou temné stíny k úderu. Asi jako když z bouřkového mraku spustí krupobití. Pochopí to někdy oficiální věda? Asi ne, leda až se odmaterializuje nebo spíš zajde na úbytě a na všeobecný nezájem a přijdou jiní nositelé jiné vědy. Skromnější, pokornější a tím i užitečnější. Tak jako pýcha předchází pád, pokora je předpoklad vzestupu. Někdejší obavy z komet byly proto jistě odůvodněnější, než nynější opakované paniky z kosmických srážek, spouštěné vědci skoro každým rokem.

Vlasatice zpytavě a tiše patří z oblohy svým vševidoucím okem do komůrek našich niter, když se na své pouti tiše ubírá naší blízkostí. Cítíme, jak je blíž než ostatní tělesa, jako by najednou obloha za ní dostávala hluboce prostorový rozměr. I když třeba nemá ohon nebo jen nepatrný, je jinou bytostí než ostatní hvězdy. Polibek jejího ducha může být v nás. Protišíme a projemníme se k němu? Najdeme ho?

Tichý pohled na kometu jako nádhernou kosmickou osobnost může vyvolat třeba pocit, jaký lze snad zobrazit imaginací takovéhoto příběhu:
U vesnice, ve které se všichni hašteří, křičí, bijí a nikdo nikomu už nenaslouchá, kde se vzala tu se vzala, objevila se vznešená, záhadná, tichá stařena–vědma. Byla tu. Přišla zdaleka, nikdo ji nezná. Stojí, mlčí. Je na dohled, hned za humny. Takhle blízko sem přeci nikdo nepřichází? Ale mezi lidi hmotně nezasahuje. Přesto její vševidoucí zrak prohlédá jejich duše. Rozplývavá silueta jejího dlouhého šatu za noci tiše plane bělostí. Je tu jako zjevení. Nic neříká, jen je. Její mlčení ale není studeně netečné či mrtvé. Naopak. Je to nehybná planoucí pozornost, přísná i laskavá. Nabádá i hladí. Dobro v lidech pod tímto osvětlujícím pohledem samo šťastně a tiše žhne, je vědomější. Zlo se stává nervózní, uhýbá před tímto usvědčujícím pohledem, ale není mu to nic platné, projeví se, vzplane. I nastřádané viny si říkají o vyrovnání.

Jednoho rána není po stařeně vidu ani slechu. Jako by nikdy nebyla. Šla dál. Byla to stařena nebo panna? Víla nebo bohyně? Na tom nesejde. Jako oni vesničané, i my můžeme být po jejím odchodu kdesi v hloubi jiní.

Z nezbadatelných kosmických hlubin, z nepředstavitelných božích duchovních sil, z milionů světelných let k nám třeba míří už jiná. Viděli jsme ji už někdy? Snad dávno? Bude přísnější? Laskavější? Je zbytečné spekulovat. Ví to jen ona a Bůh.