ČTENÍ I PRO MÉNĚ DUŠEVNĚ ZDATNÉ A PRO MORÁLNĚ RETARDOVANÉ - NEJEN OKAMUROVCE, ALE I NĚKTERÉ Z TZV. DUCHOVNÍCH KRUHŮ, ZEJMÉNA PRO PROKREMELSKÉ ANTROPOSOFAŠISTY; LAVIČKY NA ZANEDBANÝCH HŘBITOVECH PRO POPOVÍDÁNÍ SE ZEMŘELÝMI S POPÍJENOU VODKOU... vesnice hned za Moskvou, kam vedou jen prašné cesty, se zchátralými domy, bez vodovodů, splachovacích toalet, koupelen, a někdy dokonce i bez elektřiny, rvačky v domácnostech
Někomu by nejspíš prospěla léčba kulturním šokem. Stačilo by zajet si do Ruska
Rudé náměstí v Moskvě
FOTO: Pixabay / CardFe
Jan Ziegler - Názory 21. 9. 2023
NÁZOR / Duševně méně zdatní jedinci potřebují takovou terapii jako sůl. Hlavně účastníci rajchlovských orgií v Praze na Václaváku. Oni sice byli nejdále ve Zlámané Lhotě na posvícení, ale o to víc rozdávají rozumy, jak prý je Rusko úžasná země, přitom o něm nic nevědí. Proto by pro ně měla být uspořádaná exkurze do Putinovy říše, aby poznali skutečnost a nehltali nesmysly šířené trollími kremelskými centry.
Před časem jsem se vydal na dobrodružné měsíční putování Ruskem s brněnskou cestovkou Kudrna. Projeli jsme tuto zemi od lotyšských hranic přes Moskvu, Suzdal, Vladimír, Vologdu až na Solovecké ostrovy a zpátky přes Petrozavodsk, Petrohrad, Novgorod a Pskov do Lotyšska. Spali jsme většinou pod stany, v přírodě nebo na okrajích vesnic. Takto se dá skutečně poznat Rusko, ne z pobytu v pětihvězdičkových hotelích v Moskvě a Petrohradě. To jsou zřejmě zkušenosti Václava Klause, ale nic neříkají o skutečných poměrech v této nešťastné zemi. Stačí vyjet jen několik kilometrů za Moskvu a ocitnete se v jiném světě, ve vesnicích, kam vedou jen prašné cesty, se zchátralými domy, bez vodovodů, splachovacích toalet, koupelen, a někdy dokonce i bez elektřiny, neudržovaných veřejných prostranstvích zarostlých plevelem. Prostě hrůza.
Dále čtěte
Nový Týdeník FORUM konstatuje, že se Rusko topí v potížích
Nový Týdeník FORUM shrnuje poslední dny války na Ukrajině, které se pro Rusy nevyvíjejí dobře. Ale vyhráno rozhodně není, a…
Zaujaly mě také vesnické hřbitovy s neudržovanými hroby, zato u každého byla lavička. To proto, že živí si tam chodí povídat se zesnulými příbuznými, sedí na nich a popíjí u toho vodku. To je pro ně důležitější než starání o místa posledního odpočinku jejich blízkých. Ruská vesnice je jedna velká tragédie. Proti ní jsou tzv. vyloučené lokality v Česku rájem na zemi.
Jednou v podvečer jsme takhle zastavili, utábořili se, postavili stany. Motal se kolem nás zhruba patnáctiletý kluk. Zřejmě zdrogovaný, zpočátku drzý, za chvíli se však rozbrečel, že už dva dny nejedl a má hrozný hlad. Tak jsme mu dali večeři z naší polní kuchyně, snědl rovnou dvě.
V nějakém městě na severu Ruska, už si přesně nepamatuji v jakém, jsem byl v muzeu a všiml si obrazu ulice, po které jsem před chvíli šel. Malíř jej namaloval na konci 19. století a bylo na něm vidět, že za cara to tam vypadalo líp než za Putina. Silnice sice byly i tenkrát prašné, ale chodníky na okrajích zpevňovaly dřevěné desky. Ty v 21. století chyběly. Takže v deštích nezbývá než se brodit blátem.
Dále čtěte
Okamura chce vyhánět Ukrajince. Kvůli teroristovi Baldovi taky nikdo neodsouval voliče SPD, vzkázal Rakušan
Předseda SPD Tomio Okamura kvůli údajnému útoku Ukrajinců na dívky v Rokycanech chce opět navracet ukrajinské uprchlíky do Ruskem napadené…
Na Soloveckých ostrovech jsem navštívil i tamní nemocnici. Stálo to rovněž za to. Nemocniční chodby nebyly vůbec vydlážděné, takže pacienti a personál se museli brodit pískovištěm.
Avšak také ruská města až na již zmíněná dvě největší vypadají dost zanedbaně. Pamatuji si například Rostov Veliký, kde sice v centru stály supermarket napěchovaný zbožím a společenský dům se slušnou restaurací, ovšem už kousek od nich v postranních nevyasfaltovaných hliněných ulicích dominovaly zchátralé dřevěné domky. Koneckonců podobné zkušenosti učinil i bývalý vynikající fotbalista Jan Koller, který v Rusku hrál za Samaru. Prohlásil, že Rusko je svět sám pro sebe, kde v centru Samary stojí luxusní hotel Hilton, ale jen nedaleko od něj se rozkládá čtvrť rozpadajících se chatrčí bez elektřiny a dalšího pro nás běžného vybavení.
Cestu v mých stopách by měl absolvovat každý, hlavně ti, co žijí v bludu a nevědomosti o úžasném Rusku za Putina. Těm méně majetným by stálo za to na tuto poznávací cestu přispět, aby se konečně probrali ze svých snů. Šoková terapie by v tomto případě mohla být účinná.
.oOo.
PŘIPOJÍM JEŠTĚ JEDEN STARŠÍ ČLÁNEK NA PODOBNÉ TÉMA, KTERÝ JSEM DOPLNIL, O MÉM SOUDRUHU ŠÉFOVI
KTERAK „VLAK DRUŽBY“ DO SSSR MÉHO ŠÉFA VYLÉČIL; LÉČBA KOMUNISTY RUSKEM
Můj šéf z konce 70. let ing. J. Brtva byl komunista - né ten jen jako, ale přesvědčený (titul ing. získal raz dva, říkali jsme takovým komouš ing. rychlokvaška). A tedy i oddaný sovětofil. Vysvětloval nám, že máme v socialismu tak vysoký blahobyt, protože jsme napojeni na sovětskou ekonomiku, která je zárukou stability a nemá žádné hospodářské krize, jako mají v kapitalismu, hlavně v USA, kde nezaměstnaní umírají pod mosty hlady. Tehdy byla mezi zasloužilými straníky zvláštní odměna: byli vybráni do tzv. vlaku družby. Ten spočíval v tom, že oni soudruzi pobývali dva či dokonce tři týdny ve vlaku, tam i jedli a spali – a projížděli Sovětským svazem. Samozřejmě Potěmkinovými vesnicemi, ale ani to se sovětskému šlendriánu nedařilo tak úplně. Na nádražích, kde občas zastavili, čekaly skupiny dětí, žebrajících o cokoliv, a místní milice je rozháněla. Dětí ale bylo víc. Některým dětem milicionáři zabavili to, co vyžebraly, a strčili si to do kapes. Tedy okradli dětské žebráky. Soudruh vedoucí byl z toho v šoku. Až takovém, že se s tím svěřil i nám, nestraníkům. A ještě větší šok ho čekal. Když někde čekal vlak půl dne, se skupinkou dalších porušili zákaz a šli se podívat do města. Ó hrůzo. Vrátili se rozčarovaní a kladli si otázku: Co ti lidi tady jedí? Byly tam prázdné obchody, prý jen jednou za týden až dva jim dovezli cosi z obilí, něco jako chléb, občas pirožky. Domy bez okapů, ulice bez kanalizace, záchody pro deset chlapů těsně vedle sebe v podřepu, tedy bez mís. Toaletní papír neznámý. A na ulicích gangy větších bezprizorných dětí, přepadávajících chodce. Toto vyděšené vyprávění šokovaného rusofila jsem si užíval. V duchu jsem ho posílal nejen tam jako jsem činil obvykle, ale pro změnu slušněji – do toho sovětského ráje, ať se tam přesídlí.
Nějak mi to koreluje s našimi nynějšími rusofily a ruským dneškem, pouze to mají na vyšší technické úrovni (ukradené patenty ze Západu). MÁM NÁVRH: OBNOVME VLAKY DRUŽBY pro ty oddané dnešnímu Rusku, od okamurovců po některé antroposofy. A třeba by se dala vyjednat i skvělá možnost, že by ve vysněné zemi, „kde zítra znamená včera“, už zůstali. A mohli by tam zlomyslně nalákat naše další oddané rusofily. Třeba podle principu jako v povídce Reelní podnik, kterou kdysi načetl na LP Jan Werich. Pamatuju-li si to dobře, vypráví se o majiteli velkého hranatého stanu, který jezdil po světě jako součást jakéhosi cirkusu, a sliboval zájemcům za levný peníz zážitek, na který do smrti nezapomenou. Měl pravdu. V čem to spočívalo? U vchodu se zaplatilo a zájemce byl nasměrován škvírou v celtovině do stanu. Tam se octl ve tmě, dostal od někoho facku a byl do zadku nakopnut směrem ke škvíře, kterou se vycházelo. A ti napálení se projevili jako praví Češi: bodře to doporučili dál. Tedy podle dávné charakteristiky, že chcípla-li nám koza, tak ať sousedovi chcípne taky. A současná asociace: ti, kdo navštívili Rusko, nechť ho vřele vychválí a doporučí svým soukmenovcům, nechť nám takoví ubydou, žádná škoda, jen tříbení.
Martin Dohnal mi k tomu napsal: - RS hovořil o tom, že již nyní jsou lidé, co propadli zvířeti s dvěma rohy - Soratovi a projevuje se to tak, že když zabíjejí živého tvora, snaží se mu způsobit co největší bolest a přesně tak se chovají Rusové, co zabíjejí a mučí ukrajinské zajatce.
Z mého mailu pro Martina Dohnala: Rusové jsou zvláštní biologický druh, několik tříd pod úrovní homo sapiens, natož pak homo socialis, a mají nějak v genech, že i mezi sebou se nenávidí, škodí, nepomáhají si, v rodinách se perou mezi sebou... Totéž touží uplatňovat vůči světu, který je pro ně nepřítelem. Zlo mají za víc než dobro, důstojnost člověka pošlapávají. Lež a nenávist tam vítězí nad pravdou a láskou. U nás někteří je v tom následují, ale naše evropské tradiční dobro (přes všechny vady a kazy) je nakonec mnohonásobně silnější. Važme si ho.
2024 ©