Několikery ochrany od malérů ve výroční den, 21. srpen roku 1969, roku výročí okupace, ale i roku obnovující se komunistické zvůle; Malérů mi v onen den ročního výročí okupace hrozilo dost.

1. Uplynulo třicet let od úmrtí Karla Kryla, za komunistů brzy zakázaného. Jak jsem se později dočetl, za přehrání či jen přechovávání jeho LP „Bratříčka“ padaly tehdy po roce 1970 tvrdé tresty, ba i dva lidi za to šli do vězení. V Janských Lázních jsem si v roce 1972 (to už politicky zase přituhovalo) vyjednal s kulturním referentem Kubšem použití kulturního sálu budovy Grand, udělal jsem si malé plakátky a přehrál jsem tam celé LP Kryla Bratříčku zavírej vrátka (včetně ironického vzkazu pro ruské okupanty – Spasíbo zachvátčiki, nikogdá nězabudněm). Protože doba už byla zas ošklivá a Kryl zakázaný, kamufloval jsem pořad titulkem o protest songu, tehdy byl u nás povolený a známý ten americký. Tedy jsem pro forma přehrál jednu protestní písničku americkou s folkařem Pete Seegerem a pak už český protikomunistický protestsong – Krylova Bratříčka. Sál byl plný. Časem mi bývalí spolupacienti řekli, že se tam pak divní pánové z černého auta, tedy estébáci, poptávali, kdo se tohoto „kontrarevolučního“ programu dopustil, ale nikdo nic nevěděl, spíš neřekl, a já už jsem byl z lázní doma. Zpětně vděčím těm, zejména spolupacientům, co mohli promluvit, ale mlčeli. Na nás, Čechy, někdy nadávám, ale tentokrát se projevili hezky: Nikdo nic nevěděl.

2. Když jsme jeli kamarádovo autem (tedy, spíš jen trabantem) 21. srpna 1969, tedy při ročním výročí vpádu „osvoboditelů“ do naší vlasti, čekal režim různé „provokace“. Tedy – strana bděla. Jeli jsme večer trabantem kamaráda Pavla Hofmana coby jánskolázenští pacienti, z návštěvy u kamarádky v blízkém městě. Zastavili jsme se v malé mariánské kapličce při silnici, byly tehdy vzácností. Tehdejší komunisticky sešněrovaný lázeňský řád jsme ovšem překročili hned ve čtyřech bodech:

a) Pacienti měli zakázáno po dobu pobytu používat auta.

b) Byl zákaz vzdalovat se z jánskolázeňského okruhu.

c) „Večerka“ byla ve 22 hodin, což jsme nedodrželi. Sestry to na pokojích kontrolovaly.

d) A zapomněli jsme si veškeré doklady na pokoji. Takže průšvih. Při večerní cestě domů na pokoj nás v Úpici zastavili esenebáci (v uniformě), kteří očekávali k onomu výročí okupace provokace, tedy kontrolovali. A my bez dokladů. Pak mne nahnali do služebny a tam mne vyslýchali další policajti, ti bez uniformy. Zachránily nás asi Pavlovy obrnářské ochrnuté nohy, chodil o berlích, zjevně namáhavě. Do esenbáckého doupěte v prvním patře by nedošel. Tedy udělali jen můj výslech, co jsme zač. Řekl jsem popravdě, že jsme lázeňští pacienti. I tak jsem se svým hárem asi vypadal podezřele, tedy si soudruzi esenbáci zavolali do lázní, že jsme zadrženi a jsme-li tam opravdu s kamarádem pacienti. Když jim to potvrdili, pustili nás. Po dojetí ale hořekovala noční službu vykonávající hodná sestřička Markvartová, která ten telefon brala: Hofman a Funk, takoví hodní hoši, a jsou ve vězení. Zapsala to takto i do hlášení ze své služby, že jsme zatčeni. Naštěstí ale po ní přišla na ranní službu Boženka Vitochová, se kterou jsme měli kamarádské kontakty, a ta celý list z knihy hlášení vytrhla a spláchla.

3. Vezl jsem s sebou své opisy „podvratných“ textů, za které bych tehdy dostal doživotní basu. Na dotaz vyslýchajícího v Úpici, co to mám v těch deskách, jsem suverénně odpověděl, že přece lázeňský řád. Naštěstí – nechtěl se přesvědčit. Kolik „náhod“ bylo jako ochrana před situací, kdy by se můj život smutně změnil na řadu let. Že by ta Panna Maria té kapličce? A možná malinko i v srdci? Věřím tomu.

A vůbec - podobných situací, kdy mi hrozil malér - od vyloučení ze školy, vyhazovu z práce, domovní prohlídky, až po vězení, jsem měl v životě asi sedm. I kdybych byl ateista, muselo by mi být divné, kde se ta ochrana vždy tak „náhodně“ a včasně brala. Zpětně dnes trnu nad takovými několika situacemi, dnes - zhýčkán naší demokracií a svobodou projevu - si to už skoro nedokážu představit.

Bohužel, zapomněli jsme. Ruská propaganda zachvátčiků sem zas nestydatě proniká, i když v různých převlecích a prostřednictvím všelijakých obskurních figurek (od okamurovců po některé kolaborantské antroposofy). Ruská okupace je pro mnohé připostrašené české duše obnovena, i když jen mentální. Zatím.

Malá asociace – protestsong tehdy razil v Americe zejména Bob Dylan. Udatně brojil proti americkému režimu a chudobě. Jak? Ve svém dlouhém Rolls Roycu s řidičem a záclonkami, kde měl i svou postel, televizi a barový pult, jezdil na koncerty. V luxusním hotelu si navlékl zamaštěnou nežehlenou košili, vyběhl na jeviště a protestoval proti chudobě a boháčům. Vypovídající: jím zatracovaný americký režim ho nechával svobodně protestovat. Těžko si tehdy představit cosi podobného v našich sovětizovaných komunistických státech. Podobně kdysi ztroskotavší americký zpěvák komunista, Dean Reed. A nyní u nás třeba - soudružka Konečná. Právě mě napadá jakási aktuální podobnost: I u nás – jakýsi zbohatlík (na rozdíl od Dylana ale soudně trestaný a dále stíhaný, též i bývalý snaživý udavač státní bezpečnosti) se udatně staví do role protestujícího („Všeci kradnú, iba ja čerpám“), prý ve jménu těch milionů chudých nebožáků, co jsou obětí vlády (kterou jsme si ovšem svobodně zvolili). Dokonce se k tomu po letech naučil i obstojně česky (ne z lásky k Čechům, ale ke své kariéře). Jdou-li davy za píšťalkou krysaře, čeká je jen pozvolna působící jed na krysy, byť jen ideový a s nálepkou jakési spravedlnosti. Na to část davu, mnohému dobrému či varovnému ohluchlá, ráda slyší. Tedy jedovatě - Dobrou chuť k tomu jedu.

Z dávného skvělého televizního seriálu o hříšných lidech se mi vrací píseň Villone vrať se. Trochu si ji v sobě aktualizuji – Václave vrať se. Odkaz Havlův, jakkoliv hanoben a ironizován různými trapnými bezvýznamnými politickými ješity, přičiňujícími se o naši ostudu ve světě, je a může být nadále dobrým nadčasovým kompasem. Záleží na nás. A vnímavým je k němu právě náš současný pan prezident. Vážím si ho.