Mám v počítači ve frontě několik svých příspěvků, těším se na jejich zveřejnění jak pes na buřta, ale ne a ne na mne dojít řada. Když oni někteří to napsali tak dokonale. A hezky česky, aby tomu člověk rozuměl. Tedy musí jít můj osobní psací narcismus někdy stranou. Dobře mi tak. Tedy nyní třeba toto skvělé nefunkovské: Pavel jako Havel a jinak - čtyři prezidentské omyly čelem k Rusku.
Napsal Petr Pithart 28. března 2024
KOMENTÁŘ. Všech šest dosavadních českých prezidentů mělo k Rusku silné vztahy; i ten poslední je má. Proč šest? Nepočítám ty, kteří měli k Rusku (Sovětskému svazu) vztah vazalský, daný jejích stranickými, funkcionářskými pouty k Moskvě jako k mocenskému centru mezinárodního komunistického hnutí, z čehož měli za socialismu vzácné prebendy a privilegované postavení. Václav Havel byl z těch šesti jediný, kdo měl k Rusku vztah vždy obezřetný. A obešel se nejen bez prebend, ale i na pět let jako vězeň svědomí (s podlomeným zdravím).
Tomáš Garrigue Masaryk se o Rusko intenzivně zajímal jako filosof a sociolog. Zajížděl do Jasné Poljany, aby tam debatoval se Lvem Nikolajevičem Tolstým. Lákala jej jeho vize – neodpírat zlému, ale nakonec se nedal přesvědčit.
Při své rekonvalescenci na ostrově Capri dlouze debatoval o Rusku a jeho komunismu s pořád jakoby nerozhodným (nakonec však přimknuvšímu se…) Maximem Gorkým. Nakonec ale ve velké práci Rusko a Evropa (třídílné, přičemž třetí vyšel nejdříve anglicky a v roce 1996 česky) komunismus odmítl především na základě četby Dostojevského.
Ke konci první světové války se rozhodl – po těžkých sporech na dálku s generálem Rastislavem Štefánikem, poslancem Josefem Durychem, vyslaným do exilu agrární stranou, a jak se později ukázalo doma i s Karlem Kramářem – nezasahovat do ruské občanské války a nakázal legiím dojet co nejrychleji do Vladivostoku a přes Japonsko a Ameriku se vrátit na evropská bojiště.
S americkým prezidentem Wilsonem jednal o postavení českých zemí ve střední Evropě právě, když byly na předních stránkách novin palcové titulky „Češi ovládají Sibiř!“ Zda mohli naši dobrovolci, legie, porazit tehdy ještě jen bandy rudých? To zůstane nevyřešenou otázkou.
Beneš zdůrazňoval tehdy osobní důvěru ve Stalina a reportoval z Moskvy jako z ráje na zemi skoro tak zaslepeně jako Julius Fučík.
Benešovy hluboké omyly
Eduard Beneš plédoval pro „socializující demokracii“, působil z Francie jako korespondent pro Právo lidu, ale do Sociální demokracie nikdy nevstoupil. Především však řídil zcela monopolně naši zahraniční politiku od roku 1918 do roku 1948, tedy celých třicet let! Jako ministr zahraničí, jako předseda vlády, pak jako prezident republiky, prezident v exilu, a nakonec zase jako řádně zvolený prezident.
Základním vodítkem jeho politiky byla obava z německé rozpínavosti, hraničící s klanovou nenávistí k Němcům – k ní patřila obava z „našich Němců“ v Sudetech. A vůle nedat jim žádnou autonomii.
Ministři zahraničí Krofta (v době Benešova prezidenství od roku 1936 do Benešovy abdikace) a Jan Masaryk (od konce války do března 1948) byli zcela na Benešovi závislými. Nikdy v ničem se neodchýlili od Benešovy linie.
Jedinou alternativní zahraniční koncepci naznačil slovenský agrárník Milan Hodža. Ten marně usiloval aspoň o spojenectví s Polskem a Rakouskem, když už projekt federace států mezi Baltem a Jadranem (de facto mezi Ruskem a Německem) neměla u Beneše sluchu.
Zejména právě Polsko bylo pro Masaryka a Beneše nepřijatelným partnerem, jakožto v jejich očích bigotně katolická země, která si hraje na aristokratismus.
Když mezinárodní konference o zárukách východních a západních hranic Německa v Locarně skončila pro nás neúspěšně (Beneš to před veřejností zatajil), začal se Beneš orientovat na SSSR.
V roce 1935 uzavřel nebývale vstřícnou smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci (ta byla ovšem vázána na pomoc Francie). Beneš zdůrazňoval tehdy osobní důvěru ve Stalina a reportoval z Moskvy jako z ráje na zemi skoro tak zaslepeně jako Julius Fučík.
A to Mukačevo vám dám taky
Po Mnichovu Beneš, jako ještě pouhá soukromá osoba bez jakéhokoli mandátu, přisliboval v roce 1939 sovětském velvyslanci v Londýně ochotu předat SSSR Podkarpatskou Rus.
A pak jako prozatímní prezident v exilu, posléze uznaný velmocemi, uzavřel v roce 1943 osudovou smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci a spolupráci.
Všichni spojenci mu takto důsažné jednostranné závazky vymlouvali, zejména Churchill, který ho v naději, že jej na poslední chvíli přesvědčí, doprovázel až k letadlu. Smlouva byla na deset let bez nutnosti ratifikovat ji parlamentem! A Beneš opět po návratu horoval o Stalinovi (Roosevelt mu ovšem taky trochu věřil) a o SSSR, který se už už blíží k demokracii.
Do osvobozovaného Československa vjížděl Beneš za postupující Rudou armádou s Košickým vládním programem Národní fronty jako de facto novou ústavou. Podkarpatská Rus už byla odtržena.
V únoru 1948 Beneš nesplnil slib daný demisionujícím ministrům a zřejmě podlehl nátlaku Valeriána Zorina, 1. náměstka sovětského ministra zahraničí. Zorin hrozil občanskou válkou, kterou by pravděpodobně dokázal spolu s našimi milicionáři vyvolat. Bylo pozdě: Beneš byl na konci svých tělesných i psychických sil, tehdy už mohl jen rezignovat. A ani to neudělal.
Potom, po Gustávu Husákovi, přišlo dvacet let Václava Klause a Miloše Zemana. Neuvěřitelných dvacet let, to je skoro generace! Jak jsme to mohli vydržet? Oba nás pomalu vlekli, táhli na Východ, od Západu pryč. Tedy i od křesťanství, demokracie a důstojnosti člověka.
Je třeba tu říci: až do své smrti držel Masaryk nad Benešem ochrannou ruku – na Beneše si nikdo nic nedovolil, protože Masaryk byl nedotknutelný. Když měl být v roce 1934 Beneš zvolen prezidentem, ukázalo se, že nemá ke zvolení dost hlasů.
Tehdy se Masaryk musel obětoval a nechal se raději zvolit počtvrté, ačkoli skoro už nevnímal svět kolem sebe – než aby byl zvolen profesor botaniky Němec, kandidát agrárníků.
Za rok už Masaryk abdikovat musel a zvolení prezidenta bylo neodkladné. Masaryk tedy ještě z Benešovy vůle amnestoval komunistické poslance, kteří byli trestně stíháni podle Zákona na ochranu republiky a utekli se schovat do Moskvy. Mohli se tedy vrátit a jejich hlasy pro Beneše rozhodly.
Nezbývá než říct, že Benešova zahraniční politika byla zcela neúspěšná. Nakonec byli kolem nás samí nepřátelé a uvnitř státu také!
Klaus a Zeman na východě
Pak následovalo dlouhé nic: prezidenti byli více všelijakými tajemníky KSČ než hlavami států. Kupodivu bylo dost těch, kteří v nich majestát státu viděli a jejich pohřby byly honosné a masové.
Potom, po Gustávu Husákovi, přišlo dvacet let Václava Klause a Miloše Zemana. Neuvěřitelných dvacet let, to je skoro generace! Jak jsme to mohli vydržet? Oba nás pomalu vlekli, táhli na Východ. Od Západu pryč.
Každý byl docela jiný, ale oba byli ješitní, sebestřední, učebnicoví narcisté. To hrálo asi nejdůležitější roli. Nabízela se řada konspirativních teorií, ty ale nechám stranou. Oba se přece představili jako jasní západníci! Pak nás ale Klaus táhl k Moskvě a Zeman k Číně a taky k Rusku.
Že by je Západ postupně přestával zajímat, nebo to bylo spíše opačně – Západ se přestal zajímat o ně? Dostávalo se jim odtamtud stále méně pozvání; že by je západní zpravodajské služby prokoukly dříve než my? Ten malý až nicotný zájem ze Západu je každopádně urážel.
Představuji si to zhruba takhle (a moc se nemýlím): Zeman si telefonoval s tehdejším americkým prezidentem Trumpem, a ten mu řekl asi toto: Ahoj, starý brachu, jo, stav se někdy, uděláme selfíčko…
A Zeman si myslel, že právě obdržel oficiální pozvání a pak rok týral svého chudáka velvyslance ve Washingtonu Kmoníčka, ať to popožene, a pořád nic. To se tedy pořádně naštval.
A tak se obě hlavy státu začaly jezdit vyhřívat pod paprsky moci nejmocnějších mužů planety na Východě. Klaus třeba opakovaně vyprávěl, že dostal pozvání až na Putinova daču, kam on jen tak někoho nepozve!
Představte si, naposledy tam byl Kohl! A pak ještě možná ten a ten a pak už jen já! A to ještě není nic proti tomu, že sama paní Putinová mně vařila oběd! Kde že je paní Putinová, nevíme. A kde že je Václav Klaus? Dal se do služeb fašounské proputinovské německé partaje, má tam své vytoužené standing ovations.
Vojáky si vezměte domů
Nejprozíravější z našich prezidentů byl Václav Havel. O Rusko se původně moc nezajímal – i když patrně Čechovovo kácení višňového sadu jako symbolu barbarství mu vězelo v hlavě.
Nikdy v Rusku nebyl, až po převratu tam letěl, aby překvapenému Gorbačovovi naléhavě sdělil, že sovětská vojska musí od nás zmizet, a to v co nejkratším čase.
Václav Havel svou jasnozřivostí také věděl, co je Rusko. Na nečekanou otázku novináře, zda a kdy bude moci Rusko vstoupit do tehdy Evropských hospodářských společenství (dnes EU), odpověděl nevědecky, zato intuitivně naprosto správně: Já nevím, ale myslím, že státní útvar, který neví, kde má hranice, do ničeho takového vstoupit nemůže.
A co my, občané zemí Koruny české, Češi, Moravané a Slezané? Občas míváme záchvaty touhy po neutralitě. Nebo po – mostu!
To je rozvedený opis pojmu impérium, říše. Státního útvaru, který se buď rozdychtěně chystá na další agresi, aby rozšířil své území, nebo se mučí vědomím, že zase nějaký kus jeho území odpadl. A tak to bylo, je a bude v tom útvaru, ať si říká carská říše, svaz nebo federace, pořád.
Tenkrát, když Havel odpovídal na onu otázku novináře, se Sovětský svaz rozpadal a vedl krutou válku v Čečensku. Pak druhou, protože první nevyhrál. Tu už vedl Putin. Potom přišlo na řadu Podněstří, Gruzie, ukrajinský Krym a pak, dodnes, Ukrajina.
Rusko bylo, je a bude impérium, říše. Naši první dva prezidenti to nepostřehli, ačkoli snad mohli. Třetí to věděl. Čtvrtý a pátý byli zaslepeni touhou po originalitě a uznání kdekoli za každou cenu. Šestý prezident, Petr Pavel, momentálně na Pražském hradě, to ví velmi dobře.
Třicet let této hrozbě čelí jako voják, už dlouho generál. Ví to, doufám, o to víc a „prožitěji“, že na začátcích své kariéry si asi myslel, že Sovětský svaz je něco docela jiného, než rozpínající se impérium.
Na veliké dubisko už zapomeňme
A co my, občané zemí Koruny české, Češi, Moravané a Slezané? Občas míváme záchvaty touhy po neutralitě. Nebo po – mostu! Zřejmě netušíme, že statut neutrality se uděluje „zvenčí“, že to není tak, že si o něj někdo řekne a dostane ho.
Když ne neutralita, ani most, tedy aspoň stát si na tom, že je třeba soudit spravedlivě obě strany. Jak my jsme někdy ušlechtilí a opatrní… Naštěstí do NATO se nám vstoupit povedlo a prý 70 % našinců je pro.
Pořád máme, víc my starší, kdesi v hloubi mozku uvízlý pokyn pošetilého básníka, průkopníka českého národního obrození, Slováka, zbloudilého mezi herderovskou romantikou opilé studenty v německém Lipsku, Jána Kollára.
Dobře se to pamatuje v našem něžném, lípovém národě: „…vznes se, vyvýše pohled / neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku / jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům…“.
Elegický distichon, ten panečku zní! Nejen silný dub, ale přímo – dubisko. To dubisko má být pochopitelně Rusko.
Ne všichni naši (nekomunističtí) prezidenti se ale mýlili, pokud jde o Rusko. Jen čtyři. I to ale stačilo. Rozhodně se nemýlil Václav Havel a nemýlí se Petr Pavel. Ne nadarmo se to pěkně rýmuje.
Malé PS - funkovsky malicherná jazyková poznámka pro abecedně retardované titulkáře: pletete si písmenka. G opravdu není Q. Masaryk byl Garrigue, nikoliv Garrique. Je buranství přejmenovávat našeho prvního prezidenta - Prezidenta Osvoboditele. Správně viz:
prof. PhDr. Tomáš Garrigue Masaryk, dr. h. c. Mult.
2024 ©