Říká se o leckom, že je pracovitý. Budiž, je to chvályhodné, alespoň většinou. Ale co pracovitost duševně-duchovní? Jak myslíme? Lenivě nebo pracovitě? Co to znamená být na duchovní cestě? Či se „zajímat o duchovno“? Je to podobné, jako s demokracií. Máme ji ustanovenu v institucích, máme svobodné volby, svobodu slova, cestování, shromažďování... Masaryk řekl – „Demokracii bychom měli. Ale nemáme demokratů.“ Lze si studovat demokratickou ústavu, její principy, ale jsme tím demokraty, když se někdy někteří chováme jako uličníci? Podobně se lze zabývat duchovnem, donekonečna srovnávat směry, názory, donekonečna diskutovat, jezdit na kurzy nových a nových metod... Ale co když ona cesta za pravdou a niternou svobodou začíná v běžném myšlení, v jeho poctivosti? Zdá se to moc otřepané, že? Není v tom žádná exotika, žádné tajemno.
Kdo chce, může si dále projít myšlenky o myšlení. Pravdu je nutno hledat a získávat vlastní prací, vlastním myšlením. R. Steiner rozeznává dvojí myšlení o pravdě. Jedny pravdy získáváme pozorováním toho, co už v zevním světě existuje. Myslíme o tom následně, dodatečně (Nachdenken). Druhých pravd se dobíráme samostatně, předem, tvořivým myšlením (Vordenken). Vnějším pozorováním světa, tedy „dodatečným“ myšlením, nelze vymyslit nic nového, jen konstatovat stav věcí. Je to myšlení encyklopedické, popisné, vzdělanostní. Naopak myšlení „předem“, před-myšlení působí tak, aby se něco realizovalo, následně proměnilo ve skutečnost. Jsou do pravdy tvůrčí, oživující, vynalézající. Takového druhu jsou i duchovní pravdy, které zprvu nelze ve vnějším světě pozorovat a které v nás musí ožívat. Tyto pravdy jsou vlastně pravdami uchopovanými v duchu, a mají se potvrzovat zevním pozorováním.
Je veliký rozdíl, oddává-li se člověk jen pravdám pocházejícím z dodatečného pozorování, tedy zpravidla vyčteným, nebo pravdám z před-myšlení. Zatímco moudrost v přírodě je tvůrčí a vzniká z ní plná skutečnost, naše pravda je pouhým zrcadlovým odpozorováním, popisem této skutečnosti. Je jen dodatečná a tedy nečinná. Je tu tedy něco, co se vlivem našeho dodatečného myšlení stalo strnulým, bezmocným. Tímto dodatečným myšlením si můžeme vytvořit obraz o světě, avšak to tvůrčí, produktivní, v něm není. Tudíž i tento obraz pravdy, není-li kombinován s před-myšlením, působí na vývoj našeho Já pustošivě a činí je prázdným. Tvůrčí síla Já je takovýmto pouze jednostranným myšlením ochromována a odumírá. Nic tolik nepůsobí na lidské osamění, zpustošení a stahování se do svého nižšího já, jakož i na znepřátelení se se světem, jako pouhé dodatečné, pasivní myšlení o světě. Člověk se takovým myšlením stává chladným egoistou, i kdyby studoval ty nejduchovnější knihy. K čemu vlastně chce tyto pravdy? Chce je používat ve prospěch vyšších ideálů? Chce-li vypátrat něco jen dodatečným myšlením, tu chce mít něco jen pro sebe a je na cestě k egoismu a znepřátelení se světu. Taková duše bez společenství, bez smyslu pro pospolitost vysychá, chudne a zatvrzuje se. Pouhé dodatečné myšlení nás činí duševně neplodnými, byť vzdělanými. Vzdělání, znalosti, byť o duchovních směrech, ještě neznamená, že to máme jako touhu, jako ideál.
Pouze myšlenka, která se v nás stává ideálem, dá naší duši křídla ke svobodě i odvahu k pravdě. Tak je tomu u před-myšlení. Člověk je sám tvůrčí, tedy uskutečňuje své samostatné myšlenky a stává se někým, kdo působí podle vzoru samotné tvůrčí přírody. V takové situaci je člověk, když postupuje od pouhého pozorování či studia, tedy když nejen dodatečně myslí, nýbrž dává v duši vzejít něčemu, co mu pouhé pozorování a vzdělávání nemůže dát. Všechny pravdy duchovní vědy jsou tohoto druhu. Při nich musí být duše schopna tvořivé činnosti, musí před-mýšlet. Veškeré pouhé dodatečné myšlení je u takových pravd zlé a vede ke klamu. Uveďme příklad: veškerá náboženská dogmata, theologie, věrouka, jsou zakonzervovaná tvrzení, předkládaná k myšlenkovému osvojení si. Postava Ježíše Krista je v nich pouze historická, dávná, i když poučná jako zdroj moudrosti, jako etický pravzor apod. Naopak vědomí, se kterým přichází antroposofie, že Kristus je trvale živý v zemské auře, že nám vždy může dát posilu, pomoc, posvěcení, vedení, je živou oblastí před-myšlení.
Máme nesmírné množství pravd k dodatečnému myšlení, ale jen malá oblast náleží před-mýšleným pravdám. U nich je okruh menší, ale tvořivé síly se zvyšují. Duše nabývá síly a rozšiřuje se do dálav. Stává se stále bohatší i pro druhé, když následuje to, co je podstatné v tvůrčí, božské činnosti ve světě. Pravda, pocházející z dodatečného probádání toho, co je zažito, vede k abstrakci. Duše při tom vysychá a nenachází pro sebe potřebnou potravu. Avšak pravda, která není získána na podkladě zážitku, je tvůrčí; ta svojí silou vymezuje člověku ve vesmíru místo, kde může být spolučinný na tom, co se vytvoří v budoucnu. Před-myšlení je začátkem vrůstání do budoucna. Tak se staneme člověkem tvořícím budoucnost. Takový člověk rozprostírá sílu svého Já od přítomnosti do budoucnosti tím, že svým vlastnictvím nečiní pouze pravdy vycházející z dodatečného myšlení, ale také pravdy před-myšlené. V tom spočívá jejich osvobozující vlastnost. Pouhé dodatečné myšlení (není-li v součinnosti s před-myšlením) činí duši pustší a abstraktnější, ochuzuje ji o prožitek, člověk se plní jen přízraky bezkrevných abstrakcí. Duch pak nepochopí, že se může zúčastňovat utváření světa. Stávají se z nás rafinovaní egoisté. Avšak to, čím je pravda pocházející z před-myšlení, to duši naplňuje a činí vřelou, naplňuje ji novou silou v každém stadiu a věku života. Známe-li jen a jen proces dodatečného myšlení o pravdě, lidé nám zůstanou nepochopitelnými a svět cizí až nepřátelský. Naproti tomu pomocí duchovědných pravd začneme chápat lidi stále více, budeme mít stále větší zájem o svět a budeme s ním stále více srůstat. Budeme pociťovat uspokojení z toho, když se ve světě setkáme s potvrzením těchto před-mýšlených pravd. Oblažující a uspokojující pocit z duchovědných pravd pramení jednak z toho, že dříve, než se mohou v životě realizovat, je nutno je nejprve pochopit, jednak z toho, že tímto pochopením se stáváme stále bohatšími. Člověk, který je naplněn světlem pravdy, se odpoutává od sebe a jeho ruka se nezatíná v pěst, ale vstřícně se vztahuje. V takové ruce je přítomno vsávání jsoucna světa.
Uvažujme si samostatně, jak to v každém z nás z uvedeného hlediska asi je. Zabýval se tím i Goethe. Byl hluboce ponořen do hledání pravdy a jen díky tomu mohl vytvořit krásné drama o pravdě – „Pandoru“. Vystupují tu proti sobě dva titáni – Prométheus a Epimétheus. U Prométhea je scéna, popisující nástroje, které si člověk sám vymyslel a vytvořil. Všude jsou činny lidské síly; vše je poněkud hrubé, nepohodlné, ale účelné. Dějiště scény s Epimétheem je takové, že je vše zhotoveno dokonale a systematicky, ale člověk se na tvorbě toho moc nepodílel, poznal a využil to až dodatečným myšlením. Prométheova scéna je hrubá a asymetrická, Epimétheova je symetrická, uspořádaná. Je v ní i vše harmonické, co již uspořádala příroda. Její formy jsou ušlechtilé. V Prométheovi působí před-myšlení, člověk je omezován hrubými silami, ale je tvořivě činný. Vše tu vzniká z jeho vlastních sil a nástrojů. Dodatečně myslící Epimétheus nám vypráví, jak na sebe nechává působit vše minulé a naznačuje, jakou nespokojenost a nenaplněnost to občas vyvolává v jeho duši. Je pak sotva schopen pocítit nějaký rozdíl mezi dnem a nocí.
Potom se před námi s pochodní v ruce objevuje Prométheus, vystupující z dosud noční temnoty. Doprovází ho kováři, kteří rukama tvoří totéž, co vytváří i před-myšlení člověka. „Kupředu s tím, co dovedeme“, přikazuje jim Prométheus. On je tím činným, kdo vychází s pochodní z temnot, aby ukázal, jak z hlubin jeho duše vystupuje jeho před-myšlená pravda. Epimétheus, na rozdíl od Prométhea, nepoznává rozdíl mezi dnem a nocí a vše je u něho jako sen. Prométheova duše pracovala a ve své vlastní temné noci nejprve uchopovala myšlenky, které teď z ní vystupují. Ty však nejsou snem, ale tím, zač duše krvácela. Tím vnáší sebe do světa a odpoutává se od sebe sama. Prométheovský člověk má postoj: „V nic nedoufám, ale chci vlastními silami utvářet budoucnost,“ Goethe dospívá k nutnosti spolupůsobení obou způsobů myšlení. Před-myšlení vyjadřuje tvůrčí prací kovářů, následné myšlení pasáky ovcí, kteří pokojně využívají existující přírodu. Spásné vykoupení může přinést jedině součinnost obou titánských bratrů. K tomu slouží obraz: Prométheův syn Filéros se zachraňuje ve vlnách tím, že spojuje svou sílu se silami vln. Tak se k jeho záchraně spojuje tvůrčí síla v něm (před-myšlení) se silou přírody (dodatečné poznávání). Prvek Prométheův se tím spojuje s prvkem Epimétheovým. Tak nám Goethe předvádí nadějné řešení, jak se tomu, co je získáváno z přírody za pomoci dodatečného myšlení, dostává tvůrčí napětí prvkem před-myšlení.
Nebo jinak: dodatečné myšlení je předpoklad, materiál, se kterým je zapotřebí tvořivě pracovat, tedy jej uchopovat samostatně, ke tvorbě skrze před-myšlení. Pak sami poznáme, co z nastudovaných znalostí lze oživit a co je pouhá slupka bez šťávy, uschlý strom bez plodivých sil.
Prométheus a Epimétheus musí mít v lidské duši svoji správně vyváženou úlohu. Pak vzejde to, co poslouží spásnému prospěchu obou, tedy i lidstva. Všestranné uchopení pravdy musí vést nikoli k uspokojení jednotlivce, nýbrž celého lidského pokolení. Goethe ukazuje, že pravda není pro jednotlivou lidskou bytost. Má sjednocovat a uspokojovat celé lidské pokolení, potom jejím prostřednictvím přichází mezi lidi i láska a mír. Patrně i toto zamýšlel František Bílek v plastice, která přímo sálá touhou po sjednocování v pravdě, nazvané Vrůstání do stromu bratří.
2024 ©