Každoročně o letních svátcích, začínajících Letnicemi – svátkem svatého Ducha, se lidé jedné veliké zahrady, kterou obývali od věků, radovali z bělostných ztepilých lilií – i přesto, že jim soused pod záminkou "osvobození" házel přes plot své bodláky, později i pavouky a štíry. Ty ale vytrvale požíraly miliony bílých mravenců pod vedením bílého jelena se zlatými parohy. Královna oné zahrady i bílých mravenců, dívka na prahu dospělosti, sázela cibulky bílých lilií pro blízkou i dalekou budoucnost. - Odpustila i černokněžníkovi ze sousedství jeho pavouky, které jí házel přes plot. Hynuli okamžitě. V říši stínů, opanované tímto černokněžníkem se supí duší a voskovou tváří baziliška, se kterým mnozí v jeho zlu vědomě sympatizovali, však sami po čase zažívali invazi přemnožených pavouků, které si před tím vypěstovali, aby je házeli nebo pak i dováželi k sousedům. Byli v oné říši černokněžníka všude, asi jako ptáci v Hitchcockově hororu. Z potemnělého nebe padali další a další. Nakonec je sami z hladu pojídali, a zamotáni do hustých pavučin, nabývali jejich vlastností.
Svitla naděje: Našla se mezi nimi slepá stařena – vědma s vnitřním zrakem, s tímto proroctvím: Až jednou po předlouhých těžkých dobách, pro lid znavený a vyčerpaný vlastním bezvýchodným zlem, najde se zázračná dívka s očima z hlubin věků jménem Maria Sofia, možná i Viktoria – s lilií v ruce. Poznají ji, nebo ji vyženou? Přinese a nabídne cibulky lilií k zasazení. Pokud je zasadí, možná se po mnoha a mnoha neúspěších ujmou a provoní jejich zemi taji nekonečné slitovné sbratřující Lásky i svatého tvoření. Pak někteří lidé zaslechnou zvony z věky ponořeného Chrámu sbratření na dně jezera Světlojar. Hle: zvony sílí, chrám se pomalu vynořuje. Již jsou vidět cibulky zlatých věží. Brzy věže celé, po čase i chrám se zlatými bránami ke vstupu. Pak lidé učiní jedno: Odloží pýchu a znovu postaví zborcený chrám Pokání. Pavouci, podobní zlým gnomům pod zemí i kosmickým zloduchům v prostoru, postupně zmizí. Možná i pavoukům bude pomoženo a láskyplní lidé je přetvoří ve sluníčka sedmitečná. A kosmické zloduchy rozpustí ve vítězné Lásce Kristově a Mariině a v Moci a Síle Boha Otce.
Na pozadí rozpadávajícího se ohrožujícího zla budou rozpoznávat dobro, pevněji se k němu uchylovat, ba sami ho v sobě probouzet – jaká vzpruha po předlouhé únavě netečnosti.
Pochopí, že je nemůže stihnout nic, než co si připravili vlastní minulostí. Anebo že nové utrpení a oběť je zkouškou, která je niterně i vnějšně zocelí, zpevní. Jejich duše se zazelenají jako jarní příroda v den Vzkříšení.
Požehnání Boží Lásky se k lidem skloní. Bylo vždy připraveno, jen čekalo na vůli lidí. Všechny sbory nebeských řádů od Andělů po Cherubíny a Serafíny, je ponesou na svých perutích Lásky až do lidských srdcí a hlav. Ve své krvi pocítí odvěké proudy věčného života a živý svatográlský impuls, vedoucí k neubližování a k vyrovnání svého osudu i osudů dalších lidí dobrem, pravdou a krásou.
Z nebe zazní hudba sfér. Někteří ji uslyší. Na nebi se rozklene duha sedmibarevného sedmiplanetárního spektra od obzoru k obzoru. Za ní lidé vytuší nekonečně velebnou odvěkou Lásku božské Matky a její spásný hvězdný úsměv, který plane jasněji nad všechny hvězdy a slunce, i ochranu Boha Otce, uskutečňovanou na Zemi Kristem. Budou společně vnořeni do svaté tvůrčí činnosti nekonečného řetězu pomocných rukou bytostí silnějších a pokročilejších, pomáhajících slabým a nevědomým.
2024 ©