Básník, samotář a mystik Vladimír Holan kdysi napsal, že člověka plně poznáme až poté, co zemře. Přirovnal to jako když padne strom a my vidíme poprvé i jeho kořeny. Pracuji si s touto informací už pár desetiletí a ověřuji si, jak je pravdivá. Nyní mám k tomu příležitost i u svého někdejšího kamaráda. Napsali jsme spolu kdysi (spíše jsem z něho jeho texty „vysápal“), a s Danou Rychlovou knížku SVĚTLINY - Meditace jako jarní tání duše – Tři duše v akordu (vydala EB Praha 2005). Bohužel ji nemám v počítači, tedy aspoň jeden z jeho dvanácti textů sem přepíšu (pokud by se našel ochotný opisovač, uveřejnil bych i další).
U moře.
Prý je ze mne cítit zvláštní klid, vzpomněl jsem si na častý divácký ohlas. Žít tak tady u moře, mělo by to být samozřejmostí, připadá mi. Jeho rytmus, neustále se opakují odliv a příliv, který na pláži pokaždé tak svědomitě zahladil všechny včerejší šlépěje, jako by říkal, že všecko v našem životě je jen do času a nad naším hemžením, radostným či zrovna utrápeným, je něco nás přesahující. To něco je věčné, a my, lidé, ačkoliv se nám to mnohdy, zejména v našich těžkých chvílích tak nejeví, máme na tom věčném svou účast.
Velmi výmluvné mi v tomto smyslu připadají ranní procházky po písečné pláži, když se Slunce vyhoupne nad obzor a na moři se ke každému, byť tomu nejnepatrnějšímu človíčkovi, rozeběhne zlatavý proud světla. Symbol životodárného světla a tepla vždy běží právě danému člověku a jakoby jen jemu jedinému zvláště vstříc. Vstříc každému, i kdyby se zdánlivě zcela v té spoustě dalších zrníček písku na břehu ztrácel. Ztrácel na břehu, který běžící zrovna rovně či právě se klikatící lemuje náš momentální život.
Měl jsem z toho silný poct, že někdy nám sice může připadat, že jsme sami, opuštění, že se život od nás odvrací, ale ve skutečnosti spojení s tím pravým životem je zde přítomno neustále. Stačí jen po něm vztáhnout ruku. Stačí ho jen do sebe přijmout.
Nám suchozemcům ovšem zřejmě nezbývá než toho nějak dosáhnout i bez moře.
2024 ©